Vondráčková a Žilková v slzách: Vyměřili jim důchod, ze kterého se nedá žít

V Česku se o penězích v soukromí moc nemluví, ale u důchodů to neplatí. Jakmile některý z herců či zpěváků prozradí, kolik mu měsíčně chodí na účet, strhne se pod články lavina názorů. Část lidí s nimi upřímně soucítí, zbytek jim ale spílá. Často zaznívá, že si měli v době největší slávy šetřit a nečekat, že se o ně stát ve stáří postará královsky.

Většina umělců, kteří dnes pobírají nízký důchod, pracovala za minulého režimu v divadlech nebo u státních agentur, kde byly platy pevně dané a nijak závratné. Po roce 1989 se situace radikálně změnila. Herci a zpěváci začali pracovat na takzvaný živnostenský list. Vidina svobody a možnosti vydělat si víc peněz najednou byla lákavá. Mnozí z nich však udělali chybu, kterou dnes vidíme u tisíců dalších lidí: platili si jen ty nejnižší možné povinné zálohy na důchodové pojištění.

Tehdy, v devadesátých letech, jim nikdo neřekl, že se jim tato úspora jednou vrátí jako bumerang v podobě směšné penze. Státní systém je v tomto neúprosný – kolik do něj vložíte, tolik dostanete zpět. Dnes tak tito lidé doplácejí na to, že do společné pokladny odváděli jen nutné minimum, zatímco zbytek výdělku padl na provoz, kostýmy, nástroje nebo běžný život. K tomu se přidává fakt, že umělecká činnost je nepravidelná. Jeden měsíc může být příjem vysoký, další tři měsíce nemusí přijít žádná nabídka. V takovém režimu se důchodové pojištění platí velmi těžko a disciplína často ustupuje okamžitým potřebám.

Jedním z největších kamenů úrazu pro dnešní seniory z řad umělců je fungování tehdejších státních agentur, jako byl Pragokoncert nebo různá krajská kulturní střediska. Tyto instituce sice umělce zastupovaly a braly si lví podíl z jejich honorářů, ale v evidenci pojistného panoval často neuvěřitelný nepořádek.

Mnoho zpěváků a herců dnes u přepážek sociálního zabezpečení zjišťuje, že celé roky jejich intenzivního koncertování nebo natáčení prostě „neexistují“. Mzdové listy se ztratily, archivy byly skartovány nebo se pojistné prostě neodvádělo tak, jak mělo. Umělec pak stojí před neřešitelným úkolem: dokázat úřadu, že v roce 1978 skutečně odehrál 200 koncertů, když o tom nemá jediný oficiální papír s razítkem. Bez těchto dokladů se jim započítává jen minimální základ, což sráží výsledný důchod na hranici bídy, přestože jejich reálný přínos ekonomice byl tehdy značný.

Herečka Veronika Žilková patří k těm, kteří o problému mluví bez obalu a velmi hlasitě. Za svou kariéru odehrála stovky rolí, od dramatických až po ty komediální, přesto ji výpočet důchodu zastihl naprosto nepřipravenou. V médiích popsala moment, kdy se o výši své penze dozvěděla poprvé a jak hluboce ji to zasáhlo: „Když mi ho vypočítali, tak jsem se rozplakala. Já jsem se prostě rozbrečela na té chodbě toho úřadu. Protože mi vypočítali důchod, který byl hluboko pod hranicí životního minima,“ svěřila se Žilková v rozhovoru.

Původní částka se měla pohybovat kolem 6 000 korun. Pro ženu, která celý život tvrdě pracovala a navíc vychovala několik dětí, to byla doslova facka. Musela začít složitě dohledávat potvrzení o každém odehraném roce v divadle, aby se jí částka alespoň o něco málo zvedla. Žilková otevřeně říká, že bez dalších aktivit a pomoci blízkých by z takové sumy prostě nevyžila. Její případ se stal symbolem boje umělců za uznání jejich celoživotní práce státem.

Případ Heleny Vondráčkové je v Česku pravděpodobně nejznámější ukázkou toho, jak se může i mezinárodně úspěšná hvězda dostat do křížku s úřední mašinérií. Zpěvačka, která prodala miliony desek, se o svůj důchod musela soudit. Původně jí byla vyměřena penze ve výši pouhých 8 000 korun. „Já ale nejsem člověk, který by svůj život stavěl na penězích. Šlo mi o princip. Aby mi po tolika letech práce vypočítali takovou částku, to mi přišlo nespravedlivé,“ vysvětlila zpěvačka pro TN.cz.

Důvodem nízkého výměru bylo právě chybějící potvrzení o příjmech z dob, kdy vystupovala pod Pragokoncertem. Helena Vondráčková se nevzdala a spor dotáhla až k soudu. Ten nakonec rozhodl v její prospěch a stát jí musel penzi zpětně přepočítat na důstojnější úroveň. Její příběh dává naději ostatním kolegům, že se proti chybám v záznamech lze bránit, pokud na to má člověk energii a prostředky.

Herec Jan Kanyza, známý svým charismatickým hlasem a rolemi vyšetřovatelů, je dalším z řady těch, kteří pocítili „štědrost“ českého státu. Kanyza se před lety rozhodl hereckou kariéru v podstatě ukončit a věnovat se své druhé vášni – malování. I on ale musel čelit realitě důchodového výměru, který neodpovídá ani zdaleka jeho zásluhám.

V rozhovorech se nechal slyšet, že jeho důchod byl vypočten na částku, která je pro člověka s jeho historií zarážející. Na rozdíl od některých kolegů si však nestěžuje stylem, že by žádal o státní milodary. Kanyza patří k těm, kteří situaci berou s ironickým nadhledem, ale jasně poukazují na to, že systém je pro lidi s uměleckou dráhou nastaven nespravedlivě. „Z toho důchodu bych si mohl koupit tak akorát barvy a štětce na jeden obraz,“ glosoval s nadsázkou svou finanční situaci. Potvrzuje tak smutný fakt, že bez vlastních úspor a prodeje obrazů by byl jeho dnešní životní standard neudržitelný.

Herečka Jaroslava Obermaierová otevřeně popsala, jaký strach má z rostoucích životních nákladů. Její upřímnost o tom, že by z pouhého důchodu nepřežila, vyvolala vlnu reakcí po celé republice a stala se terčem nenávistných i soucitných komentářů: „Já se prostě bojím. Bojím se toho, co bude. Důchod mám takový, že z něj nezaplatím ani plyn. Kdybych nehrála v Ulici, tak nevím, co bych dělala. Asi bych musela jít někam do domova důchodců nebo se zabít,“ uvedla v jednom z emotivních vyjádření.

Pro ni není hraní v pokročilém věku jen koníčkem nebo cestou, jak zůstat aktivní, ale hlavně životní jistotou. Přiznala, že její státní penze je tak nízká, že bez neustálého natáčení a příjmů ze seriálů by si nemohla dovolit ani důstojné bydlení a vytápění bytu. Její slova o „sebevraždě“ sice mnozí považovali za přehnaná, ale přesně vystihují beznaděj seniora, který zůstane na vše sám.

Jiří Krampol již není mezi námi, ale k výši svého důchodu se v médiích často vyjadřoval:„Kdybych neměl ty kšefty bokem a musel žít jen z důchodu, tak se můžu jít rovnou pást na Petřín. Z toho se prostě nedá zaplatit nájem v centru a ještě jíst,“ nechal se slyšet pro Blesk.

Krampol sice přiznával, že po valorizacích jeho důchod vzrostl na částku kolem 25 000 korun, ale jedním dechem dodával, že jeho náklady na bydlení, energie a nezbytné léky tuto částku prakticky celou pohltí. Proto až do konce svého života stále jezdil na vystoupení, besedy a akce po celé republice. „Já se nestěžuju, že bych hladověl, ale štve mě ten princip. Člověk tady padesát let baví národ a pak dostane částku, za kterou si dneska koupíte sotva lepší večeři,“ poznamenal v dalším z rozhovorů.

Hana Talpová, dabingová legenda, jejímž hlasem mluví desítky světových hvězd, je dalším příkladem. Žena, která v dabingových studiích strávila tisíce hodin a propůjčila svůj talent postavám, které milujeme, se v důchodu ocitla v situaci, kdy musela začít počítat každou stokorunu. Její důchod byl vypočten na částku kolem 12 000 korun.

V dabingu se totiž honoráře za posledních třicet let téměř nepohnuly směrem nahoru, zatímco náklady na život letěly raketově vzhůru. Talpová otevřeně popsala, že bez dalších malých rolí nebo načítání audioknih by byla její finanční situace kritická. Ukazuje to na širší problém – nejde jen o herce z titulních stran, ale i o ty „neviditelné“ profesionály, na které státní systém důchodů úplně zapomněl, přestože jejich hlasy tvoří kulturní dědictví národa.

Zajímavým případem je zpěvák a rocker Michal Prokop. Ten má za sebou nejen hvězdnou hudební kariéru, ale po revoluci působil i ve vysoké politice jako poslanec a náměstek ministra. Člověk by logicky čekal, že taková kombinace mu zajistí nadstandardní penzi. Opak je však pravdou.

Prokop veřejně přiznal, že jeho důchod není žádná sláva a zdaleka neodpovídá tomu, co lidé v diskusích politikům často vyčítají. Vyvrací tak mýtus, že „kdo byl u koryta, má vystaráno“. I on se musí dál věnovat muzice, aby si udržel svůj životní standard. Jeho příběh vnáší do debaty důležitý prvek – systém je nastaven tak neúprosně, že ani krátká politická dráha nevymaže desetiletí nejistých a nízkých příjmů v umělecké sféře.

Kontrast mezi umělci a „běžnými“ lidmi je obrovský a právě zde vzniká největší napětí ve společnosti. Podle aktuálních dat dosahuje průměrný starobní důchod v Česku pro rok 2026 přibližně 21 800 korun. Pro člověka, který celý život pracovala v továrně, v obchodě nebo v kanceláři, je taková částka výsledkem pravidelných odvodů, ze kterých nebylo úniku.

Minimální důchod, na který má nárok každý s odpracovanými lety, činí celkem 9 800 korun. Pokud tedy umělec dostává méně, znamená to, že v systému zkrátka chybí doložené roky práce nebo dostatečné odvody. Veřejnost proto často namítá: „Když jste vydělávali tisíce za večer, proč jste si nenaspořili jako my?“ Tato propast v uvažování je hlavním zdrojem hněvu v diskusích. Lidé mají pocit, že umělci si užívali svobody, cestování a vysokých příjmů, a teď chtějí po státu výhody, které si „neodpracovali“ poctivými odvody.

Debata o důchodech umělců pravděpodobně nikdy neskončí. Na jedné straně stojí zásluha o kulturu, národní hrdost a radost, kterou tito lidé národu po generace přinášeli. Na straně druhé stojí neúprosná matematika a pravidla sociálního systému, která musí platit pro všechny stejně, aby stát zůstal stabilní. Příběhy známých tváří jsou pro nás všechny připomínkou, že na stáří je potřeba myslet včas a bez iluzí. Důchodový výměr se totiž neptá na to, kolikrát vám lidé tleskali v zaplněném sále, ale kolik jste do společné kasy skutečně poslali.

Zdroje: CNN Prima News, iDnes.cz, Blesk.cz, TN CZ, Kinotip2.cz, Extra.cz, cssz.cz, tv.nova.cz, iDnes.cz, vitaplus.org, ceskeduchody.cz