Článek
V českém i slovenském filmu byste marně hledali někoho s tak ušlechtilým projevem. Martin Huba působí, jako by se narodil v jiné době – s hlubokým hlasem, vzpřímenou postavou a pohledem, který vidí až do nitra duše. Přestože je dnes považován za hereckého poloboha, jeho cesta na vrchol byla dlážděna pochybnostmi a krutým srovnáváním se slavným otcem. Jaký je muž, který dokáže zahrát Masaryka i osamělého kontrabasistu s naprostou přesvědčivostí?
Stigma protekčního dítěte: „Musel jsem dokázat, že nejsem jen stín“
Narodit se do rodiny legendárního herce Mikuláše Huby a operní divy Márie Kišonové-Hubové by se na první pohled mohlo zdát jako neuvěřitelná výhra. Pro Martina to však bylo břemeno, které ho tížilo desítky let. V uměleckých kruzích se na něj dlouho dívali skrze prsty jako na „toho mladého Hubu“, kterému byla cesta umetena. Realita však byla opačná.
„Byl jsem prokletý faktem, že jsem protekční dítě,“ vzpomínal v rozhovoru pro Český rozhlas. „Dlouho jsem se cítil být v dlužnickém vztahu vůči svému jménu. Musel jsem pracovat dvakrát tolik, aby si lidé přestali šeptat, že jsem tam jen díky tátovi.“ Tento vnitřní dluh ho nutil k extrémní sebekázni. Huba se stal perfekcionistou, který každé slovo v scénáři analyzuje do hloubky. Až po desetiletích tvrdé práce v divadle i u filmu mohl s úlevou říct, že jeho jméno už nepatří otci, ale jemu samotnému.
Život na dálnici D1: Samota, ticho a 200 000 kilometrů
Víte, kolik kilometrů dokáže herec najet za volantem? Martin Huba je v tomto ohledu naprostým rekordmanem mezi umělci. V období své největší slávy, kdy pendloval mezi bratislavským Slovenským národním divadlem a pražskými scénami, se dálnice D1 stala jeho druhým domovem, šatnou i zpovědnicí.
„Mým domovem je D1, za pět let jsem po ní ujel 200 000 kilometrů,“ uvedl v rozhovoru. Tyto hodiny v autě pro něj nebyly jen ztraceným časem. Huba v autě neposlouchal rádio ani hudbu. Miloval ticho. „Ticho v autě je pro mě prostor, kde si tříbím myšlenky a kde se zbavuji nánosu role, kterou jsem právě dohrál,“ vysvětloval. Traduje se, že dokázal odřídit cestu z Prahy do Bratislavy po náročném představení uprostřed noci, jen aby mohl ráno posnídat se svou milovanou rodinou. Tato fyzická i psychická odolnost je v dnešním showbyznysu, kde se celebrity přesouvají v luxusních dodávkách s řidičem, naprostým unikátem.
Manželství jako kotva: Padesát let s jedinou ženou v bouřlivém světě
V uměleckém prostředí, kde jsou rozvody a aféry téměř profesním standardem, působí vztah Martina Huby a jeho manželky Dagmar jako úkaz. Jsou spolu přes padesát let. Dagmar Hubová, uznávaná profesorka tance, je pro něj celoživotní inspirací, největší fanynkou, ale i nejpřísnějším kritikem.
Huba o svém manželství mluví s nevídanou pokorou, která se dnes už téměř nenosí. „Moje žena je můj anděl strážný. Bez ní bych byl jen poloviční, možná čtvrtinový,“ nechal se slyšet v jednom z mála osobních rozhovorů. Jejich vztah přečkal Hubovu obrovskou pracovní vytíženost i neustálé odloučení.
Tajemství mnohaletého vztahu vidí v tom, že si vzájemně nikdy nebrali svobodu, ale zároveň si byli vždy nablízku, když šlo do tuhého. Huba často zdůrazňuje, že rodina pro něj byla vždy bezpečným přístavem, kde se mohl „odmaskovat“ a být prostě otcem a manželem, nikoliv uctívaným umělcem. Mají spolu dvě dcery, které si vybraly cesty mimo zář reflektorů. Huba to kvitoval s tichou úlevou – nechtěl, aby si prošly stejným očistcem veřejného srovnávání jako on sám v mládí.
Fenomén Masaryk: Jak vdechnout život bronzové soše
Když potřebuje český film obsadit roli intelektuála, aristokrata ducha nebo morální autority, první volba režisérů je jasná. Martin Huba se stal „dvorním představitelem“ Tomáše Garrigua Masaryka. Jeho ztvárnění v seriálu České století a následně ve filmu Hovory s TGM patří k vrcholům moderní kinematografie.
Mnoho herců by Masaryka hrálo jako statickou ikonu z učebnic, ale Huba na to šel jinak. „Nechtěl jsem hrát legendu, ale člověka z masa a kostí. Člověka, který má své pochybnosti, své strachy a svou únavu,“ vysvětloval svůj přístup k roli prvního prezidenta. Do svých postav nevnáší jen precizní mluvu, ale především schopnost pracovat s tichem. Dokáže odvyprávět celý životní příběh postavy pouhým pozvednutím obočí nebo gestem ruky. Režisér Jiří Menzel jednou řekl, že Martin Huba má v sobě jakousi přirozenou vznešenost, kterou se nelze naučit – s tou se člověk musí narodit.
Přísný učitel, který nesnáší „herecké lhaní“
Kromě hraní je Martin Huba také obávaným a uctívaným pedagogem na bratislavské VŠMU. Mezi studenty kolují legendy o jeho náročnosti. Nesnáší totiž povrchnost a to, čemu říká „herecké lhaní“ – tedy situaci, kdy herec jen používá naučené triky, ale jeho nitro zůstává prázdné.
„Snažím se studentům vysvětlit, že herec musí být především vzdělaný člověk s vlastním názorem. Krása tváře pomine, ale síla ducha na jevišti zůstává,“ říká o své pedagogické misi. Jeho studenti, mezi které dnes patří špičky současné slovenské i české scény, na něj vzpomínají jako na mentora, který sice neodpouští nepřipravenost, ale pro každého má hluboké lidské pochopení, pokud vidí upřímnou snahu o pravdu. On sám říká, že práce s mladými lidmi ho udržuje v ostražitosti, aby sám neustrnul v klišé.
„Popularita je jedna věc, kvalita druhá“: Proč odmítá levnou slávu
Martin Huba patří k té úzké skupině umělců, kteří si extrémně pečlivě vybírají, v jakém projektu se objeví. Prakticky ho neuvidíte v nekonečných televizních seriálech nebo v reklamách na pochybné produkty. Podle něj tyto formáty „ničí integritu herce i IQ diváka“.
Jeho životní krédo je nekompromisní: „Popularita je jedna věc a kvalita druhá. Často se to bohužel plete,“ zdůraznil v rozhovoru pro Českou televizi. Tento postoj se promítá i do jeho vnímání současné společnosti. Často mluví o tom, že se do popředí dostává drzost na úkor talentu a že „vnitřní mravnost“ se stala nedostatkovým zbožím. Přesto neztrácí naději: „Živím v sobě naději, že vnitřní mravnost v člověku se zničit nedá. Může být zasypaná balastem doby, ale někde tam uvnitř pořád je.“
Závěrem: Herec, který nás učí zpomalit
I ve svých dvaosmdesáti letech Martin Huba stále překvapuje energií a chutí tvořit. Ať už je to v novém projektu Velký vlastenecký výlet (2025), nebo v jeho milovaném monodramatu Kontrabas, které hraje s přestávkami neuvěřitelných 36 let, zůstává symbolem poctivosti.
V době, kdy se vše zrychluje a hodnota umění se často měří počtem „lajků“ na sociálních sítích, stojí Martin Huba jako maják. Připomíná nám, že skutečná hloubka vyžaduje čas, ticho a odvahu podívat se do zrcadla bez příkras. Není jen „slovenským aristokratem“, je to univerzální symbol lidské důstojnosti, který nám skrze své role ukazuje, kým bychom mohli být, kdybychom v sobě našli trochu té jeho pověstné ušlechtilosti.
