Kam zmizela princezna Eva Horká: Odmítla slavné role i život celebrity

Měla svět u nohou. Jako éterická blondýnka s podmanivým pohledem se v osmdesátých letech stala miláčkem televizních diváků i náročného publika v Národním divadle. Pak se ale po jedné z nejnadějnějších hereček své generace náhle slehla zem. Eva Horká se rozhodla pro cestu, kterou v nablýskaném světě českého showbyznysu volí jen málokdo – cestu ticha, vnitřní integrity a hluboké duchovní práce, která ji dovedla až k odmítnutí rolí v oscarových velkofilmech.

Pokud jste vyrůstali v Československu koncem osmdesátých let, jméno Eva Horká pro vás pravděpodobně znamená vzpomínku na nedělní odpoledne u televizních inscenací. Její tvář nebyla jen líbivou maskou, v jejím projevu bylo vždy něco znepokojivého, hlubokého a tajemného. Eva nebyla tou princeznou, která jen pasivně čeká na vysvobození v růžových šatech. Do svých rolí vnášela civilnost a psychologický rozměr, který v tehdejší pohádkové produkci nebyl běžný.

Divákům nejvíce utkvěla v paměti díky inscenaci O začarované vlčici (1987). Na tehdejší poměry šlo o nevídaně temný, téměř hororový počin pro děti. Eva zde ztvárnila roli princezny, která se po nocích mění v divokou šelmu. Právě zde se naplno projevil její unikátní talent pro dualitu – dokázala být vteřinu křehkou, zranitelnou dívkou, aby se v dalším okamžiku proměnila v bytost, ze které sálalo nebezpečí a divokost.

Zákulisí natáčení v tehdejších studiových podmínkách bylo přitom nesmírně náročné. Jak Eva později vzpomínala, tehdy neexistovaly digitální triky. Proměna v šelmu se musela odehrávat skrze precizní střih a zdlouhavé, nepříjemné maskování. „Lepili mi na obličej vrstvy latexu a zvířecí srsti, pod horkými studiovými světly to bylo k nevydržení, ale ta maska mi paradoxně pomohla najít v sobě tu animální složku,“ uvedla v jednom ze svých pozdějších rozhovorů. Herecké partnerství s Janem Šťastným diváci milovali a pohádka se stala kultem, který dodnes vrací na obrazovky atmosféru „jiného“ světa.

Podobně uhrančivá byla i v roli Meluzíny v pohádce O kumburské Meluzíně. Její bledá tvář, nekonečně dlouhé světlé vlasy a éterický pohyb dokonale dokreslovaly tragický osud zakleté panny. Eva do těchto rolí neustále vnášela jistou osudovost. Jak sama uvedla v rozhovoru : „Herectví je pro mě cesta k poznání člověka, jeho světlých i stinných stránek. Není to o ukazování se, ale o hledání pravdy v postavě.“

Kariéra Evy Horké začala jako z učebnice. Ještě během studia na Státní konzervatoři v Praze začala dostávat nabídky, o kterých si její spolužáci mohli nechat jen zdát. V roce 1987, v pouhých dvaceti letech, se stala členkou činohry Národního divadla. Vstoupit do „zlaté kapličky“ v tak mladém věku byl v té době naprostý unikát.

Ocitla se v šatně s největšími legendami české kultury. Jak ji přijali velikáni jako Rudolf Hrušínský, Josef Kemr, Jana Hlaváčová nebo Luděk Munzar? Podle dobových svědectví byla Eva nesmírně pokorná, ale měla vnitřní sílu, kterou nešlo přehlédnout. Rudolf Hrušínský prý oceňoval její civilní projev, který nebyl zatížen zbytečným divadelním patosem. Byla pro něj ztělesněním moderního herectví.

Byla to však i doba politického vření. Rok 1989 zastihl Evu v plném pracovním nasazení. Národní divadlo se tehdy stalo jedním z center revolučního dění. Herci vyjížděli do fabrik, mluvili k lidem na náměstích a Eva Horká toto období vnímala jako zásadní životní křižovatku. Přesto se v ní už tehdy začaly rodit pochybnosti. Cítila, že velká instituce se svými vnitřními hierarchiemi a tlakem na výkon není prostředím, kde by její hloubavá duše mohla trvale kvést. V roce 1992 se rozhodla pro krok, který tehdy šokoval celou pražskou kulturní obec – z Národního divadla odešla na volnou nohu.

Později své rozhodnutí komentovala slovy: „Cítila jsem, že se potřebuji nadechnout jinde, víc se věnovat sobě a své vnitřní cestě, která v tom velkém provozu občas zanikala. Divadlo je krásné, ale může být i vězením pro duši, pokud v něm člověk ztratí sám sebe.“

Televize a film ji po odchodu z divadla nechtěly pustit. Diváci si ji pamatují z dramatických rolí v seriálech Rodáci nebo Co teď a co potom. Režiséři oceňovali její schopnost hrát složité charaktery s minimem gest. Jenže měla jiný plán.

Eva Horká totiž není jen interpretkou cizích myšlenek, je to žena s výrazným literárním talentem. Její vnitřní svět se ukázal být mnohem důležitějším než sláva na obálkách časopisů. Své hledání smyslu existence a víry vtiskla do svých knih Tvá cesta (1996) a Tvá cesta II (2004). V těchto textech se čtenáři setkali s citlivou pozorovatelkou, která analyzuje bolest, naději i vlastní chyby.

V devadesátých letech, kdy se český showbyznys začal orientovat na dravou komerci a bulvarizaci, se Eva začala uzavírat. Pro introvertní herečku bylo obtížné „prodávat“ soukromí nebo se účastnit večírků jen kvůli sebeprezentaci. V knize Tvá cesta mimo jiné píše: „Každý z nás má svou cestu k tichu, ke svému nitru, kde se potkáváme se svou pravou podstatou.“ Zvolila cestu, která tehdy mnohým připadala jako profesní sebevražda, ale pro ni byla jedinou možnou cestou k zachování vlastní integrity.

Jedním z nejvíce fascinujících momentů její pozdější kariéry je její nekompromisní postoj k velkým rolím. I když se o ni režiséři stále zajímají, ona si vybírá s chirurgickou přesností. Před časem filmovými kuloáry prolétla zpráva, že Eva Horká odmítla roli matky v oceňovaném velkofilmu Šarlatán od světově uznávané režisérky Agnieszky Holland.

Pro naprostou většinu českých herců by byla spolupráce s Holland splněným snem a téměř jistou cestou k nominaci na České lvy. Eva však zůstala věrná své neoblomné filozofii. Důvodem nebyl honorář ani nedostatek času, ale něco mnohem zásadnějšího: produkce jí odmítla poskytnout ke čtení celý scénář.

V dnešním dravém filmovém průmyslu se často očekává, že herci přijmou roli „naslepo“, jen na základě zvučného jména režiséra. To je ale pro Evu Horkou nepředstavitelné. Jak potvrdila v rozhovoru pro iDNES.cz, bez přečtení celého textu nemůže posoudit kvalitu díla ani to, zda postava a její činy odpovídají jejím vnitřním hodnotám. „Někdy je důležitější nehrát, než hrát něco, o čem nic nevíte a co vás může vnitřně rozbíjet,“ naznačila ve svých úvahách.

Tento moment dokonale ilustruje, proč se Eva Horká stáhla z hlavního proudu. Nešlo o nedostatek nabídek, ale o její vysokou profesní náročnost a integritu. Zvolila raději ticho a čisté svědomí před červeným kobercem a slávou v projektu, který nemohla vnitřně podepsat. Tato zásadovost je v dnešním uměleckém prostředí naprostým unikátem a pro mnohé vysvětluje, proč se raději věnuje komornějšímu divadlu a literatuře.

I když se Eva Horká stáhla z největší záře reflektorů, její stopa v české kultuře je hluboká i díky pedagogické činnosti. Dlouhá léta vyučovala herectví na Vyšší odborné škole herecké v Praze. Mnoho dnešních hvězd, které denně vídáme v nekonečných seriálech nebo ve filmech, prošlo právě jejíma rukama.

Jako učitelka byla pověstná svou náročností. Nesnášela povrchnost a manýry. Svým studentům se snažila předat to, co sama vyznává: že herectví není o egu, ale o službě pravdě. „Učím lidi, jak se skrze postavu potkat sami se sebou, jak odhodit masky,“ vysvětluje svůj přístup. Právě tento „přesun do stínu“ jí umožnil zůstat v kontaktu s řemeslem, které miluje, aniž by musela obětovat svůj klid.

Své dlouholeté divadelní útočiště v Městském divadle Mladá Boleslav, kde vytvořila řadu nezapomenutelných rolí, Eva Horká postupem času opustila. Rozhodla se pro cestu nezávislé umělkyně, která není svázána pevným angažmá ani divadelním řádem. Diváci ji mohou potkat spíše v rámci výjimečných hostování, autorských čtení nebo komornějších projektů, které si pečlivě vybírá podle svého vnitřního klíče.

Právě tato svoboda jí otevřela dveře k jejímu aktuálně nejvýznamnějšímu projektu – kurzům hereckých technik pro veřejnost. Eva zde nepředává jen řemeslo, ale nabízí unikátní cestu k sebepoznání. Pomocí práce s hlasem, tělem a emocemi pomáhá lidem z „nehereckého“ světa odbourávat vnitřní bloky a nacházet ztracenou autentičnost. Pro mnohé účastníky jsou její lekce spíše terapií než klasickým kurzem, a pro Evu je to další forma služby, jak využít své celoživotní zkušenosti pro pomoc druhým v jejich osobním růstu.

I když se na obrazovky vrací jen velmi výjimečně (naposledy v roce 2024 v menších rolích v nezávislých filmech, které souzní s jejím viděním světa), pro generace diváků zůstává tou nezapomenutelnou princeznou s duší vlčice. Eva Horká dokázala něco, co se v showbyznysu neodpouští: odejít z centra dění v momentě, kdy jí svět ležel u nohou. Udělala to však proto, aby neztratila to nejdůležitější – samu sebe. Její příběh je inspirací pro všechny, kteří hledají odvahu žít podle vlastních pravidel. Je důkazem, že skutečná hvězda září nejsilněji tehdy, když je v souladu se svým vnitřním světlem, i když se na ni zrovna nedívá žádná kamera.

Zdroje: iDnes, i-divadlo.cz, csfd.cz