Článek
Na konci osmdesátých let vykazovaly demografické statistiky v Československu čísla, která jsou z dnešního pohledu těžko představitelná. V roce 1989 činil průměrný věk nevěst při prvním sňatku pouhých 21 let a ženichů 24 let. Pokud lidé zůstávali svobodní po pětadvacítce, okolí i státní úřady na ně pohlížely s despektem.
Rychlé zakládání rodin však nebylo otázkou pouhé romantiky. Tehdejší politický a společenský systém totiž mladé lidi do manželského svazku velmi systematicky dotlačil pomocí ekonomických pák, legislativy a celkového společenského nastavení.
Byt jako nedostupné privilegium
Získat samostatné bydlení představovalo pro mladého člověka za socialismu zásadní problém. Trh s volnými soukromými podnájmy prakticky neexistoval a jediná zákonná cesta k bytu vedla přes státní, podnikové nebo družstevní pořadníky.
Systém rozdělování bytů byl však přísně řízen bodováním, ve kterém svobodný člověk neměl šanci uspět. Bytové komise totiž upřednostňovaly manžele, budoucí rodiny a páry s dětmi. Pokud chtěla nová generace odejít od rodičů a získat alespoň trochu soukromí, stala se svatba úřední nutností, která podání žádosti vůbec umožnila.
Skutečné a věcné pozadí tehdejších svateb dokládá i vyprávění pamětníků: „Vdávala jsem se hlavně proto, že jsme s partnerem chtěli bydlet spolu. Bytové družstvo tehdy svobodnému člověku byt prostě nedalo. Svatba pro nás byla v podstatě nutnost, abychom vůbec dostali šanci postavit se do řady na vlastní bydlení.“
Daň za svobodu a finanční penalizace
Státní aparát potřeboval mladé lidi v manželských svazcích ze strategických důvodů. Kdo se do rodinného schématu odmítal zařadit, pocítil to na svých příjmech. Od roku 1953 fungovala v Československu daňová penalizace inspirovaná sovětským vzorem – šlo o výrazné zvýšení daně ze mzdy pro bezdětné, které lidé okamžitě začali říkat daň z bezdětnosti nebo staromládenecká daň.
Svobodní muži a bezdětné ženy nad pětadvacet let museli odvádět ze svého platu státu vyšší částky než jejich zadaní vrstevníci. Stát tak svobodný život bez rodinných závazků přímým způsobem penalizoval. Tento finanční postih z české legislativy definitivně zmizel až 1. ledna 1993 s generální reformou daňového systému.
60. léta: Vyčerpané ženy a alarmující průzkum
Snaha státu o vyšší porodnost má kořeny v šedesátých letech. V tomto desetiletí proběhl rozsáhlý průzkum obyvatelstva, který měl zjistit, jak se žije zaměstnaným ženám a matkám. Výsledky byly pro tehdejší vedení státu alarmující. Ženy se cítily naprosto vyčerpané z takzvané druhé směny, kterou musely odpracovat doma poté, co se vrátily z běžného zaměstnání. Musely vyzvednout děti ze školky či jeslí, uvařit pro celou rodinu, věnovat se dětem a pak do noci ještě prát a žehlit.
Automatické pračky či myčky v té době nebyly běžně dostupné a muži se na domácích pracích podíleli spíše zřídka. Protože ženy nechtěly opustit svá placená zaměstnání, zásadně odmítaly představu, že by měly více než dvě děti. Experti a expertky proto začali intenzivně promýšlet, jak ženám situaci ulehčit a jak je přimět k vyšší porodnosti. V prvé řadě vyslyšeli volání po delší mateřské dovolené a začali připravovat nový systém přídavků na děti i cílenou pomoc ke získání bydlení, aby mladé rodiny získaly více soukromí a materiálního pohodlí.
Finanční motivace zrodila „Husákovy děti“
Tento nový systém podpory rodin se uplatnil s plnou silou v sedmdesátých letech. Komunistická vláda tehdy potřebovala „normalizovat“ pořádky v zemi po společenském vzepětí během pražského jara a masivní podpora rodin se jí k tomu náramně hodila. Masová výstavba panelových domů, prodlužující se doba mateřské a vysoké příspěvky na děti spolu s bezúročnými novomanželskými půjčkami z dubna 1973 začaly mladé lidi k zakládání rodin motivovat mimořádně efektivně.
Mladý pár získal ihned po svatbě finanční injekci s extrémně nízkým úrokem. Největší výhoda však přicházela s narozením dětí, kdy stát z dlužné částky odepisoval tisícové položky. V době, kdy průměrný měsíční plat v té době činil zhruba 2 200 korun, představoval tento odpis obrovskou finanční úlevu. Založit rodinu ihned po svatbě dávalo jasný ekonomický smysl a pro většinu dvojic to byl jediný způsob, jak si vybavit domácnost bez celoživotního zadlužení.
Žena se v době normalizace měla starat o domácnost a muž se měl věnovat „svým věcem“.
Tato silná státní podpora s sebou však nesla i odvrácenou stranu. Lidé napřeli veškerou svou energii na rodinu a přátele a jejich zájem o věci veřejné upadl. To plně vyhovovalo vládě, která o zapojení lidí do rozhodování a o veřejnou diskusi vůbec nestála. Stabilní rodina zavřená za dveřmi vlastního bytu znamenala předvídatelného občana, který má pevné závazky a neřeší politickou situaci venku.
Rodina místo lásky a podřízená role žen
V téže době se výrazně proměnilo uvažování o tom, jak má vypadat správné manželství. Pominul dřívější důraz na lásku a rovnost mezi partnery. Odborníci radili mladým lidem, aby v manželství bláhově nehledali „hnízdečko lásky“, ale aby usilovali o zajištění stabilního prostředí pro výchovu dětí.
S tím souvisel i pohled na rozdělení rolí. Ženám se tehdy doporučovalo, aby hrály v manželství spíše podřízenou roli a plně se věnovaly dětem. V odborných knihách z té doby se lze dočíst, že pokud je žena inteligentnější než její manžel nebo pokud zastává významnější pozici v zaměstnání, hrozí v manželství hádky a rozkol.
Do svazků navíc často promlouvala i omezená dostupnost antikoncepce. Pokud žena otěhotněla, rychlý sňatek se stával jedinou společensky přijatelnou možností. „Když jsem zjistila, že jsem těhotná, svatba se prostě musela stihnout dřív, než to začne být vidět. Neexistovalo, že bychom žili jen tak, nebo že bych zůstala svobodnou matkou. Tlak rodiny i okolí byl obrovský,“ popisuje realitu další z žen, které tuto éru zažily. Celkový životní scénář byl pevně nalinkován hned po škole nebo po povinné dvouleté vojenské službě.
Život v ohradě
Mladí lidé v sedmdesátých a osmdesátých letech neměli takové možnosti uplatnění, jaké se otevřely po roce 1989. Po maturitě či státnicích nebylo možné odjet na rok pracovat do zahraničí, získávat zkušenosti v cizích zemích nebo svobodně cestovat. Možnost soukromého podnikání, založení vlastní firmy nebo budování nezávislé kariéry zcela chyběla. Profesní postup byl navíc často vázán na politickou loajalitu, nikoli na reálné pracovní úsilí. Rodinný život tak fungoval jako izolovaný svět a bezpečné útočiště před veřejnou šedí, kde platila vlastní pravidla.
Bod zlomu po roce 1989
Zásadní zlom v demografickém chování obyvatelstva přišel s pádem režimu a změnou společenského zřízení. Otevření hranic, transformace ekonomiky, nové studijní obory, možnost cestovat a svobodně podnikat nabídly mladé generaci úplně jiné životní perspektivy. Spěch do manželství najednou ztratil svůj původní pragmatický a existenční smysl.
Během devadesátých let počet sňatků prudce klesl a věk snoubenců se začal posouvat smirkem nahoru. Dnes lidé vstupují do manželského svazku nejčastěji až po třicítce. První dítě přichází na řadu často až ve chvíli, kdy má pár vyřešenou stabilní práci, zajištěné bydlení a procestovaný kus světa. Manželství přestalo být ekonomickou nutností a administrativní podmínkou pro samostatný život a stalo se svobodnou volbou. Rychlý vstup tehdejších mladých lidí do manželství byl zkrátka produktem doby a systému, který jim jinou cestu k samostatnosti prakticky nenabízel.
Zdroje:
Hubinková, Z.: Společensko-ekonomické změny v postavení žen ve 20. století.
Balvínová, L., Kryšpínová, T.: „Mně bylo osmnáct let a vdávala jsem se z čistý lásky.“ Vývoj svatebního obřadu v komunistickém Československu.
