Článek
Narodil se 5. března 1922 v Plzni jako syn krejčího. Za velké štěstí považoval, že v místě, kde vyrůstal, fungovala dělnická tělocvičná jednota s partou nadšených ochotníků. „Myslím, že jsem už nikdy později nezažil tak slastný pocit. Když jsme dohráli, rozsvítili se v sále a já uviděl nadšeně tleskající diváky. Představení mělo takový úspěch, že jsme ho hráli potom ještě asi čtyřikrát,“ vzpomínal později herec na svůj první divadelní úspěch.
Větrovcův otec měl o synově budoucnosti jinou představu – poslal ho do učení do plzeňské Škodovky, aby se vyučil zámečníkem. Mezitím se ale mladý Josef dostal k recitačnímu souboru a s kamarády začal vystupovat. Právě tehdy poprvé slyšel písničky Osvobozeného divadla a propadl jim natolik, že ho už nic jiného nezajímalo.
Zatčení v továrně a roky v koncentráku
Německá okupace všem uměleckým plánům udělala rychlou přítrž. Větrovec se zapojil do ilegální činnosti – rozmnožoval zakázané tiskoviny a přepisoval zprávy z fronty a z rozhlasu. Pracoval v utajení, ale i tak si pro něj jednoho dne přišlo gestapo přímo do továrny.
„Dva měsíce jsem byl zavřený na samotce na Borech, ale tím to zdaleka neskončilo. Byl jsem odvezen do Terezína a odtud do Buchenwaldu,“ líčil později. V lágru se mu paradoxně hodilo zkušenosti z jeviště: „Tam jsem teprve dostatečně ocenil, že jsem se naučil tolik písniček Voskovce a Wericha.“ S kamarády vystupoval po večerech po blocích a tam ho začali přesvědčovat, že by se po válce měl divadlu věnovat naplno.
Do Plzně se vrátil na konci května 1945. Stačilo jedno amatérské představení a ozvala se mu dramaturgyně Divadla J. K. Tyla, kde pak zůstal čtrnáct sezón. „Ze začátku to nebylo vůbec lehké, vždyť jsem neměl žádné odborné vzdělání a všechno jsem se učil za pochodu.“ Radostnou práci kazily existenční problémy: „Jenom peněz bylo málo, platy byly hrozné, a tak jsme ještě o volných večerech jezdili s partou po vesnicích. V místních hospodách jsme vždycky srazili stoly k sobě a zpívali lidem za stokorunový honorář, který nám vyplácelo tehdejší ministerstvo zemědělství“
Politika a útěky ze vztahů
Do komunistické strany vstoupil už jako mladík. Podle dcery ho k tomu dovedla chudoba, kterou viděl kolem sebe za prvorepublikové hospodářské krize, a zkušenost z lágru. Na otce vzpomínala s respektem: „Tyhle jeho univerzity života mu ale zcela nahradily přirozené nedostatečné vzdělání. Na jevišti působil jako člověk z masa a krve a já na něj kolikrát byla velmi pyšná.“
Charismatický Josef Větrovec měl od mládí jiskru v oku. Své role hrál tak přesvědčivě, že mu lidé věřili každé slovo.
V soukromí to měl s trvalými vztahy složité, otevřeně přiznal: „Najednou to mezi vámi zajiskří a nemůžete se toho zbavit, a s tím jsem měl problémy. Několikrát jsem se zachoval i zbaběle a utekl ze vztahu, abych neublížil druhým.“
První manželství skončilo rozvodem. Sedm let žil s plzeňskou herečkou Zorou Jirákovou, později s dabingovou režisérkou Blankou Novákovou. Osudovou ženou se nakonec stala Eva, se kterou se seznámil celkem nečekaně: „Chodil jsem do Vojenské nemocnice na hematologii na odběry a několikrát jsem se s ní setkal na chodbě. Uplynuly asi dva měsíce a najednou se objevila v bufetu našeho divadla. Překvapeně jsem se jí zeptal, co tady dělá. A ona na to, že si potřebuje přivydělat, a tak v bufetu po večerech obsluhuje. Za rok a půl jsme se vzali.“
Samota v ředitelně
Z Plzně odešel do pražského Divadla E. F. Buriana, kde působila řada známých umělců: „Na Poříčí šel se mnou ještě Luděk Kopřiva. Sešli se tu Slávka Budínová, Blanka Bohdanová, Pepík Langmiler, Ilja Racek, Jiří Holý a další vynikající herci. Hráli jsme Dürrenmatta, Čínskou zeď, publikum se do divadla jen hrnulo, takže málem spadly balkony.“
V roce 1974 byl jmenován ředitelem divadla: „Ti zkušenější mě varovali, že se stanu jedním z nejopuštěnějších lidí v divadle. Říkali mi: Pepo, brzy zjistíš, že jedni ti budou nadbíhat kvůli rolím, budou předstírat, jak si tě váží a jaký jsi mistr, a ti druzí se na tebe budou mračit, že je ignoruješ, že je míjíš, protože je neobsazuješ. A měli pravdu. Herci jsou často přehnaní egocentrici a během svého ředitelování jsem to poznal na vlastní kůži. Přišel jsem tak i o kamaráda Pepíka Langmilera. Vrátil mi nádhernou roli v Návštěvě staré dámy, kterou měl režírovat vynikající režisér z Bratislavy, že v tom nechce hrát, a nakonec dal kvůli tomu nesmyslně výpověď.“
Komunista, který skončil u soudu
Josef Větrovec byl celý život přesvědčeným komunistou. Hned v červnu 1945 se stal okresním tajemníkem KSČ v Plzni, jenže tato politická funkce ho záhy přivedla až před soud. V únoru 1946 totiž plzeňský okresní výbor KSČ podnítil závodní stráž Škodovky k přepadení redakce sociálnědemokratického deníku Nový den, který předtím vydal kritický článek s názvem „Udavač v čele Ochrany Škodových závodů“. Útočníci v redakci napadli i tehdejšího poslance Františka Hatinu a vyhrožovali mu. Jako okresní tajemníci nesli odpovědnost Josef Větrovec a Zdeněk Kejmar – soud je později uznal vinnými z trestného činu veřejného násilí a udělil jim podmíněné tresty.
Slavný herec na sklonku kariéry. Po roce 1989 pro Josefa Větrovce nová doba už nenašla uplatnění a on zvolil odchod do ústraní.
Některé historické prameny Větrovce spojují také se stržením sochy Tomáše Garrigua Masaryka v Plzni, k němuž došlo po protikomunistických nepokojích v roce 1953. Sám herec však jakoukoli vinu odmítal. V rozhovoru, který v roce 1990 otiskla Mladá fronta, se od zničení Masarykova pomníku jednoznačně distancoval.
Za svou angažovanost, hereckou i politickou, sbíral řadu ocenění – titul zasloužilý umělec dostal v roce 1973, národní umělec o deset let později a v roce 1978 obdržel Řád práce.
Role předsedy a závěr života v ústraní
Před kamerou debutoval v roce 1963 jako havíř Grochal v kritickém snímku Lucie. Nejvíc si cenil spolupráce s režisérem Martinem Fričem, který natočil filmy Hvězda zvaná Pelyněk a Lidé z maringotky.
Skutečnou popularitu mu ale přinesla role předsedy JZD v seriálu Chalupáři, kde stanul před kamerou po boku Jiřího Sováka, Josefa Kemra či Vladimíra Menšíka. V seriálu Byl jednou jeden dům vytvořil dvojici s Danou Medřickou, na kterou vzpomínal s dojetím: „Byla to žena s velkým srdcem a skvělá herečka.“
Po roce 1989 se ve společnosti vyskytoval výjimečně. Jeho dcera k tomu řekla: „Poslední léta se táta úplně stáhl do ústraní. Mohl se přitom věnovat alespoň dabování, ale cítil se už starý a nemocný. Někdy jsem měla pocit, že se za tu nemoc trochu schovává. Od jara do podzimu trávil čas na chalupě. Měl tam pár přátel, rád je zval k sobě na oběd a občas s nimi zašel do hospůdky. S hereckými kolegy se už nestýkal.“
Josef Větrovec zemřel 11. února 2002 v Praze na následky mozkové mrtvice. Jeho hrob se nachází na Střešovickém hřbitově v Praze 6.
Režisér Zdeněk Troška na něj vzpomíná s vděkem: „Pan Větrovec byl profesionál každým coulem, přišel o půl hodiny dřív, roli nastudovanou, plně soustředěný, hlasově přesně trefil barvu hlasu postavy na plátně, tudíž práce s ním byla požitkem. Prostě Pan Herec.“
Zdroje:
Kovaříková, Blanka. Herecké romance: důvěrná setkání s českými herci a jejich láskami. Praha: Brána, 2004. ISBN 80-7243-213-3.
