Vlastimil Harapes míří na Vyšehrad. Pro taneční legendu vzniká unikátní náhrobek

V současné době vrcholí přípravy na umístění hrobu tanečníka a choreografa Vlastimila Harapese na vyšehradském hřbitově, od jehož narození letos uplyne 80 let. Umělec, který pootevřel dveře baletu široké veřejnosti, tak najde místo posledního odpočinku na tomto prestižním pražském hřbitově. Celou akci organizuje společnost Sabongui Production, s.r.o., která na realizaci projektu založila veřejnou sbírku s názvem Memoriál Vlastimila Harapese. Lidé z řad široké veřejnosti mohou na toto pietní místo přispět libovolnou částkou a přímo se tak podílet na uctění umělcovy památky.

Cesta Vlastimila Harapese k baletnímu mistrovství přitom začala velkou oklikou a původně o ní vůbec neuvažoval. Narodil se 24. července 1946 v Droužkovicích u Chomutova a jako dítě tíhnul spíše k hudbě a herectví. K tanci ho přivedla náhoda při přijímačkách na uměleckou školu. Sám na své začátky vzpomínal s humorem: „Já vlastně strašně nechtěl hrát na klavír. Když mě pak na konzervatoři vzali na balet, byla to úleva, i když jsem tehdy vůbec netušil, co mě čeká a jak moc to bude bolet.“

Tato volba se však ukázala jako osudová a zrodila se hvězda první velikosti. Pražskou taneční konzervatoř absolvoval v roce 1965 a okamžitě nastoupil do angažmá v Národním divadle. Díky dokonalé technice, fyzickým dispozicím a obrovskému charismatu se bleskově vypracoval na pozici sólisty baletního souboru. Na naší první scéně strávil neuvěřitelných 42 let, a to nejen jako aktivní tanečník, ale později také jako dlouholetý šéf baletu a náročný pedagog.

Jeho kariéra byla založena na absolutním profesionálním maximalismu a neúprosné sebekritice. Nikdy se nespokojil s průměrem a totéž vyžadoval od svých kolegů. V jednom ze svých stěžejních rozhovorů popsal svou celoživotní filozofii velmi jasně: „Základem všeho je nebýt nikdy sám se sebou spokojený. Jakmile si sednete a řeknete si, že už všechno umíte a jste nejlepší, je to váš konec jako umělce. Pořád musíte hledat chyby a pracovat na nich.“

Harapesův přínos české kultuře má však ještě jeden zásadní rozměr, kterým překročil hranice divadelních prken. Režiséři rychle pochopili, že jeho fotogenická tvář a vytříbený projev skvěle fungují před kamerou. Role v kultovních snímcích jako Marketa Lazarová, Jak vytrhnout velrybě stoličku nebo Panna a netvor z něj udělaly miláčka národa. Divadlo však pro něj vždy zůstávalo na prvním místě. „Kamera vám nic neodpustí, ukáže každý detail. Ale divadlo, to je živý organismus. Tam máte jen jeden pokus, tady a teď. Ten kontakt s živým publikem se nedá ničím nahradit,“ vysvětloval.

Za zářivou kariérou a potleskem publika se však skrývala krutá daň v podobě zničeného zdraví. Desítky let vrcholového tance znamenaly extrémní zátěž pro tělo. Harapes musel během života podstoupit náročné operace a potýkal se s neustálými bolestmi kloubů. Balet na této úrovni je srovnatelný s vrcholovým sportem a tělo opotřebovává s neúprosnou rychlostí. Přesto naříkání odmítal, bolest bral jako součást profese a na jevišti na sobě nenechal nikdy nic znát.

Když už kvůli věku a fyzickým limitům nemohl tančit, plynule přešel k činohře a zpěvu. Jeho životní dráha se nečekaně uzavřela po krátké nemoci 15. května 2024 ve věku 77 let. Do poslední chvíle se však snažil zůstat aktivní součástí kulturního dění a ze svých přísných profesních nároků nikdy neslevil.

Uložení ostatků na vyšehradském hřbitově představuje jedno z nejvyšších posmrtných uznání, jakého se může českému tvůrci dostat. Tento areál slouží jako národní pantheon, kde odpočívají ti nejvýznamnější spisovatelé, vědci, malíři, hudebníci a dramatici. Hrob Vlastimila Harapese bude sousedit s místy posledního odpočinku Bedřicha Smetany, Antonína Dvořák, Karla Čapka, Boženy Němcové nebo Jana Nerudy. Z uměleckého a divadelního světa zde mají své pomníky například herci Vlasta Burian, Ljuba Hermanová, Nataša Gollová, Radoslav Brzobohatý nebo operní pěvkyně Ema Destinnová.

Pro umělce, který celý svůj život zasvětil reprezentaci české kultury doma i v zahraničí, je toto místo přirozeným přístavem. Vyšehradský hřbitov symbolizuje trvalé ukotvení v národní paměti. Získat zde povolení k uložení ostatků vyžaduje splnění přísných kritérií a plnou společenskou shodu o přínosu dané osobnosti. Zařazení Vlastimila Harapese mezi tyto elity potvrzuje, že jeho vliv daleko přesáhl hranice baletního žánru a stal se nedílnou součástí národního dědictví.

Tato pocta s sebou nese také závazek zachovat pietní místo v estetické kvalitě, která odpovídá významu celého vyšehradského areálu. Každý náhrobek na Vyšehradě je samostatným uměleckým dílem, které odráží osobnost zesnulého. Právě z toho důvodu je kladen velký důraz na to, aby Harapesovo budoucí pietní místo nebylo pouhou formální deskou, ale originálním architektonickým a sochařským vyjádřením jeho dynamického života a elegance.

Finanční prostředky z kampaně jsou striktně účelové a pokryjí kompletní seznam nákladů spojených se zřízením a fungováním hrobového místa. Hlavním bodem je samotné vytvoření pomníku akademickým sochařem Jaroslavem Urbánkem. Peníze dále poslouží na technickou přípravu i úpravu terénu a na následnou instalaci hotového díla přímo na místě.

Z vybraných peněz bude financován také znalecký posudek potřebný k odkupu hrobového místa a dlouhodobý nájem tohoto místa na období 10 let včetně jeho základní údržby. Důležitou součástí aktivit Sabongui Production, s.r.o., je rovněž vytvoření a provoz webové prezentace memoriálu na doméně vlastimilharapes.cz, která připomene mistrův život, dílo i samotné slavnostní odhalení.

Podpora projektu libovolnou částkou pomůže zachovat trvalou stopu muže, který se k otázkám slávy stavěl s nadhledem: „Sláva je pomíjivá věc. Dneska vás lidé nosí na ramenou a zítra si nevzpomenu na vaše jméno. Důležité je to, co po vás reálně zůstane a jak jste se chovali k lidem kolem sebe.“

Zdroje: Klasika Plus, Rádio Impuls, Opera+, Divadelní archiv Národního divadla