Džíny v Národním? Liběna Rochová i Špaček varují před ostudou Čechů

Návštěva divadla, dříve vnímaná jako posvátný rituál s vícedenní přípravou, dnes čelí invazi mikin, tenisek a batohů. Tento posun k civilnosti vyvolává ostrý spor: jde o přirozený vývoj 21. století, nebo o projev neúcty k umělcům a historii?

Česká divadelní scéna se ocitá v krizi identity, kdy hlediště mnohdy připomínají spíše letištní haly. Otázka džínoviny v první řadě Národního divadla tak rozděluje společnost na zastánce striktní etikety a propagátory absolutní svobody.

Pro nejznámějšího českého experta na etiketu, Ladislava Špačka, je situace dlouhodobě neudržitelná. Ve svých veřejných vystoupeních a publikacích opakovaně zdůrazňuje, že oblečení je komunikační nástroj. Pokud zvolíme nevhodný oděv, vysíláme tím jasný signál okolí o tom, jak si vážíme chvíle, kterou právě prožíváme.

Špaček často používá trefné přirovnání, které v online diskusích pravidelně vyvolává bouři: „Jít do divadla v džínách je stejně střelené jako být u táboráku v obleku. Je to projev neúcty k instituci, k hercům, kteří se na výkon dlouho připravovali, i k ostatním divákům.“ Podle něj nejde o snobismus, ale o vytvoření svátečního rámce. Když se člověk lépe obleče, podvědomě změní i své chování – ztiší se, narovná se a více vnímá umělecký zážitek. Pokud sedí v hledišti v outdoorové bundě, bere divadlo jen jako další „konzumaci obsahu“, podobně jako sledování videí na YouTube.

Instituce, která je symbolem české státnosti, stojí v první linii tohoto estetického střetu. Generální ředitel Národního divadla Jan Burian vnímá, že se doba mění, ale zároveň trvá na tom, že historické budovy si zaslouží určitý respekt. Národní divadlo není jen stavba, je to místo s obrovským historickým významem, na které se kdysi skládal celý národ.

Burian v minulosti podotkl, že lidé k nim nechodí jen na představení, ale i za slavnostní atmosférou. Právě ta je však narušována, pokud se vedle dámy v róbě usadí turista v šusťákové bundě. Oficiální doporučení ND mluví o stylu Dark Suit (tmavý oblek), realita je však mnohem pestřejší. Divadla se dnes ocitají v ekonomické pasti: nemohou diváka v džínách vykázat, protože si nemohou dovolit finanční ztráty ani negativní PR v době, kdy každá prodaná vstupenka hraje roli.

Výsledkem je tichá tolerance, která však konzervativní část publika dráždí a vyvolává pocit dehonestace místa. To potvrdil ředitel Burian i v nedávném rozhovoru pro Blesk.cz: „Na všech našich propagačních materiálech zdůrazňujeme, že lidé mají respektovat, že jde o společenskou událost, a své oblečení tomu přizpůsobit. Na druhou stranu nemáme žádný prostředek, jak někomu, kdo přijde v roláku a džínách, říct, že má jít domů a že mu vrátíme vstupné. Pokud není opilý, špinavý nebo nevykřikuje provokace, musíme tolerovat, že si ten člověk něco jiného vzít nechce, nebo dokonce nemůže.“

K diskuzi se pravidelně vyjadřuje i první dáma české módy a profesorka na UMPRUM Liběna Rochová. Pro ni není oblečení jen povrchní záležitost nebo diktát pravidel, ale přímý odraz naší vnitřní kultury a respektu k ostatním. Rochová často kritizuje český příklon k uniformnímu „outdoorovému“ stylu, který nerespektuje charakter události.

V jednom z rozhovorů zdůraznila: „Hezky oblečená žena či muž – to není otázka peněz, ale úrovně a kultury.“ Rochová také upozorňuje na to, že i v dnešní uvolněné době má neformálnost své jasné hranice. Ve svých veřejných vystoupeních apeluje na to, aby se lidé nenechali ovládat pouze diktátem pohodlí. Podle ní bychom měli oděvem vyjadřovat důstojnost situace. Pokud tedy jdeme do divadla, dáváme tím najevo, že jsme si vědomi výjimečnosti okamžiku a nechceme ho degradovat běžným „pouličním“ vzhledem, který patří na nákup nebo do parku.

Abychom pochopili, proč Češi téma oblečení do divadla tak silně prožívají, musíme se vrátit do 19. století. Pro český národ byla divadla – a zejména to Národní – chrámy svobody a identity v rámci rakousko-uherské monarchie. Jít do divadla znamenalo manifestovat své vlastenectví.

V té době byl oděv jasně definován společenskou vrstvou, ale i ti nejchudší se snažili mít jeden „kostelní“ nebo „divadelní“ outfit, který byl čistý a slavnostní. Dnešní rezignace na tento standard je mnohými vnímána jako ztráta úcty k vlastním dějinám. Pokud se dříve lidé dokázali nastrojit i v době nouze, proč dnes, v době bezprecedentního nadbytku, volí tepláky a sportovní batohy? Je to otázka lenosti, nebo ztráty hodnot?

Při pohledu do zahraničí zjistíme zajímavé kontrasty, které často slouží jako argumenty v diskusích. V londýnském West Endu nebo na newyorské Broadwayi je dnes zcela běžné vidět diváky v kraťasech a tričku. Důvod je prostý – tato divadla jsou součástí globálního turistického průmyslu. Lidé tam jdou mezi návštěvou muzea a večeří, často přímo z ulice s nákupními taškami.

Naopak operní domy v Miláně (La Scala) nebo ve Vídni (Staatsoper) si drží velmi podobnou linii jako naše Národní divadlo. Tamní uvaděči vás sice nevyhodí, ale společenský tlak a opovržlivé pohledy ostatních diváků jsou dostatečným trestem. Češi jsou v tomto unikátní – máme nejhustší síť divadel na světě a stále v nás přežívá pocit, že kultura je něco „víc“ než jen běžná komerční zábava.

Psychologové potvrzují, že naše oblečení ovlivňuje naše vnitřní nastavení – fenoménu se říká „enclothed cognition“. Pokud si oblékneme společenský oděv, náš mozek přepne do stavu „výjimečné události“. Máme tendenci se méně vrtět, méně mluvit a více se soustředit na to, co se děje na jevišti.

Neformální oblečení naopak podvědomě svádí k neformálnímu chování. Uvolněnost v oblékání tak přímo koreluje s nárůstem vyrušování v sálech – od šustění pytlíky s bonbony až po svítící displeje telefonů v rukou diváků, kteří se cítí „jako doma“.

Aby se čtenář neztratil v tom, co je ještě přípustné, lze divadelní scénu rozdělit do tří kategorií:

Divadlo zůstává jedním z posledních míst, kde se můžeme (a měli bychom) odlišit od všednosti šedých ulic a kanceláří. Jak říká Liběna Rochová, je to o naší úrovni. Etiketa nám nemá svazovat ruce, má nám dávat jistotu a pocit výjimečnosti. Pokud divadlo degradujeme na úroveň návštěvy kina nebo nákupního centra, ztratíme kousek národní identity, kterou generace před námi pracně budovaly.

Divadlo je svátek. A svátek si zaslouží víc než jen outdoorové boty, které jsme měli celý den na home office. Úcta k hercům, kteří před námi vypouštějí duši, začíná už v naší šatně doma u zrcadla.

Zdroje: Blesk.cz, Lidovky.cz, tyden.cz, Český rozhlas, Téma.21