Jindřich Plachta: Dceru opil, Buriana nesnášel. Žil s vředy a v naivitě

Narodil se jako Jindřich Šolle 12. srpna 1899 v Plzni, ale veřejnost ho znala pod pseudonymem Jindřich Plachta. Pro většinu diváků zůstává především nesmělým a věčně shrbeným profesorem Matulkou z filmu Cesta do hlubin študákovy duše. Za jeho typickým projevem se však skrýval muž, který se celý život potýkal s ochromující trémou a nedostatkem sebedůvěry.

Přitom to byl rozený komik, kterého k této roli předurčoval už jeho vzhled. Měřil 198 centimetrů, byl neuvěřitelně vyzáblý a jeho obličej s výrazným nosem v kombinaci se svéráznou dikcí byl pro kameru naprosto unikátní.

Jeho mladší sestra Helena později vzpomínala, že Jindřich o herectví snil už jako malý kluk. S vervou se pustil i do své první „veřejné role“ – dělal ministranta v plzeňském kostele. Ale zatímco rodiče z něj chtěli mít praktického člověka, on žil ve svém světě.

Když dostal za úkol postavit králíkárnu, nechal to být a místo tlučení hřebíků hrál pro děti z okolí divadlo. Jednou se mu jeho vášeň málem vymstila. Při loutkovém představení s názvem U Rokytů hoří!, které hrál doma v předsíni, se tak vžil do děje, až mu od svíčky chytla deka a název hry se rázem stal skutečností.

V roce 1916 už Jindřich Šolle statoval v Městském divadle v Plzni. Jeho touhu podporovala hlavně maminka. Nebránila mu chodit mezi divadelníky, i když tamní scéna pod vedením Vendelína Budila měla tehdy vysokou úroveň a pro amatéra to nebyl snadný svět. Právě z Plzně si přivezl svůj slavný pseudonym.

Bylo to za války, v době největší bídy o látky. Jindřich rostl tak rychle, že mu žádné šaty nestačily. Maminka mu proto ušila pláštěnku, aby nebylo vidět, jak je hubený a jak mu ze všeho lezou ruce a nohy. Jednou se v ní schovával před profesorem, který na něj ale zařval: „Já tě vidím, Plachto!“ Přezdívka mu zůstala. Později ji přijal jako umělecké jméno. Hodilo se mu to – mohl se tak krýt před otcem, který jeho vystupování v divadle vůbec nepřál.

Studijně se mu nedařilo. Před maturitou ho navíc čekal vojenský odvod. Rakousko-Uhersko bylo ve válce, ztráty na frontě byly nesmírné a bral se skoro každý. Jenže když se Jindřich před komisí svlékl, nastal šok.

Sám o tom později napsal: „Vojenští páni se na mě dívali útrpně a jeden úředník od hejtmanství se domníval, že to moje tělo je asi nějaká provokace. Ti, co šli za mnou k odvodu, pohledem na mne bledli závistí. Já kalkuloval naopak, že budu dělat válečnou maturitu a že hravě absolvuji obchodní akademii.“

Svoji postavu si Plachta dokázal vždycky s chutí dobírat. Říkal o sobě, že je živá Eiffelovka, která je vidět už zdaleka. „Moje tělesná schránka, to je schránka na bič. Maso na sobě vůbec nemám, jenom v dásních mezi zuby. Vždycky jsem býval tak hubený. Jako malého kluka mě kousl pes do nohy, kůži mně prokousl, ale vylomil si asi čtyři zuby o mou holeň.“

Po maturitě Jindřich nastoupil do Ústřední banky českých spořitelen v Krakově. V roce 1919 se vrátil do Prahy a chtěl se definitivně vymanit z otcova vlivu. Nastoupil jako praktikant na Poštovním úřadě šekovém. Plat 3 812 korun ročně mu sotva stačil na skromné živobytí. V prvním podnájmu na Smíchově přebýval v jedné místnosti se dvěma dalšími nocležníky. Ulice, kde tehdy bydlel, dnes nese jeho jméno.

Zlomem byl kabaret Satyr v Nuslích. Právě tady stvořil postavu Vůněslavy Acetylénové – pavlačové drbny, která se stala senzací. Za vystoupení bral 50 korun, což byl nejvyšší honorář v souboru. Ve dne byl seriózním úředníkem Šollem a večer se měnil v herce Plachtu. Existenční důvody mu zatím nedovolily opustit jistotu úřadu, i když už byl ženatý a měl rodinu.

Když Satyr zanikl, všiml si ho Jiří Červený z Červené sedmy. Vzal ho k sobě, ale paradoxně ne jako herce, ale jako nápovědu. Plachta však v nápovědní boudě trpěl. Prožíval hru tak intenzivně, že divoce gestikuloval a dělal grimasy. Červený brzy pochopil, že takový talent patří na scénu, a vytáhl ho z boudy přímo před diváky.

V druhé polovině 20. let začal Plachta vystupovat u Vlasty Buriana. Mezi oběma komiky to ale vřelo. Burian byl suverén, Plachta uzlíček nervů. Král komiků si z Plachty utahoval a ten se v zákulisí propadal do hysterických záchvatů. Často křičel a vyhrožoval, že uteče, protože Burianovu dominanci a posměšky těžce snášel.

Když jednou Plachta sklidil potlesk na otevřené scéně v kuse, kde hrál i Burian, dočkal se od principála ledové sprchy. „Pane, na srandu jsem tady já a nikoliv nějaký Šóllé!“ vmetl mu Burian do tváře. Plachta se cítil ponížený, ale jeho hvězda už stoupala příliš vysoko na to, aby ji Burianovo ego zastavilo.

Šťastnější období zažil až v Osvobozeném divadle u Voskovce a Wericha. Tam se cítil svobodněji. Jan Werich o něm s respektem prohlásil, že kdyby se síla komiků měřila na kila, Plachta by trumfnul i Chaplina nebo Keatona. „Ale muselo by to být někde v restauraci nebo hospodě, tam Jindřich Plachta vždycky kraloval,“ dodával Werich.

V roce 1924 se Jindřich oženil a narodily se mu dvě děti, Zdeněk a Alena. Jenže rodinný život trpěl jeho pracovní vytížeností. Manželství se nakonec rozpadlo a dcera Alena později vzpomínala, že otce vídala jen vzácně. Překvapením pro ni bylo, když až na gymnáziu při vyplňování dokumentů zjistila, že jsou rodiče rozvedení.

Dcera si ale pamatovala jednu společnou procházku z Šárky do Roztok. Po náročném výletu byla vyčerpaná a měla ukrutnou žízeň. Když dorazili na nádraží, táta se zeptal: „Tak co, děti, co chcete pít?“ Zatímco bratr chtěl slušně limonádu, Alena vyhrkla: „Pivo!“ Než táta stihl zaplatit, kopla ho do sebe na ex.

Plachta, známý svou mírnou povahou, dceru nijak nepokáral. „Táta nic neřekl, vůbec to nekomentoval, prostě nic. Zato brácha, to bylo řečí! No, hrůza!“ vzpomínala Alena po letech na otcovu klidnou reakci.

O tom, jak byl Plachta v běžném životě nepraktický, svědčí rodinné historky. Jeho dcera Alena vzpomínala, jak byly jako děti s maminkou na dovolené a najednou od táty přišel dopis: „Prosím Tě, přijeď.“ Když paní Plachtová dorazila domů, zhrozila se. Jindřich si totiž každý den vařil párek, ale vůbec nemyl nádobí. Vždycky si vzal čistou nádobu, až vyčerpal všechny zásoby. Začal kastrůlkem na kašičku a skončil u obrovského prádelního hrnce, protože už neměl v čem jiném ty párky uvařit.

Nepraktičnost se projevila i ve chvíli, kdy se rodina nastěhovala do novostavby. Po kolaudaci k nim měli přijet řemeslníci opravit okno, o němž dopředu nahlásili, že je křivé. Doma byl tehdy jen Plachta. Když se manželka vrátila a ptala se, jestli už je hotovo, Plachta klidně odpověděl: „Vyměněno.“ Jenže realita byla jiná. Dělníci vyměnili to dobré okno za ještě horší a to křivé tam nechali. Herec jim u toho asistoval a vůbec si nevšiml, co dělají. Tak vypadala jeho pomoc v domácnosti.

Dcera Alena zdůrazňovala, že nebyl zlý a neodešel ani kvůli jiné ženě. „Myslím si, že prostě potřeboval žít bez závazků a těch dennodenních povinností a věnovat se jenom kumštu,“ vysvětlovala. I po rozvodu rodinu finančně podporoval a zajímal se o ni. O svých dětech, Zdeňkovi a Aleně, prý občas v žertu prohlašoval: „Já jsem je měl zasvobodna.“ Byl to projev jeho potřeby humorem maskovat složité životní situace.

Tragédie v Městečku na dlani

Jako filmová hvězda sice zářil v komediích, ale Jindřich Plachta mistrovsky zvládal i tragické polohy, což potvrdil rolí obecního blázna Pudeše ve snímku Městečko na dlani. Natáčení za okupace provázela těžká atmosféra umocněná zatčením Karla Hašlera gestapem přímo v ateliérech. Pro citlivého Plachtu šlo o obrovskou ránu, a přestože jej trápily stupňující se bolesti žaludku, svou poslední scénu dohrál z posledních sil těsně před převozem na operační sál.

Během celé války se Plachta šikovně vyhýbal účinkování v nacistické propagandě. Němci o jeho popularitu velmi stáli, on však s humorem sobě vlastním odmítal s tím, že by se v německých filmech musel jmenovat „Heinrich von Leintuch“. Ze strachu ze zrady a kolaborace odmítl i stálé angažmá ve Vinohradském divadle, kterému se rozhodl vyhnout po tragickém zatčení a popravě herečky Anny Letenské.

Své morální zásady projevoval nenápadnou pomocí druhým. Například do pohraničí posílal chudým dětem balíky knih, nebo dělníkovi z ateliérů daroval svůj filmový oblek, aby se měl v čem ženit. Ačkoliv byl hvězdou první velikosti, zůstal nesmírně štědrým člověkem. Jeho celoživotní soucit s chudými a slabými se po válce proměnil v nekritickou víru v komunistickou ideologii, které se pak s plným nasazením věnoval.

Andělka, Leónek a ten třetí

Plachtu celý život trápily žaludeční vředy. Lékaři na něj naléhali, že operace je nevyhnutelná, ale on se jí k smrti bál. Vředy mu dokonce jednou praskly a on málem vykrvácel, přesto však na operační sál dobrovolně jít nechtěl. Jeho kolegyně Hana Vítová později se smutným úsměvem vzpomínala, že Plachta měl vředy tři a každému dal jméno. Jeden byl Andělka, druhý Leónek a jméno toho třetího si herečka už nepamatovala.

Vše se změnilo ve chvíli, kdy v kolaborantském listu Vlajka vyšel článek, že Plachta vystoupí v rozhlase v pronacistických skečích namířených proti exilové vládě Edvarda Beneše v Londýně. Jakmile si to Jindřich přečetl, udělal něco nečekaného. Okamžitě šel za svým lékařem a prohlásil, že se raději nechá hned operovat, nebo klidně zemře pod nožem, než aby musel v rádiu vypustit z úst jediné slovo pro nacisty.

Po válce Jindřich Plachta založil své Divadlo pod Plachtou. Věřil, že přichází spravedlivější doba, a chtěl být lidem nablízku. Jenže zájezdové štace ho nesmírně vyčerpávaly. Byl to pro něho psychicky i fyzicky náročný život, který se podepsal na jeho už tak chatrném zdraví. Po pouhých osmi měsících muselo být divadlo pro hercovu nemoc rozpuštěno.

Plachta se však nevzdával. Jezdil s vesnickým divadlem a chodil na manuální brigády – budoval to, čemu věřil jako „světlým zítřkům“. Jeho idealismus ho dovedl až k tomu, že si vymyslel vlastní film s názvem Pan Novák. Sám v něm hrál hlavní roli maloměšťáka a byrokrata, který se stane dělníkem a nakonec se sžije s proletářským prostředím.

Agitka pro Zápotockého

Tato agitační komedie z roku 1949, natočená v režii Bořivoje Zemana, byla věnována IX. sjezdu komunistické strany. Měla podpořit náborovou akci „70 000 lidí z administrativy do výroby“. Film byl naprosto schematický a poplatný době, ale díky Plachtově popularitě měl vysokou návštěvnost. Herec za něj sklízel oficiální uznání – film mu chválil i tehdejší prezident Antonín Zápotocký.

Jeho naivita a víra v nový režim ho hnala do extrémů. Plachta se nechal fotit v montérkách, a dokonce fáral v dolech. Chtěl jít příkladem, i když mu jeho žaludeční vředy a celková slabost působily neustálé bolesti. Byl v tomto směru nesmírně poctivý, věřil, že jeho přítomnost mezi dělníky má hluboký smysl.

Předčasný konec

Jindřich Plachta zemřel 6. listopadu 1951 v Praze ve věku pouhých 52 let. Podle vyjádření rodiny byla příčinou jeho předčasného odchodu rakovina jater. Poslední rozloučení s milovaným hercem se stalo masovou událostí pro tisíce lidí, kteří v něm viděli symbol slušnosti a skromnosti. Smuteční obřad se konal v Divadle na Vinohradech, tehdejším Divadle československé armády.

Dobový tisk barvitě líčil, jak hluboce zasáhla hercova smrt tehdejší Prahu: „Mírovým náměstím, na němž se shromáždily tisíce pražských pracujících, Slezskou ulicí a Stalinovou třídou byly tělesné pozůstatky zesnulého převezeny do krematoria hlavního města Prahy, jehož smuteční síň přeplnily zástupy lidu.“ Místem posledního odpočinku Jindřicha Plachty se pak staly Olšanské hřbitovy.

Zdroje:

Filip, Václav a Štědrá, Libuše. Potomci slavných žijí mezi námi: co bylo i nebylo v televizním seriálu. 2000, 2 sv. Edice České televize. ISBN 80-7181-347-8.

csfd.cz

Blesk.cz