Článek
Večer plný kufrů
Večeře byla tichá. Skoro nikdo nepromluvil. Pak začala Karla Voglová balit podle úředního nařízení -nejvýš padesát kilogramů a dvě zavazadla na osobu. U stolu seděl rodinný přítel, mladý fotograf Jan Lukas, a když se rodina pustila do práce, vytáhl fotoaparát. Byl březen 1943 a v bytě na pražském Žižkově už byla tma. Lukas, který své snímky raději komponoval za denního světla, proto neochotně nasadil blesk.
Tak tu scénu líčí novinář Ondřej Kundra v knize o Vendulce Voglové. Jeho dílo si můžete prohlédnout ZDE.
Na prvním záběru sedí Vendulka s matkou u jídelního stolu. Stůl vypadá jako obsah dávno ukrývané truhly: leží na něm mýdla, léky, kostky cukru a rodinné cennosti. Karla cosi ukládá do papírového pytlíku, Šimon se nad stolem sklání a čte štítek na lahvičce. Všichni jsou do toho podivného počínání zabraní, jako by dělali inventuru v obchodě.
Druhý záběr Lukas komponoval dlouho. Nakonec si řekl o štafle a vystoupil na spodní příčku. Voglovi už mají na sobě kabáty a zavazadla jsou sbalená. Na první pohled vypadají jako vzdělaná měšťanská rodina, jenže v obraze je plno napětí. Šimon má zaťaté pěsti, matka i dcera sklopily oči a dívají se do prázdného rohu místnosti. Na kabátech mají bílé štítky s čísly a našité židovské hvězdy.
Třetí snímek zachytil Vendulku samotnou. Těsně předtím na ni Lukas zvýšil hlas, že pobíhá po bytě a pořád se něčemu směje. Kolem byl takový shon, že měla pocit, že se chystá nějaké dobrodružství. Fotograf jí vyčetl, že si zřejmě neuvědomuje, jak je situace vážná. Nikdo na ni do té doby nikdy hlas nezvýšil. Zůstala stát jako opařená a v tom okamžiku cvakla závěrka.
Lukas snímek pojmenoval prostě Před transportem.
Jediná dcera
Hana Vendula Voglová se narodila 27. prosince 1930. Rodiče na dítě čekali mnoho let. Šimonovi bylo čtyřicet, Karle dvacet sedm. Podle dostupných pramenů pocházela rodina z Karlových Varů a do Prahy se přestěhovala po násilných akcích sudetoněmeckých aktivistů. Na Žižkově se holčičce zpočátku nelíbilo, neměla tu kamarády a v ulicích se nevyznala.
Lukas se s Voglovými přátelil už dávno před válkou. Vendulce vyprávěl o fotografování a ona mu ukazovala své kresby. Nebyl to tedy žádný cizinec. Byl to přítel, který se přišel rozloučit.
Negativ ve skrytu
Lukas věděl, že riskuje. Kdyby nacisté našli u něj snímky Židů těsně před deportací, mohl skončit v koncentračním táboře stejně jako oni. Negativ proto ukryl. Fotografie spatřila světlo světa až později a stala se jedním ze symbolů holokaustu. Objevila se na titulních stranách novin v různých zemích a dnes je vystavena v památníku Yad Vashem v Izraeli.
Zvláštní je, že dívka na snímku zůstala dlouho anonymní. Lukasova mladší dcera Helena později Kundrovi vysvětlila, že její otec si vždycky pečlivě hlídal, aby se Vendulčino jméno s fotografií nespojovalo. Bylo to přání samotné Vendulky. Svět tak znal tvář, ale ne příběh.
Terezín, Osvětim a svetr
Co se stalo potom, vyprávějí Kundrova kniha a dobové reportáže. Rodinu poslali nejdřív do Terezína a odtud do Osvětimi. V Osvětimi se rodina viděla naposledy. Otec Šimo skončil v Gross-Rosenu, Vendulka s matkou v několika pobočných táborech, mezi nimi v Christianstadtu. Vendulka válku přežila jen s matkou, nikdy se nedozvěděly, jak Šimon zemřel.
V té době rozhodovalo i přátelství. Lukas poslal Vendulce a její matce do pracovního tábora balík s nejnutnějšími věcmi. Byl v něm svetr, který Vendulka měla na sobě v krutých zimách i při obou pochodech smrti, a podle Kundry jí zřejmě zachránil život.
Podle Kundrova líčení se Vendulka s matkou pokusila utéct ze dvou pochodů smrti. Při prvním pokusu byly chyceny a vráceny, ale a nakonec se jim to podařilo a zbytek války se podle Českého rozhlasu ukrývaly u příbuzných v Čechách.
A je tu ještě jeden trpký detail. Vendulka měla původně odjet do Británie v jednom z vlaků Nicholase Wintona. Kundra se později dozvěděl, že ji krátce před odjezdem otec odvedl z nástupiště. Nedokázal se rozloučit se svou jedinou dcerou.
Mlčení
Po válce Vendulka s matkou odešly do ciziny, nejdřív do Kanady a potom do Spojených států. Podle anotace Kundrovy knihy to bylo i rozhodnutí uprchnout před komunistickým režimem. Vendulka se vdala, měla děti a v Americe žila pod jménem Wendy Old. O minulosti mlčela. Bála se, že by ji podobné hrůzy mohly stihnout znovu, a chtěla před nimi uchránit své děti. Měla také pocit, že by jí stejně nerozuměly, protože vyrostly v jiné době a v jiném prostředí.
S Lukasem se znovu setkala ve Spojených státech, kam odešel o několik let po ní. Fotograf se s rodinou usadil v New Yorku a Američanem se stal roku 1971. Přátelství, které začalo v pražském bytě na Žižkově, vydrželo celý život.
Zvonek v Ohiu
Novinář Ondřej Kundra narazil na snímek doma v knihovně, mezi fotografiemi Jana Lukase. Prohlížel je jednu po druhé a zastavil se u portrétu dívky v tříčtvrtečním kabátě s číslem na štítku kolem krku a hvězdou na klopě. Nemohl se od ní odtrhnout. Zajímalo ho, jestli ještě žije, jak přežila a jak by dnes vypadala její tvář.
Nejdřív našel Lukasovu dceru Helenu, která mu prozradila jméno dívky a že žije v USA. V únoru 2014 Vendulce poprvé napsal. Argumentoval tím, že pro mladou generaci je holokaust už jen dávná minulost, a proto je třeba takové příběhy dál vyprávět. Odpověď přišla za pár dní, zdvořilá a pevná. Nezvládá o tom mluvit, jizvy se nikdy nezahojí a normální život je jí možný, jen když na to nemyslí. Fotografie se podle ní týkala hlavně Lukase, který riskoval život, aby zdokumentoval kus válečné brutality.
Kundra psal dál a pokaždé dostal vlídné odmítnutí. V únoru 2017 ho stipendijní pobyt zavedl do Columbusu v Ohiu a on se rozhodl zazvonit u jejích dveří bez ohlášení. Nikdo neotevřel. Několik hodin přecházel po hotelovém pokoji a pak jí zavolal. Ozvala se jménem Wendy Old. Připomněl jí, že kdysi napsala, že by se mohla podělit o vzpomínky na Lukase. Na druhém konci linky nastalo dlouhé ticho. Pak řekla, ať přijde druhý den ve čtyři odpoledne.
Čekal přísnou a ostražitou dámu. Uvítala ho vlídně, klidná a s jakousi smířeností. V obývacím pokoji tiše hrála klasická hudba, stál tam křídlový klavír a na stěnách visely impresionistické obrazy Paříže. Řekla mu, že navzdory všemu, čím si prošla, měla krásný život. Právě proto prý nakonec souhlasila, že mu o něm poví.
Kundra věří, že přišel ve chvíli, kdy už zestárla a začala si uvědomovat, že s ní zmizí i celý příběh, který je součástí identity její rodiny. Pochopila prý, že se ta identita nesmí ztratit. Text, který o ní nakonec napsal, rozeslala přátelům po celém světě. Půl roku nato nečekaně zemřela.
Dívka, která má jméno
Kundrova kniha vyšla česky roku 2019 pod názvem Vendulka: Útěk za svobodou (Paseka), anglicky o dva roky později v nakladatelství Karolinum v překladu Geralda Turnera. Příběh putoval i po výstavních sálech: výstavu Druhý život Vendulky V. od Památníku ticha viděli návštěvníci v Berlíně, Mnichově, New Yorku, Tel Avivu, Jeruzalémě a Bratislavě a také v budově pražského magistrátu.
Vendulka tvrdila, že fotografie se týká hlavně Lukase. Má pravdu v tom, že bez jeho odvahy, bez ukrytého negativu a bez svetru v balíku by z toho příběhu nezbylo nic. Ale fotografie by zůstala bez konce. Dnes svět ví, že dívka s číslem na krku přežila, měla děti, četla česky v zahradě pod stromy a kreslila ve svém ateliéru.
*
Zdroje použité k tvorbě tohoto textu:
Kniha Vendulka: Flight to Freedom (ZDE)
Seznam zprávy (ZDE)
Památník ticha (ZDE)
Blesk.cz (ZDE)
Česká televize (ZDE)
Český rozhlas (ZDE)
