Josef Abrhám: Chtěl být knězem. Naďu Urbánkovou podváděl se Šafránkovou

Narodil se 14. prosince 1939 ve Zlíně do rodiny, kde si zakládali na slušnosti a hrdosti. Jeho dědečkem byl známý slovenský evangelický farář a dramatik Jozef Hollý. Mladý Josef v dětství o divadelní slávě vůbec nesnil. Měl úplně jiné plány. „Chtěl jsem být evangelickým farářem, kázat slovo Boží,“ vzpomínal s odstupem let na své touhy. Lákala ho ale také manuální práce a venkov. „Také mě přitahovalo zemědělství, fascinovaly mě traktory a stroje,“ popisoval dětství, které mělo jasný řád. Na raná léta na moravském venkově nedal dopustit. „V dětství jsem pořád někde lítal, v Kunovicích jsme měli cihelnu, dělali jsme tam s klukama hlouposti a domů jsem chodil špinavý od hlíny,“ vyprávěl později o svém zázemí.

Jenže po únoru 1948 přišel tvrdý náraz. Komunistický režim rodině bezmála ze dne na den prosperující cihelnu zkonfiskoval. Z nadějného studenta se stal syn buržoazních živlů. Kádrový škraloup mu okamžitě zavřel dveře na jakékoli humanitní školy. Místo studia teologie tak musel mladý muž vzít do ruky lopatu a krpáč. Začal pracovat jako pomocný dělník na stavbách, aby vůbec uživil sebe a pomohl rodině. K herectví ho nakonec dovedla čistá souhra náhod a přímluvy rodinných známých. Ti v plachém klukovi rozpoznali umělecký talent.

Po dvou letech studia herectví na VŠMU v Bratislavě přešel na pražskou DAMU, kterou úspěšně absolvoval v roce 1962. Profesní start byl raketový. Začínal v Divadle na Vinohradech a v téže době už hostoval i na prestižní scéně Národního divadla. Po ukončení vojenské služby nastoupil do vznikajícího Činoherního klubu, se kterým je spjata stěžejní etapa jeho divadelní kariéry. Herectví pro něj nebylo předváděním, ale snahou pochopit lidskou povahu. „Napodobujeme postavy skrze naše životy, nejdůležitější je najít svou interpretaci,“ říkal o svém povolání s vážností, která jeho kolegům někdy připadala až přehnaná.

Poprvé se před kamerou objevil v roce 1961 v absolventském snímku Věry Chytilové s názvem Strop. Současně tehdy natočil malou roli v detektivce Vladimíra Čecha Kde alibi nestačí. Hned následující rok mu přinesl první velké příležitosti. Dostal rozsáhlou úlohu milovníka v Brynychově snímku Neschovávejte se, když prší a drobnou postavu Datla ve válečném dramatu Transport z ráje. Náročná, nicméně velmi příjemná byla pro něj také spolupráce s Jaromilem Jirešem na filmu Křik.

Pak už to šlo ráz na ráz a mladý herec s uhrančivým pohledem šel z role do role. Ztvárnil celou řadu krásných úloh ve výrazných filmech šedesátých a sedmdesátých let. Diváci si ho pamatují ze snímků Velká cesta, Každý den odvahu, Dita Saxová nebo z divácky úspěšných titulů Pension pro svobodné pány, Partie krásného dragouna a Holka na zabití. V roce 1976 si zahrál v legendární komedii dvojice Smoljak a Svěrák Marečku, podejte mi pero! Právě tato zdánlivě nenápadná spolupráce znamenala zásadní obrat v jeho filmové kariéře. Od vážných psychologických postav se jeho cesta definitivně stočila k úsměvným snímkům a komediálnímu žánru.

Skutečný zlom a masivní televizní úspěch však přišel v roce 1978. Role záletného, avšak profesně excelentního doktora Arnošta Blažeje v televizním seriálu Nemocnice na kraji města ho natrvalo zapsala do povědomí milionů lidí. Tento úspěch měl však svou odvrácenou stranu. Lidé si začali herce stoprocentně ztotožňovat s jeho televizní postavou, což mu způsobovalo nemalé komplikace. Na ulici na něj neznámí lidé pokřikovali jménem seriálového lékaře a očekávali, že se bude chovat jako sebevědomý lev salonů. On přitom po natáčení spěchal domů za rodinou nebo do divadla a popularitu vnímal spíše jako daň za dobře odvedenou práci.

Díky spolupráci se Svěrákem a Smoljakem začal hrát titulní a velmi vděčné úlohy. Exceloval v komedii Kulový blesk v roce 1978 a především v kultovním snímku Vrchní, prchni! z roku 1980. Postava knihkupce Dalibora Vrány, který se kvůli finanční tísni vydává za falešného vrchního, však pro něj byla zpočátku obrovskou překážkou. Abrhám tuto roli původně kategoricky odmítal. Měl strach, zda diváci dokážou sympatizovat s postavou, která parazituje na cizí důvěřivosti a okrádá lidi v restauracích. Režisér Ladislav Smoljak ho musel dlouho přesvědčovat. Vsadil na to, že hercova přirozená inteligence zjemní morální pokřivenost hlavního hrdiny.

Josef Abrhám neuznával pitvoření ani laciné fóry. Razil teorii, že ty největší absurdity se musí hrát naprosto vážně. „Myslím, že humor se musí hrát s vážnou tváří,“ tvrdil. „Když je to zas jenom o legraci, tak to už taky není lehké,“ dodával ke své práci. Právě proto Dalibor Vrána nepůsobí jako hloupá karikatura, ale jako nešťastný člověk chycený do vlastní pasti.

V roce 1972 vstoupil do souboru pražského Činoherního klubu a tam se jeho dosavadní život rozpadl na kousky. Potkal tam totiž devatenáctiletou dívku, která byla na samém začátku své kariéry. Jmenovala se Libuše Šafránková. Josef Abrhám byl sice o třináct let starší a v té době žil už osmým rokem se zpěvačkou Naďou Urbánkovou, ale nové vzplanutí nedokázal potlačit. Svůj poměr s Šafránkovou proto před Urbánkovou zpočátku tajil. Zpěvačka neměla o ničem tušení do chvíle, než jí pravdu o hercově dvojím životě řekla její kadeřnice. Následoval okamžitý rozchod. Svatbu s Libuší Šafránkovou měli v roce 1976 a o rok později se jim narodil syn Josef.

Společně vytvořili dvojici, která v tehdejším uměleckém světě neměla obdoby. Zatímco jiné známé páry té doby ochotně pózovaly novinářům, oni si své rodinné zázemí hlídali jako pevnost. Odmítali zvát fotografy do svého domu a na veřejné akce chodili jen tehdy, když to bylo absolutně nevyhnutelné. „Soukromí je to jediné, co člověku skutečně patří, když všechno ostatní rozdá na jevišti,“ vysvětloval herec svůj celoživotní odmítavý postoj k zájmu médií.

Jejich manželství nakonec vydrželo bez jediného skandálu pětačtyřicet let, což je mezi známými osobnostmi naprostý unikát. V divadle i ve filmu jim to spolu fungovalo samo od sebe. Diváky bavili nefalšovanou souhrou například v komedii Svatební cesta do Jiljí z roku 1983 nebo v divadelní inscenaci Tři v tom. Společná práce pro ně byla přirozeným prodloužením společného domova. Josef Abrhám často v rozhovorech zdůrazňoval, že s Libuškou se mu pracovalo nejlépe ze všech, protože na sebe slyšeli a rozuměli si beze slov.

Konec osmdesátých a začátek devadesátých let přinesl další profesní vrcholy. V roce 1989 zazářil v Menzelově adaptaci Vančurova románu Konec starých časů. Následovaly velké úlohy ve filmech Žebrácká opera (1991) a Andělské oči (1994). Absolutním vrcholem tohoto období byla hudební komedie Jana Hřebejka Šakalí léta (1993). Za roli získal prestižní ocenění Český lev za nejlepší mužský herecký výkon roku.

Roku 1992 přijal angažmá v Národním divadle. Jenže poměry na první scéně se zásadně změnily a hercova citlivá povaha v novém prostředí trpěla. Po pouhých dvou letech z divadla odešel natrvalo a divadelní prkna opustil jednou provždy. Věnoval se pak už jen filmu. Diváci si ho pamatují z komedie Stůj, nebo se netrefím, z dramat Všichni moji blízcí, Návrat ztraceného ráje, z filmu Pánská jízda nebo z Hřebejkovy Krásky v nesnázích (2006).

I přes obrovské úspěchy si však zachovával svou typickou skromnost. „Ocenění mě těší, ale nejdůležitější je, aby ta práce měla smysl pro lidi v hledišti,“ komentoval tehdy své úspěchy. Odmítal hrát v levných reklamách a nekonečných seriálech. Když neměl pro práci dobrý důvod, raději nehrál vůbec.

Závěr jeho životní cesty už nebyl o filmu. Podle zpráv z médií trpěl Josef Abrhám v posledních letech života neurologickým onemocněním, které mu způsobovalo velké potíže s chůzí a nakonec ho upoutalo na invalidní vozík. Z veřejného života se kvůli zhoršujícímu se zdraví stáhl. Naposledy se s manželkou společně ukázali na veřejnosti v březnu 2019 na pohřbu herce Stanislava Zindulky.

Většinu života prožili v domě na pražském Spořilově. Právě odtud v červnu 2021 Libuše Šafránková odjížděla do nemocnice, ze které se už nevrátila. V té době už o něj pečovala rodina syna Josefa v Liběchově na Mělnicku, kde měl veškeré potřebné zázemí.

Na veřejnosti se slavný herec objevil už jen jednou, když ho nejbližší přivezli na invalidním vozíku na pohřeb jeho ženy. Přežil ji o necelý rok. Zemřel 16. května 2022 v nemocnici v Mělníku ve věku dvaaosmdesáti let na těžký zápal plic. Urna s ostatky byla později synem uložena do rodinné hrobky na hřbitově v Kunovicích na Slovácku vedle jeho rodičů.

Když se ho novináři v průběhu života ptali na jeho vnitřní svět, odbýval je větou, která se stala jeho vlastním epilogem: „Já už jsem všechno řekl svými rolemi.“ Zanechal po sobě desítky významných děl, ale jeho největším odkazem zůstává to, jakým způsobem prožil svůj soukromý život – s hrdostí, noblesou a hlubokou úctou k lidem.

csfd.cz - Josef Abrhám

Český rozhlas Radiožurnál - „Humor se musí hrát s vážnou tváří.“ Připomeňte si Josefa Abrháma v rozhovoru s Lucií Výbornou

Český rozhlas Dvojka - „Já už jsem všechno řekl.“ Poslední rozhovor Josefa Abrháma na Dvojce

Český rozhlas Hradec Králové - Josef Abrhám a ti druzí. Rozhovor natočený v roce 2014 u příležitosti hercových 75. narozenin

iDnes.cz - Zemřel herec Josef Abrhám. Fanfarón s grácií, svůdný dragoun i lékař

Blesk.cz - Životní láska Urbánkové (†83) Abrhám (†82): Dítě s ní nechtěl, nevěru se Šafránkovou práskla kadeřnice

zeny.iprima.cz - Josef Abrhám žil před Libuší Šafránkovou se známou zpěvačkou. Zlomil jí ale srdce