Menšík a Sovák vypili moře alkoholu. Ale nechutnalo jim to

Vladimír Menšík a Jiří Sovák vytvořili jednu z nejslavnějších komediálních dvojic v historii českého filmu a televize. Společně se objevili v desítkách titulů, od legendárních komedií až po kultovní seriály. Jenže za oponou jejich společných vystoupení a filmových rolí se odehrával úplně jiný příběh. Byl to příběh dvou mužů, kteří se dokázali propít až na úplné dno. Přestože Menšíkovi alkohol v posledních letech života už jen bral zbývající síly a Sovákovi komplikoval jeho pověstnou profesní preciznost. Holdovali mu dál, protože to k jejich profesi tehdy patřilo a v té době se pilo zkrátka všude.

Jejich cesty se profesně točily kolem divadla E. F. Buriana, ale v angažmá se tam těsně minuli. Jiří Sovák už měl v Praze své jméno, zatímco Vladimír Menšík teprve dorazil jako mladý moravský talent plný neřízené energie. Sovák ve svých pamětech vzpomínal, že jejich skutečné seznámení proběhlo v naprosté mlze. „Táhli jsme to v nějaké velké společnosti den a noc. A já se najednou probral v docela cizím bytě, koukám kolem a vedle vidím sedět člověka s veselýma očima a plnou hubou zubů,“ popisoval moment, kdy se uviděli poprvé.

Ten neznámý chlapík tehdy prostě vyskočil a zahlásil: „Já jsem Menšík.“ Brzy se ukázalo, že Menšík vletí do každé společnosti jako střela a okamžitě začne sypat vtipy, jako by tam patřil odjakživa. Sovák, který si lidi k tělu pouštěl opatrně a s odstupem, byl Menšíkem okamžitě fascinovaný. „Byl to fenomén vyprávěčský, který vzešel z moravských lidových vyprávěčů,“ říkával později o příteli, se kterým pak desítky let definoval českou komedii.

Bavič Vladimír Menšík se narodil 9. října 1929. Od narození s ním byla zábava. Už od dětství v sobě měl motor, který se nedal zastavit. Všechny kolem sebe rozesmával a nadevše rád trávil čas mezi lidmi. Jakmile hrozilo, že zábava vázne, bral to jako svou osobní chybu. Měl pocit, že musí být neustále v centru dění, sypat z rukávu historky a držet společnost v tempu. Už v roce 1963, kdy spolu se Sovákem točili komedii Mezi námi zloději o trojici propuštěných vězňů, bylo jasné, že na sebe tihle dva slyší. Menšík jako živel a Sovák jako jeho lehce ironický protihráč.

Jenže takový non-stop výkon vyžaduje palivo. A tím se pro Menšíka stal alkohol a cigarety. S tabákem začal už v sedmi letech, tehdy začal tátovi krást cigarety z krabičky. V dospělosti byl schopen vykouřit i 80 kusů denně. „Kouřil jsem americké cigarety v domnění, že jsou zdravější. Nebýt nemocný, tak bych kouřil pořád,“ přiznal kdysi v televizním rozhovoru. Jiří Sovák byl v tomto ohledu jeho věrným žákem, i když on sám se na estrádách zpočátku vůbec necítil dobře. Byl to právě Menšík, kdo ho k vystupování na pódiu přemluvil. „Já tě uvedu a ty budeš o sobě vyprávět,“ sliboval mu tehdy. „Ukecal mě,“ přiznával Sovák.

Pak přišla metoda, kterou Sovák později popisoval jako přípravu na náročnou operaci bez uspání. „Na první štaci do mě lil pivo, až jsem koukal. A na jevišti zase pivo. A Menšík mě vybízel: Jen se napij,“ vzpomínal později Sovák. Pochopil tehdy, že ho kolega v podstatě narkotizuje a připravuje na operaci před diváky, a pak následovaly další Plzně. Až za chvíli nevěděl, zda už tu historku nevyprávěl. Menšík ho přiměl skočit do vody a plavat. Sovák mu vděčil za to, že díky němu shodil ostych. „Měl jsem ho rád!“ dodával vždycky, když na tyto společné začátky vzpomínal.

Jejich spolupráce se naplno rozjela v roce 1968 v kultovní silvestrovské mikrokomedii Bohouš. Sázka o to, zda nenasytný host v podání Menšíka sní plnou mísu jídla, zatímco mu hostinský Sovák a bernardýn Bohouš sekundují, se stala legendou. Stejně jako jejich společná účast v mnoha povídkách cyklu Bakaláři (1972–1987), které byly postaveny na diváckých námětech. Diváci milovali jejich přirozenost, ale málokdo viděl, kolik alkoholu muselo protéct hrdlem, aby oba herci udrželi to neuvěřitelné tempo, které se od nich očekávalo.

Jejich společné pití nemělo hranice ani při práci na seriálech. Když se připravovali legendární Chalupáři (1975), Jiřímu Sovákovi se do role nerudného revizora Evžena Humla nejdříve moc nechtělo. Představa léta stráveného v prachu vesnice ho nelákala. Vladimír Menšík ho ale vzal na pracovní poradu do jejich oblíbeného podniku. Tam mu vysvětlil, že natáčení ve Višňové bude vlastně jedna velká degustační jízda.

Tvrdil mu, že v každé okolní vesnici točí jiné pivo a oni jako herci mají povinnost je všechna objektivně posoudit. Sovák se nechal zlákat a výsledkem byly desítky historek z natáčení, které se většinou odehrávaly u výčepu. Zatímco Sovák zářil jako Huml, Menšík si užíval roli řidiče autobusu a místního baviče Čiháka, bez kterého se neobejde žádná vesnická tancovačka.

Filmové žně a sci-fi spiknutí

V sedmdesátých letech byli na absolutním vrcholu a režiséři věděli, že obsadit tuhle dvojici znamená sázku na jistotu. V roce 1970 excelovali v bláznivé komedii Pane, vy jste vdova!, kde se Sovák jako král Oscar XV. stal terčem spiknutí, do kterého byl zapleten i Menšík v roli králova komorníka.

O sedm let později pak přišla jedna z jejich nejslavnějších společných rolí v komedii Což takhle dát si špenát (1977). Ústřední dvojice zlodějíčků Liška (Sovák) a Zemánek (Menšík), kteří se díky omlazovacímu přístroji promění v malé kluky, byla vrcholem jejich společné komiky. Ve stejném roce se setkali i v dalším snímku Zítra vstanu a opařím se čajem (1977), kde si pro změnu vyzkoušeli role nacistických spiklenců cestujících v čase.

Mise na záchranu, která skončila třídenním tahem

O tom, jak těžké bylo Menšíka v jeho rozletu zastavit, svědčí i historka, kdy Sováka vyslalo vedení Barrandova jako „mravokárce“. Menšíka tehdy tři dny marně sháněli do práce. „Vlítl jsem tam s tím nejlepším úmyslem Láďu polepšit,“ vzpomínal Sovák na okamžik, kdy přítele našel v baru zářit uprostřed jeho pravidelné vypravěčské „mše“.

Pokus o domluvu ale skončil dřív, než začal. Menšík okamžitě odhadl, kdo kolegu poslal, vrazil mu do ruky sklenici a rozmetal Sovákovy argumenty poukazem na to, že on na rozdíl od něj nemá jistotu angažmá v Národním divadle a musí „dřít a figurkařit“ na estrádách.

„Výsledek akce? Místo, abych Menšíka v pořádku vrátil a napomenul, hledali nás oba. Vrátili jsme se až za tři dny. Zlomil mě jako párátko a bylo to,“ přiznával se smíchem Sovák. Právě tento pocit existenční nejistoty hnal Menšíka stále dopředu za jakoukoliv cenu.

Herecký koncert o vlastním úpadku

Právě rok 1977 byl pro Menšíka zlomový i z jiné stránky. Natočil film Ikarův pád, kde hrál klavíristu, který kvůli pití postupně ztrácí rodinu, čest i zdraví. Kolegové z branže tehdy cítili, že Menšík nehraje roli, ale že ukazuje kus svého vlastního života. Vladimír Menšík hrál sám sebe. Jeho syn Petr později v rozhovoru uvedl: „Jenže co si budeme říkat, jak je ten chlast špatný, tak je s ním spojená fůra hezkých vzpomínek. Takže jsem se díval v rámci terapie na Ikarův pád a v hlavě se mi mísil smutek s tím veselým, co jsme spolu my dva zažili i ve spojení s pitím. I moje maminka říkala, když se na to dívala: Peťko, to on nehraje, to je prostě on.“

Alkohol ho dostal na kolena, a tak se jednoho dne objevil u docenta Skály v jeho protialkoholní léčebně. Závislost ho dovedla až do stavu, kdy začal ztrácet smysly a měl vážné problémy s rozpoznáváním barev. Nedokázal už ani říct, zda je tráva zelená nebo růže rudá. „Vyléčil se a pak tři nebo čtyři roky vůbec nepil,“ vzpomíná na Menšíka jeden z jeho hereckých kolegů.

Jenže osud mu nastražil past tam, kde ji nečekal. Trpěl silným astmatem, a když mu jednou podali léky, které jako rozpouštědlo obsahovaly alkohol, stačilo to, aby do problému upadl znovu. K pití se přidaly hory prášků a spoustu času trávil na nemocničním lůžku na kapačkách. Léčit se už ale znovu nechtěl. Často utíkal z nemocnice přímo na plac nebo na vystoupení a klasická životospráva mu už v té době téměř nic neříkala.

Kapačky v zákulisí silvestrovské slávy

V letech 1977 až 1979 odvysílala Československá televize tři nejsledovanější silvestrovské show, které Menšík moderoval. Byly to pořady plné písní a scének, které národ miloval. Málokdo ale věděl, že v zákulisí byla připravená jeho lékařka Zdena Lipárová s kapačkami a venku před areálem čekala sanitka jako pojistka. Menšík si musel dávat přestávky a dojít si pro infuzi, jinak by kvůli astmatu nemohl ani promluvit. Byl to obrovský nápor na tělo, které už odmítalo poslušnost.

I přes zhoršující se zdraví se Menšík se Sovákem potkali před kamerou i v osmdesátých letech. Nejdříve v pohádkové Arabele (1980) a komedii Kdo chce kam… (1981), poté následoval seriál Létající Čestmír (1983). Jejich úplně poslední společnou prací před kamerou se nakonec stalo Mladé víno (1986), závěrečný díl trilogie z jihomoravských vinic. To už ale v zákulisí naplno úřadovala nemoc a vyčerpání.

Nespolehlivost jako tichý zabiják přátelství

S odstupem let se na jejich divoké období díval Jiří Sovák smířlivě a bez výčitek: „S Menšíkem byly kouzelné flámy a já vůbec nelituju, že jsem je prožil. Byla s ním ukrutná legrace, která měla vždy určitou noblesu, dotyk vyšších mocností, poezie. Nebylo to opilství pro opilství, nikdy jsme netáhli flám jen proto, abychom zcepeněli.“

V této době se však alkohol stal i tichým nepřítelem, který pomalu rozleptával jejich profesionalitu. Hlavním problémem nebyla agresivita, ale nespolehlivost. „Láďa občas dokázal pro srandu zasklít i práci. Já ne,“ přiznával Sovák. Zatímco on si potrpěl na profesní preciznost, Menšík tuto brzdu často ztrácel. Sám Sovák o svém pití mluvil otevřeně: „Bijec proti alkoholismu, pan docent Skála, říkal, že pro něj nejsem případ, třebaže jsem své ‚kvartálky‘ měl.“

Jejich vztah byl sice založen na hlubokém přátelství, ale alkohol do něj vnesl prvek profesní únavy. Sovák musel často improvizovat za oba nebo čekat hodiny, než se jeho kolega dal dohromady natolik, aby mohl předstoupit před kameru.

Poslední štace v Brně

V posledních letech před svou smrtí se Menšík živil hlavně svým zájezdovým pořadem. I když byl fyzicky na dně – ke konci měl vážné problémy se žaludkem, silné astma a také srdce už vypovídalo službu – lidi nechtěl nechat bez smíchu. Vladimír Menšík zemřel 29. května 1988 v Brně ve věku osmapadesáti let. Osudným se mu stal prasklý vřed, na jehož riziko ho jeho osobní lékařka opakovaně a marně upozorňovala.

Jiří Sovák tehdy na adresu svého přítele prohlásil: „Nechal po sobě úsměv. Jen se řekne Menšík – a lidé se smějí. Je to lepší, než kdyby tady byl sto let a nezbylo po něm nic.“ Sám Sovák přitom s typickou upřímností glosoval jejich společnou zálibu v alkoholu: „My jsme s Menšíkem vypili moře alkoholu. Rozdíl byl jen v tom, že jemu to chutnalo, zatímco mně ne.“

Lubomír Kostelka k tomu později dodal: „Jenže co si budeme říkat, jak je ten chlast špatný, tak je s ním spojená fůra hezkých vzpomínek.“ Menšík a Sovák nebyli jen baviči z televizní obrazovky. Byli to lidé, kteří svou energii do poslední kapky rozdali ostatním a na sebe už nebrali ohled. Jejich společný příběh zůstává připomínkou toho, že za každým velkým výbuchem smíchu se v soukromí často skrývala únava a sklenička, která už dávno nepřinášela úlevu, ale stala se jen další těžkou povinností.

Sovák, Jiří a Kopecká, Slávka. Sovák: dík za váš smích!, aneb, Já - a moje trosky. Praha: HAK, 1992. ISBN 80-85910-32-2.

Sovák, Jiří a Kopecká, Slávka. Sovák podruhé: smích léčí, aneb, Neberte se tak vážně!. Praha: HAK, 1993. ISBN 80-85910-32-2.

podcast Petr Macek