Článek
Šumava patří k místům, která si člověk spojuje s hlubokými lesy, horskými loukami, klidem a krásnou přírodou. Jenže některá její zákoutí ukrývají příběhy, které se s touto představou příliš neslučují. Jeden z nich se odehrál v dubnu 1945, nedaleko Hartmanic. V malé osadě Hořejší Krušec tam během jediné noci zemřelo dvanáct žen. Byly to vězeňkyně nacistického režimu, které už neměly sílu pokračovat dál.
Cesta, která měla skončit smrtí
Na jaře roku 1945 se nacistické Německo hroutilo. Spojenecká vojska postupovala a osvobození koncentračních táborů se blížilo. Pro tisíce vězňů to však neznamenalo okamžitý konec utrpení. Právě naopak. Nacisté začali tábory evakuovat a jejich obyvatele hnali na takzvané pochody smrti.
Jeden z nich se týkal žen z koncentračního tábora Helmbrechts v Bavorsku. Dne 13. dubna 1945 vyrazilo na cestu přibližně 1170 vězeňkyň. Čekala je trasa dlouhá zhruba 310 kilometrů, která vedla přes Aš, Cheb, Mariánské Lázně, Tachov, Domažlice a Klatovy až na Šumavu a dále směrem k Volarům.
Mezi ženami byly Polky, Maďarky, Češky, Rusky, Francouzky, Nizozemky i Němky. Mnohé z nich už za sebou měly měsíce věznění, nucené práce, hladu a nelidského zacházení. Do pochodu nastupovaly podvyživené, nemocné a nedostatečně oblečené. Přesto musely pokračovat.
Denně měly urazit až patnáct kilometrů. Odpočinku bylo minimum, jídla ještě méně. Kdo nestačil ostatním, riskoval, že bude zastřelen. Vězeňkyně umíraly na cestách, další byly zavražděny strážemi. Každý další den znamenal další oběti.
Poslední noc v Hořejším Krušci
Večer 28. dubna 1945 dorazila skupina do okolí Hartmanic. Z původního počtu žen už zůstala méně než polovina. Na noc byly vězeňkyně umístěny do stodoly velkostatku Emanuela Fuchse v Hořejším Krušci.
Byly vyčerpané, hladové a promrzlé. Po týdnech pochodu už jejich těla nedokázala vzdorovat dalšímu strádání.
Ráno se ukázalo, že dvanáct žen noc nepřežilo.
Zemřely vysílením a hladem. Válka přitom měla před sebou už jen poslední dny. Pro tyto ženy ale osvobození přišlo příliš pozdě.
Jejich jména se nepodařilo zjistit. Nevíme, kolik jim bylo let, odkud přesně pocházely ani zda na ně někde čekaly děti, rodiče, manželé nebo sourozenci. Historické prameny připouštějí, že mezi nimi byly pravděpodobně ženy z Polska, Maďarska a Československa.
Zůstalo po nich dvanáct anonymních těl. Dvanáct lidských životů, které skončily na místě, jež dnes většina návštěvníků Šumavy možná bez povšimnutí mine.
Společný hrob na židovském hřbitově
Dne 29. dubna 1945 byly zemřelé ženy pohřbeny do společného hrobu na bývalém židovském hřbitově v Hartmanicích.
Tento hřbitov vznikl už v roce 1870. Jeho historie sama o sobě odráží tragické osudy zdejší židovské komunity. Za druhé světové války byl poničen a náhrobky byly z velké části zničeny nebo odvezeny.
Právě sem byly uloženy také ostatky dvanácti žen, které zahynuly v nedaleké stodole.
Dnes už hrob není na první pohled výrazným místem. Událost připomíná dřevěný památník, který zde nechalo v roce 2006 umístit město Hartmanice.
Je to nenápadná připomínka události, která by neměla zapadnout.
Když se z člověka stane anonymní oběť
Na jejich příběhu je možná nejbolestnější právě to, jak málo toho o nich víme. Nemáme jejich fotografie, jména ani osobní vzpomínky. Neznáme jejich životní příběhy. Nevíme, co prožívaly v posledních hodinách ani zda si ještě dokázaly představit, že se někdy vrátí domů.
Můžeme si pouze uvědomit, že každá z nich měla svůj vlastní život. Některá mohla být dcerou, jiná matkou, manželkou nebo sestrou. Měly své plány, vzpomínky a lidi, které milovaly.
Nacistický režim jim vzal vlastně úplně všechno. Nakonec i jejich jména.
Pochod smrti z Helmbrechtsu pokračoval dál přes Šumavu směrem k Volarům. Ani tam utrpení neskončilo. Další ženy umíraly hladem, vyčerpáním a rukou svých dozorců. Příběh dvanácti žen z Hořejšího Krušce je tak pouze jednou z tragických kapitol mnohem rozsáhlejšího pochodu.
Když dnes člověk projíždí kolem Hartmanic, vidí krásnou šumavskou krajinu. Lesy, louky a silnice, po kterých se dá bezstarostně cestovat.
Před více než osmdesáti lety tudy ale kráčely ženy, které už neměly sílu ani naději. A dvanáct z nich zde zůstalo navždy.
Jejich jména možná už nikdy nepoznáme. To ale neznamená, že jejich příběh nemá být vyprávěn.
Protože i člověk, na jehož jméno se zapomnělo, si zaslouží, aby se nezapomnělo na to, co se mu stalo.
*
Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:
Český rozhlas (ZDE)
Památník Terezín (ZDE)
Šumava.eu (ZDE)
Český rozhlas (ZDE)





