Strach o Ivu Janžurovou: Kruté bolesti. Bude muset skončit s herectvím?

Iva Janžurová (84) je pro český národ víc než jen herečka. Je to uznávaná osobnost, kterou zná z filmů a divadelních prken několik generací diváků. Jenže v poslední době se o milované „Janžurce“ mluví v  souvislostech, které fanouškům nahání strach. Zdravotní zprávy hovoří o krutých bolestech, artróze v pokročilém stádiu a momentech, kdy se jeviště stává bojištěm o každý krok. Přesto tato legenda dokazuje, že dokud svítí reflektory, bolest nemá v sále místo.

Zatímco v roce 2016 prošla médii zpráva o náročné operaci srdce, kdy herečka dostala náhradu aortální chlopně, ze které se oklepala s neuvěřitelnou vitalitou, současný nepřítel je mnohem plíživější. Artróza, což je degenerativní onemocnění kloubů, zasáhla hereččiny dolní končetiny silou, která jí už působí viditelné problémy.

Lidé z jejího okolí potvrzují, že Iva Janžurová trpí bolestmi, které by většinu jejích vrstevníků upoutaly na lůžko. Jenže ona není „většina“. „Já se prostě nepozoruju. Když mě něco bolí, tak si řeknu, že to přejde, nebo to prostě musím vydržet,“ nechala se slyšet v jednom ze svých upřímných rozhovorů. Tato nezdolná tvrdohlavost, která ji dříve hnala k vrcholným výkonům, je však nyní podrobována nejtěžší zkoušce. Artróza, postihující zejména nosné klouby, jí způsobuje vážné potíže s chůzí i  stabilitou, což v jejím věku vyžaduje maximální opatrnost.

Vrcholem obav o její stav byly momenty, kdy se Iva Janžurová rozhodla odehrát plánovaná představení navzdory akutním záchvatům bolesti. V komedii Pusťte mě ven! v Divadle Kalich, kde obvykle hýří energií, musela být režie narychlo upravena. Herečka, jejíž pohyb byl vždy nedílnou součástí jejího komediálního projevu, tak odehrála podstatnou část hry vsedě.

„Moje nohy mě teď trochu zlobí, nechtějí mě poslouchat tak, jak jsem byla zvyklá,“ přiznala s pokorou. Přestože v jejích očích stále plála pověstná jiskra, únava v obličeji po skončení děkovačky byla výmluvná. „Skutečně jsem se nemohla bolestí zvednout,“ prozradila po skončení úspěšného představení a potvrdila i diagnózu: „Strašně mě zlobí chrupavky u kolen. Všichni ortopedi mi říkají, že potřebuji jedinou věc – nové klouby…“ Právě vědomí, že ji lidé potřebují a sál je vyprodaný, je však pro ni tím nejsilnějším analgetikem.

Abychom pochopili, jak velkou obětí je pro Ivu Janžurovou současné omezení pohybu, musíme se vrátit do dob, kdy její tělo bylo jejím hlavním vyjadřovacím nástrojem. V kultovních komediích jako Pane, vy jste vdova! nebo Čtyři vraždy stačí, drahoušku předváděla výkony hraničící s akrobacií. Její schopnost pracovat s mimikou a gestem v pohybu byla v českém filmu unikátní.

Srovnání s dneškem je proto pro mnohé bolestné. Zatímco dříve vládla celému jevišti, dnes ovládá prostor z jediného místa. Přesto paradoxně neztrácí na síle. Její „minimalismus z donucení“ ukazuje, že k ovládnutí publika nepotřebuje běhat – stačí jí pohled a dikce, která se za desetiletí nezměnila. „Někdy si říkám, že ty nohy jsou jenom takové podstavce, které mě mají dopravit tam, kde chci být. A když stávkují, musím je prostě přemluvit,“ glosovala své obtíže.

Iva Janžurová svým současným zápalem a odmítáním hereckého důchodu kráčí ve stopách těch největších dam českého divadla. V současné době je jednou z  nejstarších aktivních hereček na českých prknech, která stále nese tíhu hlavních rolí. V tomto „elitním klubu“ navazuje na odkaz legend, které hrály do posledního dechu.

Nezapomenutelná Luba Skořepová byla v tomto směru úkazem. Ještě v devadesáti letech udivovala publikum svou energií v Divadle v Řeznické a v Národním divadle, kde byla doma neuvěřitelných 65 let. Její touha být na scéně, i když ji nohy zrazovaly, byla legendární. Stejně tak Věra Kubánková dokázala i ve velmi vysokém věku vtisknout svým postavám nesmírnou křehkost i nečekanou sílu. Diváci si ji pamatují jako ženu, která i přes fyzické limity ovládala jeviště svou hlubokou lidskostí a  profesionalitou až do svých 91 let.

Nelze opomenout ani charizmatickou Květu Fialovou. Ta byla pro Ivu Janžurovou důkazem, že se stářím se dá bojovat s neuvěřitelnou grácií. Fialová čelila zdravotním útrapám s hlavou vztyčenou a divadlo (zejména Divadlo ABC) vnímala jako prostor, kde se zastavuje čas i bolest. A samozřejmě je tu Jiřina Bohdalová, herecká souputnice a přítelkyně, která i po devadesátce odmítá slovo odpočinek. Tato generace žen, k níž Janžurová neodmyslitelně patří, je vykována z jiného materiálu – z materiálu, který nezná slovo „kapitulace“.

Janžurová v české kultuře nepředstavuje pouhou položku v encyklopedii. Je to živoucí pojítko mezi světy. V zemi, která si zakládá na specifickém humoru jako obranném mechanismu proti nepřízni osudu, je Janžurová jeho nejvyšší kněžkou. Je to ona, kdo nás naučil, že i v té nejtragičtější situaci se skrývá zrnko komiky a že důstojnost se neztrácí s pádem na zem, ale s neschopností se mu zasmát.

Její přítomnost na scéně funguje jako kolektivní terapie. Pro diváky je její boj s artrózou inspirací – pokud ona dokáže s  úsměvem odehrát dvouhodinové představení vsedě, a diváci si i přes tento handicap odnáší silný umělecký zážitek, dává tím naději všem, kteří svádějí své vlastní soukromé bitvy s věkem a nemocí.

Ve své biografii Včera, dnes a zítra otevřeně mluví Janžurová o tom, jak se mění její vztah k vlastní schránce a jak se učí žít s vědomím konečnosti: „Bolest je otravná společnice, která vás pořád tahá za rukáv a chce pozornost. Ale já jsem se naučila ji ignorovat. Když se na ni nesoustředím, ona se urazí a na chvíli dá pokoj.“ Jinde říká: „Stáří není pro srabíky. Je to každodenní souboj o důstojnost.“

V roce 2023 ji potrápil i těžký zápal plic, kvůli kterému musela zrušit řadu představení, včetně beznadějně vyprodané Audience u královny. Právě tato nucená pauza ukázala, jak moc ji diváci milují – sociální sítě zaplavily tisíce vzkazů s přáním brzkého uzdravení.

Strach o Ivu Janžurovou je pro její fanoušky společným jmenovatelem. Každá zpráva o hospitalizaci vyvolá otázku, zda není čas na zasloužený odpočinek v kruhu dcer Sabiny a Theodory a jejích vnoučat.

Jenže divadlo je droga, které se herec dokáže jen těžko vzdát. Byť by Iva Janžurová hrála vsedě, není to kapitulace, ale vítězstvím ducha nad hmotou. Je to vzkaz všem: Život nekončí tam, kde začíná bolest, ale tam, kde ztrácíme vášeň pro to, co milujeme. I když ji artróza nutí omezovat své aktivity, její duch zůstává v neustálém pohybu. Pro své fanoušky zůstává hrdinkou, která i s handicapem dokáže vykouzlit úsměv.

Zdroje: Aktuálně.cz, iDnes.cz, Žena Aktuálně.cz