Článek
Pro některé lidi však válka ještě zdaleka neskončila. Židé, kteří přežili holokaust, se vraceli do svých domovů, hledali ztracené příbuzné a pokoušeli se začít znovu. V polském městě Kielce ale na ně čekala další tragédie. Během jediného dne zde bylo zavražděno 42 Židů a desítky dalších utrpěly zranění. Událost vešla do dějin jako kielský pogrom.
Je horké letní ráno. V ulici Planty 7/9 se nachází budova, ve které žijí židovští přeživší druhé světové války. Nikdo z obyvatel domu netuší, že se právě schyluje k jednomu z nejhorších protižidovských pogromů poválečné Evropy.
Město, ve kterém už téměř žádní Židé nezůstali
Před druhou světovou válkou žilo v Kielcích přibližně 24 tisíc Židů, kteří tvořili asi třetinu obyvatel města. Nacistická okupace však tuto komunitu téměř úplně zničila. Většina místních Židů byla zavražděna během holokaustu.
Po válce se do města začali vracet jednotliví přeživší. Někteří se vraceli z koncentračních táborů, jiní přežili díky úkrytu u známých nebo v cizích rodinách. V létě 1946 žilo v Kielcích přibližně 200 židovských navrátilců a uprchlíků. Mnozí z nich našli útočiště v budově na ulici Planty 7/9, kde sídlil také židovský výbor a další židovské organizace.
Byli to lidé, kteří už jednou přišli téměř o všechno. Přesto věřili, že nejhorší mají za sebou. Všechno začne příběhem jednoho osmiletého chlapce.
Kielce Planty 7/9
Jedna lež, která rozpoutala násilí
Bezprostředním podnětem k tragédii se stala falešná zpráva o únosu křesťanského dítěte.
Dne 1. července 1946 odešel osmiletý Henryk Błaszczyk bez vědomí rodičů z domova. Odjel na venkov za rodinou, aniž by rodičům řekl, kam míří. Když se 3. července vrátil, obával se trestu za své zmizení. Vymyslel si proto příběh, že ho unesli Židé a drželi ho ve sklepě budovy na ulici Planty 7/9.
Jeho otec Walenty Błaszczyk následně oznámil věc policii. Pověst o údajném únosu se začala šířit městem a následujícího rána se před domem shromáždil dav. Před domem, který ani žádný sklep neměl.
Pověst však zapadla do prostředí, ve kterém již dlouho existovaly silné protižidovské předsudky. Znovu se objevila také stará antisemitská pověra známá jako krevní pomluva. Podle ní měli Židé údajně unášet a rituálně vraždit křesťanské děti.
Taková obvinění provázela evropské dějiny po celá staletí a opakovaně sloužila jako záminka k pronásledování židovského obyvatelstva.
Když se dav změnil v útočníky
Ráno 4. července dorazili k budově policisté, později také vojáci. Původně mělo jít o prověření údajného únosu. Situace se však rychle vymkla kontrole.
Před domem se shromáždil stále větší dav, včetně dělníků z místních továren. Do násilí se zapojili nejen civilisté, ale také příslušníci polské milice a armády.
Ozbrojené složky vstoupily do budovy a požadovaly po jejích obyvatelích odevzdání zbraní. Následně začala střelba. Židovští obyvatelé byli napadáni, biti a stříleni. Někteří byli vyvlečeni ven, kde na ně čekali další útočníci. Další lidé byli vyhazováni z oken.
Násilí se navíc neomezilo pouze na dům na Planty. K útokům docházelo také na dalších místech města a ve vlacích projíždějících Kielcemi.
Nešlo tedy pouze o spontánní konflikt dvou skupin obyvatel. Na vraždění se podíleli i lidé, kteří měli být odpovědní za bezpečnost a ochranu obyvatel.
42 mrtvých a desítky zraněných
Podle nejčastěji uváděných údajů bylo během pogromu zavražděno 42 Židů včetně dvou těhotných žen a přibližně 40 až 50 dalších bylo zraněno. Zemřeli také dva Poláci, jejichž smrt souvisela s násilnostmi.
Přesný počet obětí je dodnes předmětem historických diskusí. Polský Institut národní paměti ve svém vyšetřování uvádí 37 zavražděných Židů a tři Poláky. Rozdíly vyplývají mimo jiné z odlišných způsobů evidence a vyhodnocování jednotlivých případů.
Mezi oběťmi byli muži, ženy i děti. Někteří z mrtvých měli na předloktí stále vytetovaná vězeňská čísla z nacistických koncentračních táborů.
Právě tento detail patří k nejotřesnějším připomínkám celé události. Lidé, kteří přežili Osvětim a další nacistické tábory, kteří přišli o své rodiny a domovy, se po válce stali oběťmi dalšího masového násilí.
Přežili nacistické vyhlazování, ale v osvobozeném Polsku nebyli v bezpečí.
Soudy a následky
Polské úřady po pogromu zahájily vyšetřování. V souvislosti s násilnostmi bylo obviněno několik desítek lidí, mezi nimi civilisté, vojáci i příslušníci policie.
Procesy proběhly velmi rychle. Dne 14. července 1946 bylo devět odsouzených popraveno. Další soudní řízení následovala v dalších měsících. Odpovědnost některých vysoce postavených představitelů bezpečnostních složek však nebyla přesvědčivě vyřešena.
Pogrom vyvolal obrovský strach mezi židovskými přeživšími v celém Polsku. Mnozí z nich pochopili, že ani po porážce nacistického Německa nemusí být v zemi, kterou považovali za svůj domov, v bezpečí.
Událost se stala jedním z důležitých impulsů k masovému odchodu Židů z poválečného Polska.
Dům, který dodnes připomíná tragédii
Budova na ulici Planty 7/9 v Kielcích dodnes stojí. Pamětní desky připomínají lidi, kteří zde 4. července 1946 přišli o život. Oběti byly pohřbeny ve společném hrobě na židovském hřbitově.
Kielský pogrom zůstává jednou z nejtemnějších kapitol poválečných polských dějin. Připomíná, že konec války automaticky neznamená konec nenávisti, předsudků a násilí.
V roce 1946 už svět znal hrůzy holokaustu. Viděl osvobozené koncentrační tábory, hromady mrtvých těl i tváře lidí, kteří přežili nepředstavitelné utrpení. Přesto stačila jedna falešná pověst a hluboce zakořeněné předsudky k tomu, aby se další nevinní lidé stali oběťmi vraždění.
A co Henryk?
V roce 1996, tedy padesát let po pogromu, s ním hovořila novinářka Laura Blumenfeldová z amerického deníku The Washington Post.
Když se ho zeptala na pocit viny, odpovídal stále stejně: „Byl jsem dítě. Bylo mi osm let.“
Byl to osmiletý chlapec, který se nejspíše bál vlastního otce. Vymyslel si příběh, aby se vyhnul trestu. Jeho lež se ale následně stala součástí mnohem většího mechanismu nenávisti, která už v tehdejší společnosti dávno existovala.
Rozhodnutí uvěřit pomluvě, šířit ji, vzít do ruky zbraň, vstoupit do domu a zabíjet nevinné lidi učinili dospělí. A ti samí dospělí připravili toho osmiletého chlapce o dětství a poznamenali mu celý život.
Tak jako ti lidé, kteří přežili holokaust, ale nedostali šanci dožít se skutečného míru.
*
Zdroje použité k tvorbě tohoto textu
Židovský historický institut ZDE
Polin (Historické museum polských Židů) ZDE
Ústav národních pamětí Kielce ZDE
Holocaust Encyclopedia ZDE
The Washington post ZDE
