Šňupala elita i lůza. Za první republiky byl kokain v každém lepším baru

Zatímco Oldřich Nový a další hvězdy zářily v kinech, úspěch mnohých z nich provázela nejen oslnivá sláva, ale i temný stín závislosti. V zákulisí barrandovských ateliérů se morfium píchalo po stovkách ampulí a Praha 30. let připomínala drogové doupě Evropy. V barech se kokain podával ke kávě a slavní herci propadali šílenství. Skandály z paláců i příběhy hvězd, které pašovaly drogy v podvazcích, vykreslují tvář první republiky, o které se v učebnicích dějepisu mlčí.

První republika. Doba, kterou si dnes idealizujeme skrze černobílé filmy, vyleštěné fraky a galantnost gentlemanů v cylindrech. Jenže pod tímto nánosem noblesy tepal život, který měl k nevinnosti daleko. Zatímco v kavárnách voněla čerstvě pražená káva, v zapadlých barech, luxusních budoárech a šatnách pražských divadel se vznášel jiný opar – opar kokainu, morfia a opia. Meziválečné Československo nebylo jen ostrovem demokracie, ale také místem, kde drogová závislost bez milosti kosila umělce, lékaře i hrdiny z fronty.

Zrod drogového problému v mladé republice neměl kořeny v touze po zábavě, ale v nepředstavitelném utrpení Velké války. Když se v roce 1918 vracely tisíce vojáků z fronty, přinášely si v batozích neviditelnou a děsivou diagnózu: „morfismus“. Polní nemocnice tehdy neznaly lepší tišící prostředek než morfium. Vojáci s amputovanými končetinami nebo rozsáhlými popáleninami dostávali dávky, které je sice zbavily fyzické bolesti, ale uvěznily je v nekonečném cyklu závislosti.

Když se tito muži vrátili domů, válka pro ně pokračovala v civilu. Shánění bílého prášku nebo skleněných ampulí se stalo jejich jedinou životní náplní. Lékaři, kteří dříve píchali morfium na každé škrábnutí, najednou čelili vlně veteránů, kteří bez jehly nedokázali fungovat. Morfium se tak stalo tichým zabijákem, který se z frontových linií přelil do ložnic měšťanských činžáků.

V baru se neříkalo „dejte mi drogu“. Elita měla svůj kód, který zněl jako objednávka v cukrárně.

Ve 20. letech se situace dramaticky změnila. K utrápeným veteránům se přidala zlatá mládež a umělecká bohéma. Praha se stala důležitou křižovatkou na evropské drogové mapě. Strategická poloha mezi Berlínem a Vídní dělala z metropole ideální překladiště pro „bílý jed“ pocházející často z německých chemiček, kde se drogy vyráběly jako vedlejší produkt farmacie.

Drogy se tehdy neprodávaly ve špinavých uličkách temných čtvrtí. Kokain se dal pořídit v každém lepším nočním baru v okolí Václavského náměstí. Prodával se v nenápadných lahvičkách od léků nebo malých sáčcích schovaných pod pultem vyhlášených podniků, jako byl Lucerna bar nebo Ambassador. Pro tehdejší smetánku byl kokain symbolem modernosti, rychlosti a noci, která nikdy nekončí. Byl to společenský doplněk, podobně jako drahé šampaňské nebo cigarety s dlouhou špičkou.

Pokud někdo ztělesňoval tragikomický osud umělce na drogách, byl to geniální Hugo Haas. Miláček publika a mistr konverzačního humoru byl ve skutečnosti mužem dvou tváří. Jeho tehdejší životní partnerka Adina Mandlová ve svých vzpomínkách v knize Dneska už se tomu směju odhalila pikantní detaily.

Haas nebyl jen „rekreační“ uživatel. Byl drogou posedlý. Kokain u něj vyvolával těžké stavy paranoie. Herec, který na plátně zářil optimismem, byl doma schopen hodiny prohledávat byt a rozřezávat drahé čalounění křesel, protože byl přesvědčený, že jsou v nich schované odposlechy nasazené policií. Jindy zase stál hodiny u okna s nabitou pistolí a čekal na neexistující agenty. Ten šarmantní svůdník z plátna byl v soukromí paranoidní troska, která se bála vlastního stínu. Kokain mu sežral nosní přepážku a pomalu i zdravý rozum.

Sama Mandlová nebyla jen pasivním pozorovatelem. Jako symbol emancipované ženy první republiky si brala od života vše – včetně drog. Ve svých pamětech přiznává, že v určitých obdobích byl kokain na denním pořádku. Pomáhal jí udržet si štíhlou linii, potlačoval chuť k jídlu a dodával jí sebevědomí, které z ní udělalo nejdostupnější a zároveň nejvzdálenější idol té doby. Její byt se stal místem, kde se scházela smetánka, aby v oparu drahého tabáku a „sněhu“ snila o světě, který se venku pomalu hroutil.

Dnešní přísná regulace léčiv by tehdejšímu lékárníkovi připadala jako zlý sen. Za první republiky byla lékárna místem, kde se legální medicína potkávala s černým trhem. Existovaly vyhlášené adresy, kde lékárník za „drobný příplatek“ neřešil chybějící razítko na receptu. Morfium se prodávalo v elegantních skleněných ampulích a kokain v jemně mletém prášku, který byl čistší než cokoli, co lze dnes sehnat na ulici.

Tato dostupnost vytvořila specifickou vrstvu závislých – tzv. „receptové podvodníky“. Byli to lidé z vyšších vrstev, kteří objížděli desítky lékařů, simulovali nesnesitelné bolesti nebo deprese, jen aby získali vytoužený papírek s latinským názvem opiátu. Mnohdy lékárníci sami propadli závislosti, což vedlo k tragickým záměnám léků a úmrtím pacientů.

Zatímco dělník v Kolbenkách dřel 12 hodin denně, hvězdy rozhazovaly tisíce za pár hodin falešného štěstí.

Zatímco herci preferovali kokain pro jeho povzbuzující účinky, lékařská elita propadala morfiu. Šlo o tzv. „profesní chorobu“. Lékaři měli k opiátům neomezený přístup a morfium se pro ně stalo únikem z vyčerpávající práce. Mnohé kliniky tehdy řešily tiché tragédie, kdy uznávaní chirurgové operovali pod vlivem, aby zahnali třes rukou způsobený absencí dávky. Bylo to veřejné tajemství lékařské komory, které se zametalo pod koberec, dokud nedošlo k nejhoršímu.

Doktoři té doby byli často většími feťáky než jejich pacienti. Největší bizár? Léčba závislosti na alkoholu kokainem. Lékaři věřili, že kokain „vybudí vůli“ alkoholika. Výsledek? Z neškodného pijana se stal agresivní narkoman, který trpěl halucinacemi, že mu pod kůží lezou brouci. Když se pak takový pacient zhroutil, „uklidnili“ ho morfiem. Vznikali tak lidé, kteří byli „sjetí“ úplně vším, co lékárna nabídla.

Stát na narůstající problém reagoval se zpožděním. V roce 1928 vznikla v Praze první specializovaná služebna pro boj proti drogám. Tehdejší „detektivové mravnosti“ se museli naučit pohybovat v nejvyšších kruzích. Často to byli muži ve fraku, kteří nenápadně sledovali, kolikrát za večer odejde známý továrník na toaletu a v jakém stavu se vrací.

Pašerácké triky té doby byly fascinující. Policie odhalovala drogy v dutých rámech obrazů, v podpatcích luxusní dámské obuvi nebo v dutých vycházkových holích. Zátahy se soustředily nejen na bary, ale i na zaplivané špeluňky v chudinských čtvrtích, kde se šířilo levné opium.

Největší překvapení pro pražské četníky? Drogy neschovávali kriminálníci, ale ty nejváženější dámy. Při razii v jednom salonu na Národní třídě policie zjistila, že se kokain pašoval uvnitř dutých ramenních vycpávek šatů a v konstrukcích korzetů. Klientky – často manželky diplomatů a bankéřů – si chodily pro „nový model“, ale ve skutečnosti odcházely s dávkou. Skandál byl tak obrovský, že tehdejší tisk dostal „shora“ doporučení o jménech raději pomlčet, aby se nezhroutila vláda.

Bulvární tisk té doby, jako byl Expres nebo Pestrý týden, se pásl na tragédiích. Příkladem za všechny byl nález těla mladého nadějného hudebníka v hotelovém pokoji. Vedle postele ležela prázdná krabička od kokainu a dopis na rozloučenou, ve kterém popisoval „barevné světy“, které mu droga slibovala, ale které se nakonec změnily v šedou prázdnotu. Právě tyto syrové detaily – krev na prostěradlech, rozbité ampule a prázdné peněženky – tvořily odvrácenou stranu nablýskaných filmových premiér.

S koncem 30. let a příchodem války se večírek zastavil. Změnil se režim, zpřísnily se tresty a peníze na drahé radosti došly. Mnohé hvězdy té doby skončily v zapomnění, léčebnách nebo exilu. Byla to doba velkých nadějí, které se mnohdy rozpouštěly v bílém prášku.

Zdroje: Šejvl, Jaroslav: Zneužívání kokainu v Československé republice v letech 1918–1938. // iDnes, Mandlová, Adina. Dneska už se tomu směju. V Praze: XYZ, 2021. ISBN 978-80-7597-959-9.