Článek
Albert Fish byl přesně tím typem člověka, kterého společnost přehlíží. A právě v tom spočívala jeho největší nebezpečnost.
Albert Fish (vlastním jménem Hamilton Howard Fish) se narodil roku 1870 ve Washingtonu D.C. do rodiny silně zatížené duševními poruchami. Několik jeho příbuzných trpělo psychickými onemocněními a už v tomto ohledu byl Fish geneticky výrazně znevýhodněn. Když byl ještě dítě, zemřel mu otec a matka – chudá a psychicky labilní – ho umístila do sirotčince.
Právě zde začíná příběh, který nelze ignorovat při jakémkoli pokusu o pochopení jeho pozdějších činů. Fish sám opakovaně vypovídal, že v sirotčinci byl vystaven brutálním tělesným trestům. Bití, ponižování a izolace nebyly výjimkou, ale běžnou součástí výchovy. Dětská psychika, zbavená bezpečí a stability, se zde učila jednu zásadní věc: že bolest je normální a že moc patří tomu, kdo ji dokáže působit.
Dětství bez empatie
Z psychologického hlediska je Fishův vývoj učebnicovým příkladem kombinace tří extrémně rizikových faktorů: genetické predispozice, raného traumatu a dlouhodobého zanedbání citových potřeb. Moderní psychologie dnes ví, že děti, které nezažijí bezpečnou vazbu, mají výrazně narušenou schopnost empatie a regulace emocí.
Fish navíc později popisoval, že už v dětství u něj došlo k propojení bolesti s pocitem vzrušení a úlevy. To, co u zdravého jedince vyvolává odpor, se u něj začalo ukládat jako zdroj vnitřního uspokojení. Nešlo o jednorázovou deviaci, ale o postupné „přeprogramování“ nervového systému, kde se hranice mezi utrpením a potěšením zcela rozpadla.
Dvojí život nenápadného muže
V dospělosti působil Fish navenek jako obyčejný dělník a později domovník. Oženil se, měl děti, a po určitou dobu se zdálo, že vede relativně běžný život. Po odchodu manželky se však jeho psychický stav výrazně zhoršil. Izolace, chudoba a absence jakýchkoli sociálních brzd umožnily plný rozvoj jeho patologických fantazií.
Fish trpěl sadomasochistickými sklony, hlubokou sexuální deviací a náboženskými bludy. Často tvrdil, že je nástrojem boží vůle a že jeho činy mají vyšší smysl. Právě kombinace sexuality, bolesti a náboženské symboliky je typická pro těžké poruchy osobnosti, zejména tam, kde došlo k ranému narušení identity.
Zároveň byl Fish schopen působit velmi klidně, zdvořile a nenápadně. Neodpovídal stereotypu násilného pachatele. Právě tato schopnost maskování – dnes bychom mluvili o tzv. „organizovaném predátorovi“ – mu umožnila získávat důvěru rodičů i dětí, často z chudých rodin, jejichž zmizení nevyvolalo okamžitý společenský tlak.
Zločiny a selhání systému
Fishovy zločiny patřily k těm nejotřesnějším, s nimiž se americká justice té doby setkala. Vyšetřování komplikovala nejen absence moderních forenzních metod, ale i nezájem společnosti o oběti z nižších sociálních vrstev. Některá zmizení byla dlouho považována za útěky z domova.
Zlom nastal až v roce 1934, kdy matka jedné z obětí obdržela anonymní dopis. Autor v něm s chladnou věcností popsal únos, vraždu i následné činy. Dopis byl natolik detailní a specifický, že policii přivedl přímo k Fishovi. Ironií osudu bylo, že sám pachatel nedokázal odolat potřebě být „slyšen“.
Psychiatrie versus spravedlnost
Po zatčení se rozhořel spor o Fishovu příčetnost. Někteří psychiatři jej považovali za těžce duševně nemocného, jiní upozorňovali na to, že si byl plně vědom povahy svých činů. Fish sám dokázal velmi přesně popsat, co udělal – a především věděl, že je to společensky nepřijatelné.
Dnes bychom jeho diagnózu pravděpodobně popsali jako kombinaci těžké poruchy osobnosti, sexuálních deviací a psychotických rysů. To však neznamená ztrátu odpovědnosti. Právě tato hranice – mezi nemocí a vinou – činí jeho případ dodnes tak znepokojivým.
Poslední dopis
Před popravou napsal Albert Fish dopis svému advokátovi. Jeho obsah byl natolik odporný, že se právník rozhodl jej nikdy nezveřejnit. Odmítl jej poskytnout novinářům i badatelům s odůvodněním, že některé texty nemají informační hodnotu, pouze schopnost šířit zlo dál.
Fish byl popraven na elektrickém křesle v roce 1936. I jeho smrt byla poznamenána podivnou ironií – kvůli jeho extrémní vyhublosti došlo k technickým problémům při výkonu trestu.
Co nám jeho případ říká dnes
Příběh Alberta Fishe není jen katalogem hrůz. Je také zrcadlem selhání systému, který ignoroval týrané dítě, přehlížel varovné signály a reagoval až ve chvíli, kdy bylo pozdě. Ukazuje, jak tenká je hranice mezi lidskou bytostí a monstrem – a jak snadno se může rozpadnout, pokud chybí empatie, péče a odpovědnost.
Možná právě fakt, že poslední dopis zůstal skrytý, je tím nejmoudřejším rozhodnutím v celém tomto příběhu.
*
Zdroje a literatura použité k tvorbě tohoto článku:
Harold Schechter – Deranged: The Shocking True Story of America’s Most Fiendish Killer https://www.haroldschechter.com
American Institute for the Advancement of Forensic Studies https://www.aiafs.com/images/article-albert-fish.pdf
The New York Times Archive – Coverage of the Albert Fish Trial (1934–1936) https://www.nytimes.com
Wikipedia https://en.wikipedia.org/wiki/Albert_Fish
American Journal of Psychiatry – Historical Perspectives on Criminal Insanity https://ajp.psychiatryonline.org/
