Režisér Zdeněk Troška slaví 73: Překonal vážnou nemoc, za kameru už se nevrátí

Zdeněk Troška se narodil 18. května 1953 ve Strakonicích a celé své dětství prožil v jihočeských Hošticích u Volyně. Vztah k filmovému vyprávění si budoval od raného věku v místním kině, které fungovalo na faře v bývalé třídě. Za jednu korunu tam jako chlapec sledoval tehdejší domácí i zahraniční produkci. Rodinné zázemí budoucího režiséra bylo těsně spjato s místním hřbitovem. Otcovi rodiče vlastnili domek, který přiléhal přímo ke hřbitovní zdi, a dědeček pracoval jako hrobník. Budoucí režisér tak od dětství běžně vídal otevírání hrobek a hřbitov byl jeho hlavním dětským hřištěm.

Číst a psát se naučil ještě před nástupem do první třídy díky staré sousedce z místního zámku. Během školních let strávených na letních táborech, kde jeho matka pracovala jako zdravotní sestra, získal přístup k pionýrské knihovně. Tam objevil české pohádky Jana Drdy s ilustracemi Josefa Lady a také soubor ruských pohádek. Obě tyto knížky si tehdy z tábora tajně odvezl v kufříku domů. „A já ty dvě knížky mám dodnes doma v knihovně a říkám, že tenhle svůj dětský hřích jsem splatil tím, že jsem podle nich natočil úspěšné pohádky.“

Po maturitě zamířil na školy do zahraničí, když získal stipendium na lyceu ve francouzském Dijonu. Tento pobyt mu přinesl dokonalou znalost jazyka a hluboké porozumění tamní kultuře. Francouzské filmy, zejména klasické komediální snímky a lehkost, s jakou dokázali bavit lidi, zásadně ovlivnily jeho pohled na režijní práci. Po návratu vystudoval filmový obor na pražské FAMU, kterou úspěšně dokončil v roce 1978. Jeho hlavním učitelem byl režisér Bořivoj Zeman, tvůrce klasických pohádek Byl jednou jeden král nebo Pyšná princezna.

Po absolutoriu na FAMU nastoupil jako pomocný režisér k Věře Plívové-Šimkové na film Krakonoš a lyžníci. Natáčení probíhalo v Krkonoších v chladných zimních podmínkách, což pro mladého režiséra představovalo velkou osobní zkoušku. Děti tehdy celý den běhaly v mokrých vlněných kostýmech, které přes noc na hotelových radiátorech nestihly uschnout. Ranní nastupování z vyhřátých autobusů do sněhových závějí provázel neustálý křik a pláč unavených dětských herců. „V té zimě a fujavici jsem si tehdy slíbil, že se v příštím životě musím narodit jako vlaštovka, abych mohl v září odletět na jih a vrátit se až v květnu,“ komentoval režisér se svým typickým nadhledem.

Během natáčení jedné ze scén však postihla filmový štáb nečekaná tragédie. Roli příslušníka finanční stráže hrál populární herec Václav Lohniský, známý především jako Hujer z komedie Marečku, podejte mi pero! Mladý pomocný režisér byl tehdy poslán, aby ho doprovodil na kopec k další scéně, na jejíž vrchol už slavný herec nedošel. Uprostřed zasněžených hor dostal masivní infarkt, kterému na místě podlehl a zemřel tak náhle přímo před očima Zdeňka Trošky.

Tato nečekaná událost celým štábem hluboce otřásla a natáčení bylo okamžitě přerušeno. Zkušenost z tohoto zimního prostředí a nečekané úmrtí herce mladého Trošku definitivně utvrdily v tom, že ve své vlastní režisérské kariéře už v zimě nikdy pracovat nebude.

Jeho kariéru v roce 1983 zcela změnila komedie Slunce, seno, jahody. První scénář se jmenoval Ta naše vesnička česká a vycházel přímo z prožitého dětství. Troška zariskoval a vedle Heleny Růžičkové obsadil do hlavních rolí své sousedy a příbuzné z Hoštic. Celá vesnice byla tehdy propojená příbuzenskými svazky. Herečky, které ztvárnily Kelišovou a její filmovou sokyni Konopnici, byly ve skutečnosti přímými sestřenicemi. Když text poprvé četla režisérova matka, poznamenala, že o nich nemusel psát úplně všechno. Sama se okamžitě poznala v postavě Škopkové, otce podle typických vlastností a malý Jiříček byl přímým předobrazem samotného režiséra.

Filmoví publicisté režisérovi vyčítali podbízivost a zjednodušování venkovského života, ale diváci brali kina útokem. Úspěch vedl k dalším pokračováním: v roce 1989 vznikla komedie Slunce, seno a pár facek a v roce 1991 sérii uzavřel snímek Slunce, seno, erotika. Z Hoštic se stalo vyhledávané turistické místo, kam lidé jezdí dodnes. „Já ty lidi z venkova nezjednodušoval. Pouze jsem zachytil humor, který jsem kolem sebe denně viděl, když jsem vyrůstal. Kritici v tom hledali vědy, ale lidé se prostě jen chtěli upřímně zasmát a odpočinout si,“ hájil Troška své nejznámější dílo.

Při tvorbě pohádek se Troška striktně držel českých tradic. Na text k filmu O princezně Jasněnce a létajícím ševci z roku 1987 narazil náhodou, když uviděl rozpracovaný scénář Karla Steigerwalda ležet na stole vedoucí výroby. Původně ho měl točit jiný režisér, ale projekt vrátil kvůli obavám z velkého množství složitých triků. Troška scénář okamžitě převzal a sám si trikové pasáže upravil. Během natáčení na hradě Frýdštejn si Helena Růžičková v převleku čarodějnice a s nalepenými drápy odskočila během pauzy autem do města. V tamní prodejně obuvi si chtěla koupit italské lodičky. Vyděšená prodavačka při pohledu na maskovanou postavu utekla do skladu. Herečka ji však uklidnila a boty si nakonec koupila.

V roce 1994 natočil pohádku Princezna ze mlejna. Protože filmaři nemohli najít reálný starý mlýn bez moderního eternitu a televizních antén, postavili kompletní papírové kulisy na pódiu natlučeném na kůlech uprostřed jihočeské bažiny pod lesem. Stavba byla tak dokonalá, že kolemjdoucí zahraniční turista ji chtěl na místě v hotovosti koupit a nevěřil, že stěny jsou z papíru, dokud si na ně sám nesáhl. Z tohoto filmu pochází i zlidovělá hláška čerta „Jsem malej, ale šikovnej!“, kterou vymyslel sám Troška.

Do dvojrole Lucifera a Pána Boha v pohádce Z pekla štěstí 2 obsadil Karla Gotta. Zpěvák bral tuto práci nesmírně vážně, odmítal chladné pauzy trávit ve vytopeném karavanu a v blátě seděl na židličce vedle režiséra, aby mohl sledovat techniku natáčení. Práci v terénu tehdy komplikovaly autobusy fanynek, které Gotta vystopovaly přímo na lokacích, a zpěvák jim pak v gumácích chodil o pauzách zpívat a podepisovat fotografie. Troška na natáčení se zpěvákem vzpomínal s uznáním k jeho pracovitosti: „Karel byl neuvěřitelně skromný a pracovitý člověk. Nikdy si na nic nestěžoval, i když jsme točili v dešti a zimě. Pro mě to byla čest s ním spolupracovat.“

Po roce 2000 natočil komediální trilogii Kameňák a později sérii Babovřesky. Kritici v médiích psali o absolutním nevkusu, avšak návštěvnost dosahovala rekordních čísel. Troška útoky snášel s nadhledem a nikdy kvůli natáčení nenechal uzavřít žádný památkový objekt pro veřejnost. Například na zámku Dobříš během natáčení Princezny ze mlejna nechal do sálu běžně nahlížet skupiny zvědavých turistů, kteří pak potichu sledovali práci herců.

Svůj přístup a věrnost lidem v kinech režisér vždy obhajoval velmi přímočaře. „Kritika mě cupovala celý život, ale mně to bylo jedno. Když jsem viděl plné sály kin a lidi, co mi děkovali, že zapomněli na své starosti, byla to pro mě největší odměna. Točil jsem pro diváky, ne pro recenzenty, kteří se neumějí bavit,“ uváděl. Plné kinosály pro něj představovaly jedinou skutečnou odpověď.

Hlavní příčinou ukončení kariéry byla celková proměna producentského prostředí v České republice. V rozhovorech si režisér opakovaně stěžoval na podmínky, které mu moderní televizní stanice a velké produkční společnosti nabízely. Současný styl práce klade enormní důraz na rychlost na úkor filmařského řemesla. Tento zrychlený přístup k tvorbě se zcela míjel s jeho nároky na poctivou přípravu a realizaci scén.

Troška své rozhodnutí ukončit kariéru zdůvodnil nespokojeností s nastavenými podmínkami produkce. „Abych udělal jeden díl za šest dní a celovečerní film za čtrnáct, to neumím. Točit hrc prc, o to vážně nestojím.“

V posledních letech postihly Zdeňka Trošku vážné zdravotní problémy, které před veřejností dlouho tajil. Musel podstoupit náročný chirurgický zákrok kvůli abscesu na zádech a následně vdechl nebezpečnou plicní bakterii z nečištěné klimatizace. Komplikovaná rekonvalescence a zánět pohrudnice ho donutily definitivně zrušit velkolepou show v pražské O2 areně, o kterou byl mezi lidmi obrovský zájem. „Měl jsem v O2 areně domluvená dvě představení. Strašně moc lidí se na to těšilo. Mělo tam být padesát účinkujících, orchestr, zpěváci. Jenže zdraví mi to nedovolilo,“ popsal situaci smutný režisér.

Mezi fanoušky se šířily zvěsti o pouhém přesunu termínu, které však striktně vyvrátil s tím, že monstrózní akce v O2 areně definitivně padla a již nikdy se neuskuteční. Jedinou plánovanou výjimkou z jeho klidového režimu zůstala menší vzpomínková akce s názvem 90 růží pro Helenu, kterou se rozhodl uspořádat přímo ve svých rodných Hošticích jako poctu zesnulé herečce Heleně Růžičkové.

Zdeněk Troška se pro definitivní konec za kamerou rozhodl již dříve. V důchodu je oficiálně několik let od natočení své poslední pohádky Zakleté pírko. Během pandemické pauzy zjistil, že mu vyhovuje klidný život, a proto dnes nekompromisně odmítá veškeré nové nabídky na natáčení celovečerních filmů i divadelních oper. Nepřilákaly ho zpět ani vysoké finanční odměny, protože ve svém věku již odmítá snášet stres spojený s organizací štábů a sháněním peněz od sponzorů. „Já už nic točit nechci. Jsem v důchodu a užívám si ho. Nikdo mě nepřemluví, ani kdyby mi nabízeli miliony. Člověk musí vědět, kdy odejít. Já už jsem si své odpracoval,“ prohlásil rezolutně.

Dnes žije v ústraní v jihočeských Hošticích u Volyně, kde tráví volný čas poslechem klasické hudby a četbou historické literatury ze své rozsáhlé sbírky. U jeho domu často zvoní cizí lidé, aby mu osobně poděkovali za jeho práci a požádali o společnou fotografii, což režisér snáší s trpělivostí a vděkem. Trvalý zájem diváků a plné kinosály považuje za největší satisfakci své kariéry, zatímco prestižní ceny filmové akademie mu k životu nechybí. „Lidé mi píšou a říkají, jak moc jim moje filmy pomáhají v těžkých chvílích. Zapomenou u nich na starosti a smějí se. To je pro mě ta největší odměna a žádné České lvy k tomu nepotřebuju,“ uzavřel s úsměvem.

Český rozhlas Radiožurnál - Zdeněk Troška: Čeští čerti nejsou zlí, jen nahlouplí. Pohádky od Drdy a Lady polidštily nebe i peklo

Face to face - Zdeněk Troška slaví 70. a prozradil, proč už nikdy nic nenatočí, a proč si nechal opravit hrobku

Český rozhlas Dvojka - Zdeněk Troška: O úsměvech, pohádkách a kráse života v důchodu

extra.cz - Smutná slova Zdeňka Trošky: Zdraví ho připravilo o velký sen. Režisér řekl, jak na tom teď je