Zvrhlý predátor Vrána: Proč by legendární Vrchní dnes skončil u soudu?

Film Vrchní, prchni! milujeme jako nevinnou komedii o českém kutilství a vynalézavosti. Pokud se ale na knihkupce a falešného číšníka Dalibora Vránu podíváme očima moderní psychologie a optikou hnutí MeToo, uvidíme nebezpečného manipulátora, který zneužívá své postavení, ponižuje ženy a parazituje na systému. Proč nám jeho toxické chování stále přijde vtipné a co všechno má tento „fantom“ ve skutečnosti na svědomí?

Když se řekne Dalibor Vrána, většina z nás si vybaví Josefa Abrháma, jak ve smokingu prchá před rozzuřenými číšníky. Jenže málokdo si uvědomuje, že jeho kriminální kariéra nezačala u restauračních kas, ale v nenápadném pražském knihkupectví. Právě zde, mezi regály s klasikou, se odehrává to nejsilnější drama, které v 80. letech bylo vnímání jako „humor“, ale dnes by bylo důvodem k okamžitému vyhazovu a trestnímu oznámení.

Vrána zde nefunguje jako šéf, ale jako dravý predátor v pozici moci. Jeho vztah k podřízeným prodavačkám je učebnicovým příkladem sexuálního obtěžování na pracovišti (sexual harassment). Vzpomeňme na scény, kdy své zaměstnankyně „testuje“. Nejde o test znalosti literatury nebo schopnosti prodávat. Vrána si vynucuje fyzickou blízkost, zneužívá jejich submisivitu a vytváří atmosféru, kde je žena vnímána pouze jako objekt k uspokojení jeho momentálního rozmaru nebo jako nástroj k zakrytí jeho podvodů.

Z pohledu dnešního personalisty je Vrána noční můrou. Vytváří extrémně toxické prostředí, kde je povýšení, klid na práci nebo dokonce jen udržení si místa podmíněno ochotou tolerovat šéfovy narážky a doteky v zázemí prodejny. Vrána své podřízené emocionálně vydírá. Když potřebuje zmizet na jednu ze svých „spanilých jízd“ po českých restauracích, neváhá dívky zaplést do svých lží, čímž z nich dělá nedobrovolné spolupachatelky.

Tato dynamika moci je o to smutnější, že oběti v té době neměly zastání. Kultura mlčení 80. let mu dovolovala chovat se jako feudální pán, který si vybírá „právo první noci“ mezi regály s beletrií. To, co tehdy divák vnímal jako šarmantní proutnictví, je ve skutečnosti hluboce zakořeněný sexismus a neschopnost vnímat ženu jako rovnocennou bytost.

Dalibor Vrána není obětí náhody, jak se nám film snaží namluvit. Je to člověk, který se rozhodl pro cestu nejmenšího odporu na úkor ostatních. Jeho transformace v „fantomu restaurací“ není projevem zoufalství, ale chladnokrevného kalkulu.

Důležitým bodem, který v nostalgickém oparu často přehlížíme, je fakt, na kom Vrána parazituje. On neokrádá stát, neokrádá anonymní socialistické podniky. On krade peníze konkrétním lidem – číšníkům a servírkám. V tehdejším systému hmotné odpovědnosti musel každý manko v kase doplatit ze svého. Vrána tak přímo připravoval o peníze otce a matky od rodin, kteří celý den běhali po place, aby uživili své blízké. Zatímco on si hrál na elegána v Karlových Varech, někde v motorestu u dálnice pravděpodobně číšník plakal nad chybějící tržbou, kterou Vrána šikovně zinkasoval.

Jeho logistika zločinu je ukázkovou studií sociopatie. Výměna tříkolového Velorexu, symbolu handicapu a chudoby, za nablýskanou Ladu, je vrcholem jeho cynismu. Vrána si nekupuje auto, aby se dopravil z bodu A do bodu B. Kupuje si status. Chce vypadat jako úspěšný muž, jako někdo, ke komu okolí vzhlíží. Celá jeho existence je postavena na lži – doma lže o hraní na housle, v práci o svých aktivitách, a na veřejnosti o svém profesním zařazení.

Hlavním motorem Vránova jednání je jeho neschopnost nést následky svých činů v  osobním životě. Má děti s několika ženami, ale místo aby se k problému postavil čelem, volí únik do kriminální sféry. Fenomén neplatičů alimentů je v Česku obrovským tématem i dnes a Dalibor Vrána je jeho typickým představitelem.

Jeho vztah k manželkám a milenkám je čistě utilitární. Současnou manželku (v podání Libuše Šafránkové) používá jako zástěrku pro svou normalitu. Je to pro něj alibi před světem. Překvapující je lehkost, s jakou jí lže do očí o večerech strávených v baru s houslemi. Tato patologická lhavost se promítá i do jeho otcovství. Jaký vzor dává svým dětem? Otec, který se objeví jednou za čas, zahrne je dárky za ukradené peníze a zase zmizí do světa lží, je receptem na budoucí psychické problémy svých potomků.

Jak by vypadal Dalibor Vrána v současnosti? Pravděpodobně by neběhal po restauracích s účtenkou. Stal by se z něj „finanční kouč“ nebo influencer, který na sociálních sítích ukazuje luxusní život v  pronajatých vilách a autech na leasing, zatímco v registru dlužníků by měl desítky záznamů.

Jeho „svádění“ prodavaček by se přesunulo do formy nevyžádaných zpráv na Instagramu a jiných platformách. Dnešní společnost by mu však vystavila stopku mnohem dříve. V éře digitální stopy a okamžitého sdílení informací by jeho podvody v restauracích nepřežily první víkend. Někdo by ho natočil na mobil, video by se stalo virálním na TikToku a „fantom“ by skončil v cele předběžného zadržení dřív, než by stihl dojet k prvnímu motorestu.

Je fascinující sledovat, jak moc se posunula naše tolerance k morálnímu selhání. Zatímco v roce 1980 jsme Vránovi fandili jako symbolu malého českého člověka, který „vychcal“ nad systémem, dnes vidíme člověka, který systémem (a lidmi v něm) hluboce pohrdá pro svůj vlastní prospěch.

Dalibor Vrána v geniálním podání Josefa Abrháma zůstane navždy ikonou české kinematografie. Je to však ikona tragikomická. Je to portrét muže, který měl intelekt a šarm na to, aby v životě něčeho dosáhl legálně, ale jeho vnitřní prázdnota a potřeba okamžitého uspokojení ho dovedly na cestu zločinu a ponižování ostatních.

Příště, až se budete v televizi dívat na tu slavnou honičku na kolonádě, zkuste si sundat brýle nostalgie. Uvidíte muže, který ničí životy ženám kolem sebe, okrádá poctivé pracující a lže všem, které má rád. Dalibor Vrána není hrdina. Je to odstrašující případ toho, jak snadno se šarm může stát maskou pro hlubokou morální bídu.