Článek
Václava Havla známe jako nezpochybnitelný symbol sametové revoluce, dramatika světového formátu. Existuje však i jiný Havel. Havel rozervaný, chybující, vnitřně nejistý a citově hluboce závislý. Jednou z nejvýraznějších a zároveň nejstřeženějších kapitol jeho života byl vztah s psychoterapeutkou Jitkou Vodňanskou. Byl to vztah, který trval bezmála dvě desetiletí, přežil vězení i neustálý dohled tajné policie, ale narazil na jedinou nepřekonatelnou překážku: Havlovu neschopnost opustit Olgu.
Osudové setkání: Když se hroutil svět
Píše se rok 1983. Václav Havel se vrací z vězení s podlomeným zdravím a v hluboké psychické krizi. Cítí se vykořeněný, jeho starý svět disentu se proměnil a on hledá nový smysl existence. Právě v této „mrtvé době“, kdy se zdálo, že režim nikdy nepadne, potkává Jitku Vodňanskou.
Jitka nebyla jen další z řady obdivovatelek. Jako psychoterapeutka zabývající se meditacemi, jógou a hlubinnou psychologií nabízela Havlovi něco, co v šedi normalizace zoufale postrádal – duchovní rozměr a bezpečný přístav pro jeho křehké ego. Ve své vzpomínkové knize Voda, která hoří Vodňanská popisuje toto období s až syrovou upřímnosti: „Byl jsi můj osudový muž, můj učitel, můj milenec, můj nejbližší přítel. Naše setkání byla jako nárazy dvou planet, které se sice nemají srazit, ale nemohou si pomoct.“
Pod drobnohledem Státní bezpečnosti
Zatímco se Havel snažil svůj vztah k Jitce tajit před veřejností, existovala skupina lidí, která o každém jejich kroku věděla vše: StB. Estébáci v rámci akce „REDAKTOR“ sledovali Havla na každém kroku. V jejich hlášeních se objevovaly detailní záznamy o tom, kdy Jitka navštívila Havlův byt na nábřeží, jak dlouho se zdržela a kam společně jeli.
Pro režim byl tento vztah vítaným materiálem. Doufali, že skrze milostný skandál Havla zdiskreditují v očích veřejnosti i ostatních disidentů. Havel to věděl. Ten neustálý tlak – milovat ženu a vědět, že u každého polibku asistuje fízl s odposlechem – dodával jejich vztahu nádech absurdity, kterou by sám Havel nevymyslel ani ve svých nejlepších hrách.
Život v pravdě, nebo v milostné lži?
Havel, autor slavného eseje Moc bezmocných, který hlásal „život v pravdě“, se paradoxně ocitl v situaci, kdy v soukromí žil v hluboké lži. Jeho vztah k Jitce byl veřejným tajemstvím celého disentu. Okolí na to pohlíželo s ambivalentními pocity. Přátelé z okruhu Charty 77, jako byl Pavel Landovský nebo Ludvík Vaculík, o tom věděli, ale zachovávali mlčení. Landovský později vesele glosoval Havlovu slabost pro ženy: „Vašek byl na ženský jak divej, ale vždycky se u toho tvářil, jako by psal další filozofický traktát o odpovědnosti.“
Nejtěžší roli v tomto trojúhelníku hrála Olga Havlová. Havel se v dopisech Jitce vyznával ze své rozpolcenosti. Trápil se, cítil vinu, ale nedokázal odejít. Olga pro něj nebyla jen manželkou, byla jeho „nejvyšším soudcem“ a kotvou v realitě. Bez ní by se Havel vznášel v oblacích svých teorií, bez Jitky by zase citově vyprahnul.
Tiché drama roku 1984: Rozhodnutí, které nešlo vyhrát
Nejtěžší zkouška jejich vztahu přišla v době, kdy byl tlak režimu na Havla nejmrazivější. Jitka Vodňanská otěhotněla. Pro oba to byl okamžik, kdy se teorie o „životě v pravdě“ střetla s neúprosnou realitou. Havel se ocitl v etické pasti. Na jedné straně stála hluboká láska k Jitce a představa nového života, na straně druhé nezrušitelné pouto k Olze a vědomí, že jako symbol odporu si nemůže dovolit „soukromé selhání“.
Havel v té době nebyl oním suverénním státníkem. Byl to muž v úzkostech, který v dopisech Jitce vážil každé slovo, ale nedokázal vyřknout to rozhodující. Vodňanská ve svých vzpomínkách popisuje Havlovo váhání jako paralyzující: „Vašek si to dítě v představách maloval, mluvil o něm, ale zároveň se děsil dne, kdy by to musel oznámit Olze a celému tomu světu Charty, který v něm viděl neochvějný pilíř.“
V disidentských kruzích se o situaci šuškalo. Převládal nevyřčený úzus, že Havel je veřejným majetkem a jeho soukromé štěstí je druhořadé. Rozvod nebo nemanželské dítě by v roce 1984 znamenaly pro komunistickou propagandu dar z nebes – možnost vykreslit morální autoritu opozice jako nezodpovědného záletníka.
Tento neviditelný tlak okolí i Havlova vlastní neschopnost ublížit Olze nakonec vedly k rozhodnutí, které Jitka Vodňanská učinila v hluboké osamělosti. Podstoupila interrupci. Nebyla to oběť v politickém smyslu, byla to daň za Havlovu veřejnou integritu. Havel toto téma později ve svých oficiálních pamětech v podstatě vytěsnil, ale v dopisech Jitce zůstala tato událost jako nevyřčená výčitka a bod, odkud už nebylo návratu k úplné důvěře.
Hrádeček: Bizarní divadlo pro tři postavy
Hrádeček u Trutnova, legendární chalupa a centrum neoficiální kultury, byl svědkem mnoha jejich setkání. Bylo to bizarní divadlo. Často se stávalo, že Jitka byla na Hrádečku přítomna jako „přítelkyně rodiny“, zatímco Olga vládla kuchyni a organizovala život. Havel se mezi nimi pohyboval s neuvěřitelnou obratností.
Vodňanská popisuje, jak byla Olga k její přítomnosti ironická: „Olga měla ten svůj pohled, kterým vás proklála. Věděla všechno. Jednou mi řekla: „Ty si myslíš, že ho znáš, ale on patří mně i téhle zemi.“ Olga věděla, že Jitka dává Havlovi něco, co ona sama se svou věcnou povahou dát nemůže – obdiv a emoční vzněty. Tento Olžin postoj – tichá tolerance výměnou za status „té první“ – vtiskl jejich vztahu dvě tváře: velkorysost i utrpení.
Revoluce a „prezidentův zadní vchod“
Když přišel listopad 1989, dynamika vztahu se změnila. Z disidenta se stal prezident a z Jitky Vodňanské jeho neoficiální rádkyně. Zatímco se na Hradě střídaly státní návštěvy a Havel obědval s králi, Jitka přicházela zadními vchody. Havel ji stále potřeboval jako protiváhu, jako někoho, kdo mu připomínal jeho staré já.
Byla to však doba, kdy se propast začala prohlubovat. Havel byl pohlcen mocí a protokolem. Vodňanská vzpomíná na pocit odcizení, když viděla svého milence v obleku, obklopeného ochrankou. Už to nebyl ten Vašek, se kterým meditovala. Michael Žantovský ve své knize o Havlovi zmiňuje, jak bylo složité udržet prezidentovo soukromí pod pokličkou. Havel byl totiž v citech stejně nepředvídatelný jako ve svých absurdních hrách.
A pak konec: Přišla Dagmar
Definitivní konec vztahu s Jitkou nepřinesla Olga, ale její smrt v roce 1996. Veřejnost i Jitka očekávaly, že Havel konečně svůj celoživotní paralelní vztah zlegalizuje. Stal se však pravý opak. Do Havlova života vtrhla Dagmar Veškrnová.
Pro Jitku Vodňanskou to byl šok. Havel, který se roky nedokázal rozvést s Olgou, se s Dagmar oženil bleskově. Jitka byla ze dne na den odsunuta. Havel jí přestal zvedat telefony, přestal odepisovat. Byla to jeho cesta, jak udělat tlustou čáru za minulostí a za svědky svých slabostí.
Vodňanská tuto trpkou zradu shrnula slovy: „Najednou jsem neexistovala. Jako by těch dvacet let byla jen halucinace. Vašek se rozhodl pro jinou roli v jiném kuse a já jsem v jeho scénáři už neměla ani čárku.“
Proč o tom dnes mluvit?
Příběh Václava Havla a Jitky Vodňanské není bulvární historkou. Je to klíč k pochopení toho, proč byl Havel tak velkým autorem. On totiž své hry o lidské nejednoznačnosti, vině a svědomí nežil jen na papíře, ale i ve vlastním životě.
Jeho vztah k ženám ukazuje Havla jako člověka z masa a kostí. Člověka, který mohl být v jednu chvíli morálním gigantem a v druhou chvíli slabochem, který nedokáže říct pravdu do očí ženě, kterou miluje. Právě tato lidská nedokonalost dělá z Havla postavu, která nás i roky po jeho smrti stále fascinuje. „Ukazuje nám, že i ty největší postavy našich dějin zápasily se stejnými vnitřními běsy jako my ostatní. Ostatně jak napsala sama Vodňanská ve svém loučení: ‚Byl jsi člověk plný světla i stínů. A já milovala obojí…‘“
Zdroje: Vodňanská, Jitka. Voda, která hoří. Vydání první. Praha: Torst, 2018. ISBN 978-80-7215-564-4. // Žantovský, Michael. Havel. Praha: Argo, 2023. ISBN 978-80-257-4298-3. // dokumentární film Olga (2013)
