Článek
Narodila se 27. listopadu 1923 v Bratislavě, ale část dětství prožila v Žilině, kde tatínek pracoval jako vojenský pekař. Rodinu bral často na výlety: „Když v sobotu v jednu hodinu odpoledne skončil v pekárně, dostala každá holka ruksáček a vyrazili jsme všichni do hor.“ Přestože jí otec zemřel, když jí bylo pouhých osm let, v těžkých chvílích na něj vzpomínala jako na někoho, kdo ji vždy dokázal povzbudit.
Skutečná zkouška přišla roku 1939. Po vzniku samostatného Slovenského státu musela se sestrou a maminkou bleskově utéct do Prahy. Opustily domov jen s nejnutnějšími věcmi, zbytek naložily do nákladního vlaku. Jenže transport zmizel. Zoufalá maminka se chodila každý den ptát na nádraží.
Antonie Hegerlíková v době, kdy začínala s profesionální dráhou herečky.
„Jednou se po cestě na nádraží zastavila u Národního muzea a sedla si chvíli ke kašně, aby si odpočinula. Oslovil ji pán, který tu vystupoval přímo na chodníku s jasnovidkou, jestli se ji nechce na něco zeptat, že jí madam odpoví. Ta paní prý byla dlouho zticha a pak řekla: Vidím vlak. Na jeho konci je otevřený vagon, v něm leží sako a tenisky. Věci ve vagoně jsou ale rozštípané. Z maminky vypadlo: A kde je ten vagon? Jasnovidka řekla, že ve Lvově. Vagon tam skutečně byl. Ještě v Žilině bylo ale vypáčený a zloděje někdo vyrušil, takže tam zapomněli kabát a tenisky. Ze Lvova nakonec vagon naše dráhy dopravily do Prahy.“
Lekce od krále komiků
Navzdory válce Antonie úspěšně vystudovala dramatické oddělení Státní hudební konzervatoře (1939-1943), kde ji učily tehdejší přední osobnosti – herci Anna Iblová, Vladimír Hlavatý, režiséři Frejka a Salzer či scénograf Tröster.
Zásadní životní školu dostala Antonie ještě během studií, kdy získala možnost hrát u Vlasty Buriana. „Burian byl sopka. Gejzír. Ono se dodnes traduje, že hrozně nerad zkoušel. Ano, to je pravda. On nezkoušel, přišel až na závěrečné zkoušky. Jenomže byl dokonale připravený! Celému tomu představení dával koncepci on. Teprve po letech jsem pochopila, proč nemohl zkoušet. Hrál denně, v sobotu dvakrát, v neděli někdy třikrát. Kdyby měl být ještě přes den na zkouškách, to už by absolutně nemohl fyzicky zvládnut. Připravoval se prostě mimo divadlo.“
Hlasování o oprátce pro kolegyni
Od roku 1946 byla členkou Divadla na Vinohradech, které se na počátku 50. let přejmenovalo na Divadlo Československé armády. V roce 1951 zatkla Státní bezpečnost jeho tehdejší hereckou hvězdu Jiřinu Štěpničkovou při pokusu o přechod hranic s malým synem Jiřím, který na ni tajná policie sama nastražila.
Komunistický režim okamžitě zorganizoval politickou schůzi souboru přímo v zázemí divadla, kde se Antonie Hegerlíková stala jednou z těch, kteří poslali kolegyni na patnáct let do vězení, a dokonce pro ni žádali trest smrti. „V divadle byla tenkrát jedna jediná schůze o tom, jestli souhlasíme s odsouzením paní Štěpničkové. A kromě dvou lidí – Lídy Vostrčilové a Josefa Chvaliny – jsme všichni souhlasili,“ řekla kdysi pro jedny noviny Hegerlíková. Všichni, to tehdy znamenalo i takové osobnosti, jako byli Vlasta Chramostová, Jiřina Švorcová, Vlastimil Brodský, Jiří Vala, Jiří Sovák či Ota Sklenčka.
Jiřina Štěpničková byla elegantní a vnitřně silná žena. Z kriminálu se vrátila jako málomluvná, uzavřená a psychicky hluboce poznamenaná.
Na tehdejší atmosféru plnou nátlaku a propagandy vzpomínala také Jiřina Jirásková: „Jak jsme měli vědět, že to, co nám o tom řekli, není pravda? Mně bylo dvacet, byla jsem mladá a věřila jsem. I tomu že je republika plná lidí, kteří chtěli tomu novému nastupujícímu svobodnému socialistickému režimu škodit.“ Na rozdíl od mnoha svých tehdejších kolegů se však Hegerlíková po změně režimu k celé situaci postavila čelem. V rozhovorech otevřeně vyjádřila hlubokou lítost nad tím, že podlehla tlaku politických aparátníků, nechala se zmanipulovat a celou záležitost označila za svou největší životní a morální chybu. Pro Hegerlíkovou se tento podpis stal celoživotním stigmatem, které ostře kontrastovalo s její pozdější televizní image laskavé ženy.
Je třeba dodat, že osud Jiřiny Štěpničkové nebyl Hegerlíkové lhostejný. „Tonka se jí mnohokrát za svou blbost omluvila. Když Jiřinu propustili, byla jedna z mála, ne-li jediná, kdo jí nabízel svou pomoc,“ prozradila jedna z kolegyň. Tento lidský krok dává příběhu hlubší rozměr, protože ukazuje, že si Hegerlíková své tehdejší fatální selhání plně uvědomovala a snažila se ho v pozdějších letech odčinit.
Životní role v F. L. Věkovi
V šedesátých až osmdesátých letech natočila řadu televizních inscenací a několik filmů. Její specifický hlasový projev a herecká vyzrálost z ní v tomto období udělaly vyhledávanou představitelku charakterních matek a babiček. V Divadle na Vinohradech odehrála stovky představení a patřila k nejvytíženějším členkám souboru.
Diváci měli Antonii Hegerlíkovou rádi především pro její lidské, nesmírně laskavé a dobrosrdečné ztvárnění maminek.
Vůbec největší popularitu jí přinesl rok 1971, kdy ztvárnila svou nejslavnější televizní roli v rozsáhlém seriálu F. L. Věk. Když tehdy dostala do rukou scénář, okamžitě přesně věděla, jak postavu milované matky hlavního hrdiny pojmout: „Když jsem si roli přečetla, řekla jsem si, že je to vlastně moje maminka. Takhle s námi jednala, takhle nás v nouzi vždycky podržela.“
Velká láska v sedmdesáti letech
Jejím prvním manželem se stal režisér a výtvarník Antonín Dvořák, soužití však netrvalo dlouho: „Byla to veliká láska a já s ním chtěla mít alespoň tři děti. Nedbala jsem jeho varování, že malé děti nesnáší kvůli plínkám, kojení a pláči. Vzali jsme se, a když se mi narodila Tonička, skutečně řekl, že to dítě musí k babičce. A tak jsem šla taky.“
Druhé manželství přišlo až v seniorském věku, přitom svého nastávající manžela dlouho znala. Všechno to začalo o desítky let dříve při jednom velkém domácím praní prádla. K Hegerlíkové tehdy přišla nečekaná návštěva – herečka Marie Motlová se svým mužem Karlem Fridrichem. „Karel se podíval na ty haldy a říká mi: Toničko, tohle nemůžeš stihnout. A aniž na cokoli čekal, vzal velké prostěradlo, nandal do toho to prádlo a že ho doma vypere. Já jsem ho varovala, že ho s tím rancem nepustí ani do tramvaje. A skutečně: šel s ním pěšky z Vinohrad do Kobylis.“ V dalších letech se vídali sporadicky, ale náklonnost tam byla. Když jim bylo kolem sedmdesátky, nabídl jí společný život. Herečka reagovala okamžitě, vzdala se bytu, rozdala věci a prožili spolu ještě osm spokojených let.
Životní věrnost Vinohradům
Divadlo na Vinohradech pro ni představovalo životní angažmá. Působila zde od roku 1946 až do 2004. Za celý život vytvořila 357 divadelních rolí. Natočila 27 filmů a desítky televizních inscenací.
V posledních letech svého života, kdy obdržela Cenu Thálie za celoživotní mistrovství, působila navzdory těžkým zdravotním problémům Antonie Hegerlíková smířeně a vyrovnaně.
Závěr své kariéry hodnotila s optimismem: „Měla jsem neuvěřitelné štěstí, hraji již 66 let, osmapadesát sezón jsem odehrála ve „svém“ milovaném Divadle na Vinohradech. Zahrála jsem si královny i služky, intelektuálky i hlupačky, panny i nevěrnice, bordelmamá i andělské bytosti. Hrála jsem i almaru – opravdu skříň. Můj nesplněný herecký sen je Falstaf.“
I kolem osmdesátky zůstávala Hegerlíková aktivní. Učila na Vyšší odborné škole herecké v Praze-Michli. „Ti mladí mi říkají Toničko a já jsem mezi nimi šťastná. Kde jinde bych měla takovou šanci povídat si s lidmi o tolik generací mladšími!“ říkala s jiskrou v oku. Podstoupila řadu těžkých operací, včetně odstranění nádoru v pravé srdeční síni. Když začala mít vážné problémy se sluchem, brala to se statečností. „Nedávno jsem ze dne na den přestala slyšet, takže jsem na čas musela všeho nechat. Darmo nemám ve svém lékařském posudku, že žiju díky své povaze a silné vůli.“ V závěru života ji amputovali nohu kvůli zhoršující se cukrovce. Zemřela v prosinci 2012 ve věku 89 let. Kdysi mívala hlediště plné diváků, ale na pohřeb do strašnického krematoria se s ní přišla rozloučit jen hrstka přátel.
Zdroje:
Kovaříková, Blanka. Herecké romance: důvěrná setkání s českými herci a jejich láskami. Praha: Brána, 2004. ISBN 80-7243-213-3.
