Článek
Zásilka, která v roce 1927 dorazila do pražské kanceláře americké filmové společnosti, obsahovala fotografii dvacetileté dívky s hlubokýma očima a výraznou tváří. Dotyčná o ničem nevěděla. Šlo o tajnou akci její matky, která byla přesvědčená, že její dcera je nejkrásnější na světě. Fotka mladé začínající herečky Ely Poznerové, narozené 28. května 1906 ve Vídni, zvítězila v konkurenci 890 dívek a vynesla jí tehdy třetí místo v národní soutěži krásy Miss Czechoslovakia.
Před mladou členkou činohry Národního divadla se okamžitě otevřel svět mezinárodního filmu. Skutečný triumf však nastal o rok později, v roce 1928, kdy v Berlíně vybojovala titul Miss Europe v soutěži pořádané americkou filmovou společností Fanamet-Film.
Raději Praha než Hollywood
Tehdejší mezinárodní poroty ještě neřešily centimetry v pase ani nepořádaly promenádu v plavkách. Hodnotil se celkový vzhled, elegance pohybu, schopnost tančit společenské tance a především konverzační šarm v cizím jazyce. „Bylo mi dvacet let, byla jsem první rok členkou činohry Národního divadla, měla jsem hodně práce a bylo těžké žádat tři dny dovolené. Šéf činohry K. H. Hilar ale měl pochopení,“ vzpomínala po letech na shon kolem soutěže Poznerová.
Mladá, uhrančivá i extravagantní. Taková byla Ela Poznerová v době svého mládí, kdy měla otevřené dveře do světa.
V mezinárodním finále v Berlíně sice porota nakonec vybrala pro cestu do Hollywoodu dívku z Jugoslávie, po které se však v Americe slehla zem, ale o Ele Poznerové věděla celá Evropa. Nabídky z prestižní německé Ufy i z francouzského studia mladých „Champs Elysées“ ležely na stole. Mladá herečka se však zachovala způsobem, který filmovým magnátům vyrazil dech. Všechno odmítla. „Zůstala jsem však věrná Praze, Národnímu divadlu,“ vysvětlovala své tehdejší rozhodnutí.
Baťovy střevíčky na scéně
Místo zahraničních ateliérů zvolila domácí spolupráci s obuvnickým králem Tomášem Baťou. Ten ji požádal o vytvoření hlavní role v reklamním filmu, kde měla předvést kompletní baťovské výrobky od přepychových večerních střevíčků až po gumové holínky. Tuto nabídku s radostí přijala.
Snímek dostal název Od rána do večera. „Dostala jsem kolekci bot ušitých na míru a film byl ještě v roce 1927 natočen. V některých Baťových střevíčcích jsem pak ještě léta chodila po jevišti Národního divadla,“ vyprávěla s úsměvem.
Zkouška inscenace Bílá Nemoc: Hugo Haas, Ela Poznerová, Olga Scheinpflugová, Zdeněk Štěpánek, Bedřich Karen, Karel Čapek
Její herecká kolegyně Olga Scheinpflugová tehdy poznamenala: „Já budu jednou stará bába, ale ty budeš stará královna krásy.“ Obě byly mladé a nevěřily, že by jednou mohly skutečně zestárnout. Do roku 1940 stihla Ela Poznerová odehrát na první scéně kolem 160 většinou vedlejších úloh. Její zjev ji předurčoval k milovnickým postavám a ke konverzačním komediím. Nikdo tehdy netušil, jak brzy tento profesní vzestup skončí.
Výpověď z Národního divadla
Úspěšná kariéra dostala tvrdý zásah v červenci roku 1940. Tehdy byl s Elou Poznerovou v Národním divadle nekompromisně rozvázán služební poměr. Oficiálním zdůvodněním úřadů bylo vládní nařízení o propouštění vdaných žen ze státní služby. Skutečný důvod se však schovával za norimberskými zákony. Hlavní příčinou jejího konce na první scéně byl neárijský původ její babičky.
Jako míšenka druhého stupně mohla příležitostně účinkovat nejen v Národním divadle, ale i na menších scénách. V roce 1941 ještě několikrát vystoupila v Národním divadle, v Divadle Anny Sedláčkové a na Nové scéně. Tu tehdy řídil Jiří Mareček, který se zachoval mimořádně statečně. Přes zákaz vystupování se ujal jak Poznerové, tak Evy Vrchlické nebo režiséra Viktora Šulce.
Zákaz činnosti a poválečná kádrová měřítka
Roku 1942 už Ela Poznerová nesměla hrát vůbec nikde. Nacistická perzekuce navíc tvrdě zasáhla celou její rodinu. Strýc Adolf Sýkora byl popraven a švagr Radim Horák skončil v nacistickém vězení. Každý den okupace byl pro někdejší královnu krásy bojem o přežití. Po osvobození v květnu 1945 se marně obracela na vlivného divadelního režiséra Jindřicha Honzla a nové vedení Národního divadla se žádostmi o návrat do souboru. Vedení ji však odmítlo.
Snímek Ely Poznerové z doby, kdy byla nucena kvůli rasovým zákonům okamžitě opustit milované Národní divadlo.
Podle vlastních vzpomínek Ely Poznerové tehdejší ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý její žádost smetl ze stolu s připomínkou, že není členkou Komunistické strany Československa a že Národní divadlo musí přednostně angažovat několik členů z Burianova divadla D. Někdejší Miss Europe tak po německých rasových zákonech narazila na nová, politická kádrová měřítka. Zatímco jiní budovali kariéru na schůzích, ona byla nucena hrát na poloprofesionálních scénách. Zůstala bez stálého angažmá a bez jistoty.
Žižkovské působení a kousavá kritika
Příležitostně vystupovala v Divadle města Žižkova, kde tehdy shodou okolností působili její bývalí spolužáci ze Státní konzervatoře Lída Skrbková a Jaroslav Schettina. Na Žižkově se tak odehrával tichý souboj o uměleckou důstojnost. Kulturní veřejnost toto odsunutí slavné herečky na druhou kolej vnímala jako obrovskou nespravedlnost.
V roce 1948 vyšel v novinách kousavý článek s názvem Rozkošná příhoda?, který otevřeně kritizoval tehdejší divadelní poměry: „Nechceme posuzovat bůhvíkolikátou reprízu, kterou jsme v neděli odpoledne navštívili, stačí, řekneme-li, že Poznerová tu své okolí přirozeně převyšuje tak, že se nutně zamýšlíme nad její funkcí v tomto divadle,“ stálo v dobové kritice, která otevřeně poukazovala na to, že se měla ihned po květnu 1945 vrátit do zlaté kapličky. „Je tedy Poznerová nucena hrát v prostředí, jež ji nemůže umělecky povznést, i když sama svou přítomností dává podnět poctivému souboru, aby s ní soutěžil.“
Návrat v roli inspicienty
Znovuangažování v Národním divadle přišlo až v roce 1954. Trvalo to čtrnáct let od chvíle, kdy ji z divadla vyhnali nacisté. Ela se však nevracela jako oslavovaná hvězda, ale jako vdova s malým synem, která nutně potřebovala uživit rodinu. Její návrat se podařil především díky zásahu dlouholeté pracovnice Ministerstva kultury a osvěty Evy Soukupové a na základě vřelých přímluv Olgy Scheinpflugové a Karla Želenského.
V jedné z menších rolí, kterou vytvořila po svém návratu do Národního divadla.
Nastoupila na pozici inspicientky činohry a asistentky režie. Žena, která kdysi uplatňovala svůj šarm v oblíbených konverzačních komediích, teď stála v zákulisí a organizačně zajišťovala chod inscenací. I z této pozice se sice na jevišti občas objevila, ale dostávala pouze drobné, vedlejší role.
Pozdní rehabilitace a desky Supraphonu
Teprve v roce 1962 se dočkala spravedlnosti. Tehdejší šéf činohry Josef Maršálek ji znovu oficiálně angažoval jako řádnou členku hereckého souboru. Na velké hrdinky už sice bylo pozdě, Ela byla obsazována do menších rolí, ale její umělecký otisk byl stále hluboký. Její projev zůstal navždy uchován na deskách Supraphonu. Ztvárnila zde roli Hlasatelky v rozhlase v Čapkově Matce, Strouhalku v Mrštíkově Maryše nebo Dámu v scéně lady Macbeth. V Čapkově i Shakespearově dramatu byla navíc rovnocennou partnerkou legendární Leopoldy Dostalové.
Televizní diváci ji pak mohli zahlédnout v drobnější postavě Ženy výpravčího v přepisu slavné Krejčovy inscenace Topolovy hry Jejich den. V souvislosti s rehabilitačními procesy získala 16. května 1968 titul Zasloužilá členka Národního divadla. Žena, která v mládí odmítla světovou slávu kvůli věrnosti českému divadlu, dostala oficiální uznání od scény, které obětovala celý svůj život. Na konci roku 1970 odešla definitivně do penze. Její život se uzavřel 27. února 1991 v Praze. První československá královna krásy zemřela ve věku 84 let, s vědomím, že čest a věrnost poctivému řemeslu přetrvají věky.
Zdroje:
