Pavla Beretová: Na každém projektu hledám smysl, někdy jsou to jen peníze

Pavla Beretová do Prahy přišla s pověstnou přímočarostí, která je pro Moravskoslezský kraj typická. V hlavním městě však narazila na jiný způsob komunikace, který zpočátku vnímala jako bariéru. Ostrava osmdesátých a devadesátých let totiž nebyla prostředím pro zbytečné zdvořilostní fráze. Byla to škola pravdivosti, kde slovo mělo svou váhu a lidé k sobě byli až bolestně upřímní.

„V Ostravě, když vám někdo něco říká, tak to tak je. V Praze jsem se musela naučit ty věci zaobalovat. Dřív jsem bývala taková víc přímočará, Praha mě ale v tomto směru vychovala,“ vysvětlila v rozhovoru. Tato proměna nebyla o ztrátě identity, ale o pochopení nuancí velkoměsta. Přesto v ní kousek té „ostravské holky“ zůstává – zejména v momentě, kdy přijde řeč na poctivost v profesi.

Zatímco pražské umělecké prostředí občas sklouzává k přehnané intelektualizaci, Beretová si zachovává věcnost. Nehraje si na umění tam, kde jde o řemeslo. „Na každém projektu hledám něco zajímavého, někdy jsou to jen peníze,“ přiznala s odzbrojující otevřeností. Tento přístup je u ní osvěžující, čtenáři oceňují, když se veřejná postava neschovává za naučené fráze o „uměleckém poslání“ u každého komerčního projektu nebo seriálu.

V divadelním světě se často mluví o psychohygieně, ale málokdo ji praktikuje tak důsledně a fyzicky jako Pavla Beretová. Zatímco její profese vyžaduje neustálou práci s neuchopitelnými emocemi, v soukromí vyhledává činnosti, které mají jasné obrysy, vůni a hmatatelný výsledek. Její vášní není pasivní odpočinek, ale soustředěná práce v dílně, kde se mění z hvězdy Národního divadla v řemeslnici.

„Baví mě vzít do ruky brusku a cosi pěkného stvořit. Ruční práce mě vrací k zemi,“ potvrzuje svůj únik k řemeslu. Tato potřeba manuální tvorby není jen nahodilým koníčkem, ale způsobem, jak vyvážit psychický výdej na scéně. Pro herečku, která večer co večer analyzuje složité charaktery postav a noří se do jejich traumat, je přímočarost dřeva osvobozující. Dřevo neklame, dřevo neodpovídá v jinotajích.

V dílně neexistují diváci ani složité režijní pokyny – je tam jen materiál a nástroj. Tato věcnost jí dává nadhled nad pomíjivostí slávy. Kdo umí opravit skříň nebo vlastníma rukama vyrobit stůl, ví, že základy musí být pevné, jinak se celá konstrukce zhroutí. A Pavla Beretová má své životní i profesní základy postavené na poctivosti k sobě samé i k materiálu – ať už jde o text klasika, nebo o dláto v ruce. Její byt na Malé Straně, kde žije, odráží tuto estetiku - přírodní materiály, funkčnost a předměty, které mají svůj příběh a váhu.

Civilní život Pavly Beretové se odehrává v kulisách pražské Malé Strany, kterou si zamilovala pro její specifickou atmosféru – místo, kde se historie potkává s tichými uličkami, kam hluk velkoměsta doléhá jen zdálky. Často ji zde můžete potkat na procházce s její fenkou Lílou. Právě pes je pro ni důležitým parťákem, který ji nutí opustit svět vnitřních monologů a vyjít do reality bez ohledu na počasí nebo náladu.

Ačkoliv je v profesním životě neustále obklopena lidmi, v tom soukromém se nebojí samoty. Naopak, vnímá ji jako prostor pro regeneraci a vnitřní dialog. Právě v tichu mimo záře reflektorů nachází prostor pro svá hluboká témata, ke kterým patří i víra. Pro ni však víra není prázdnou institucí nebo souborem zákazů, ale niterným kompasem, který jí pomáhá orientovat se v dnešním fragmentovaném světě. Své duchovní nastavení definuje bez patosu, ale s hlubokým přesvědčením: „Láska, milost a milosrdenství jsou důvodem mé víry,“ svěřila se v jednom z podcastů.

V roce 2008 vstoupila Pavla Beretová na prkna, která v českém kontextu znamenají nejvíc. Pro mladou herečku to nebyl jen kariérní postup, ale vstup do instituce, která svou tradicí občas svazuje ruce a svádí k patosu. Ona se však nenechala pohltit „zlatou kapličkou“ v tom negativním smyslu. „Národní divadlo je pro mě intelektuální kotva,“ definuje svůj vztah k místu, které se pro ni stalo profesním domovem. Namísto velkých gest sem přinesla úspornost a vnitřní pnutí.

Její repertoár v činohře Národního divadla je rozkročen mezi klasiku a radikální modernu. Nezapomenutelná byla například v roli Maryši, kde pod vedením režiséra Jana Mikuláška zbavila tuto ikonickou postavu folklórního nánosu a ukázala ji jako moderní ženu sevřenou nesvobodou a vesnickou rigiditou. Právě schopnost najít v archaických textech současné pocity a problémy je pro její herectví typická. K talentu jako takovému má přitom velmi střízlivý vztah, který ji drží nohama na zemi. „Za talent nikdo nemůže, to je dar od Boha,“ řekla s pokorou.

Beretová v Národním divadle excelovala v mnoha inscenacích, od Vassy Železnovové po Křehkosti, tvé jméno je žena. Její rejstřík je široký – dokáže být sžíravě ironická, intelektuálně chladná i dojemně bezbranná. Diváci ji oceňují právě pro tuto proměnlivost, která však vždy vychází z pevného vnitřního středu. Nepotřebuje se stavět na piedestal „národní umělkyně“. Divadlo vnímá jako službu postavě a divákovi, jako dialog o věcech, které nás přesahují.

Zatímco divadlo je pro ni základnou, poslední roky ji vynesly na absolutní vrchol filmového světa. Pavla Beretová se stala tváří dvou projektů, které v českém kontextu otevírají zásadní a často vytěsňovaná společenská témata. V obou případech jde o hrdinky, které se musí zorientovat v troskách svých životů a najít sílu jít dál, i když se zdá, že není kam.

Vizuálně podmanivý snímek Viktora Tauše Amerikánka (2024) pro ni nebyl jen dalším natáčením. Příběh dívky z dětského domova, která se odmítá vzdát své důstojnosti a identity, doprovází Beretovou už od původní divadelní inscenace. Pro ni Amerikánka není jen postavou, ale symbolem nezdolnosti. „Amerikánka přináší zprávu o tom, že i když člověk prochází těžkými věcmi, neznamená to, že pod jejich tíhou spadne,“ vysvětluje herečka. Film se stal oslavou vnitřní svobody, kterou Pavla sama v životě tolik akcentuje.

Skutečný herecký triumf však přišel s psychologickým dramatem Rok vdovy (2024), kde ztvárnila postavu tlumočnice Petry, které ze dne na den zemře manžel. Za tento výkon, postavený na úspornosti, tichu a maximu vnitřního prožitku, získala v březnu 2025 prestižního Českého lva pro nejlepší herečku v hlavní roli. Práce na tomto filmu pro ni byla hluboce osobní. Pavla se netají tím, že sama prošla obdobím, kdy ztratila několik blízkých v krátkém časovém úseku.

Právě tyto zkušenosti jí umožnily mluvit o smrti otevřeně a bez falešného soucitu. „Měla jsem potřebu podívat se smrti do očí. Bariéra tabu smrti padá a já se nebráním o ztrátě mluvit nahlas,“ svěřila se o své motivaci. Věří, že otevřenost v otázkách umírání a truchlení může společnosti pomoci vrátit se k přirozenosti. Sama tuto sílu čerpá z víry a z vědomí, že smrt není konec, ale součást cyklu, který musíme přijmout s důstojností.

Pavla Beretová věří, že umění by mělo sloužit jako nástroj k hlubšímu porozumění světu, nikoliv jako nástroj k budování kultu osobnosti nebo sbírání „lajků“ na sociálních sítích. Ve svých úvahách se často vrací k tomu, jak nás dnešní zrychlená doba odnaučuje vnímat věci v jejich přirozeném plynutí. Vše musí být okamžité, šokující a hlasité. Ona jde opačným směrem.

„Přestáváme být zvyklí na filmy, které běží v životním tempu,“ poznamenala při příležitosti udílení filmových cen. Pro ni samotnou není podstatná popularita měřená digitálními metrikami, ale kvalita sdělení. „Důležité je chtít něco sdělit. Autenticitu a pravdivost divák pozná,“ řekla v rozhovoru pro Český rozhlas. Právě tato víra v divákovu inteligenci a citlivost je tím, co ji odlišuje od mnoha kolegů, kteří sázejí na povrchní efekty.

Na konci tohoto obsáhlého portrétu stojí žena, která našla vzácnou rovnováhu mezi veřejným působením a soukromou integritou. Herečka z první scény, která raději venčí psa v tichých uličkách Malé Strany nebo brousí dřevo ve své dílně, než aby se účastnila nablýskaných premiér. Pavla Beretová dokázala, že největší síla netkví v hlasitých prohlášeních, ale v tiché vytrvalosti, poctivém řemesle a odvaze podívat se pravdě – i té nepříjemné – přímo do očí. Její cesta z Ostravy do Národního divadla není jen příběhem úspěchu, je to příběh hledání pravdy, která se neskrývá v pozlátku, ale v hloubce lidského prožitku.

Zdroje: DV TV, Český rozhlas Radiožurnál, Český rozhlas Vltava, DV TV, Novinky.cz