Příběh nacistické popravy, která se odehrála jen několik kilometrů od Šumperka

Představte si, že jedete ze Šumperka směrem na Bratrušov. Kolem silnice se střídají lesy, louky a známá krajina podhůří Jeseníků. Jen málokoho možná napadne, že právě tady, na místě bývalé střelnice, bylo na konci března 1945 zavražděno šestnáct mužů. Jejich těla nacisté naházeli do společného hrobu, který se pokusili zamaskovat. Rodinám tvrdili, že jejich blízcí žijí. Pravda vyšla najevo až po válce.

Když dnes mluvíme o hrůzách druhé světové války, často si vybavujeme vzdálená místa. Osvětim, Treblinku, Buchenwald, masakry na Ukrajině, v Bělorusku nebo v Rusku. Jenže nacistické násilí se neodehrávalo pouze tam. Zasáhlo také naše města, vesnice a rodiny. A jeden z jeho příběhů se odehrál na Šumpersku, doslova za humny.

Hitlerova říše se hroutila, spojenecké armády postupovaly a z východu se na Šumpersko valili němečtí uprchlíci před Rudou armádou. Od Opavy už bylo slyšet dunění děl. Německé jednotky a úřady začínaly přemýšlet o ústupu.

Pro obyvatele okupovaného Šumperska to však neznamenalo, že by nebezpečí pominulo. Naopak. Odbojové skupiny v okolí byly stále aktivnější a nacistický bezpečnostní aparát se snažil jejich činnost potlačit.

Odboj přitom nebyl záležitostí několika osamělých jednotlivců. V okolí Zábřeha, Šumperka, Troubelic, Pískova a dalších obcí působily skupiny, které spolupracovaly s partyzány. Prováděly sabotáže, sháněly výbušniny, narušovaly železniční dopravu a pomáhaly lidem hledaným gestapem.

Jedna z takových skupin působila právě v Troubelicích a Pískově. Její členové věděli, že pokud chtějí proti okupantům účinně bojovat, potřebují zbraně.

A právě snaha získat zbraně se nakonec stala začátkem tragédie, která připravila o život šestnáct mužů.

V centru událostí se ocitl mladý Miloslav Vítek z Pískova, který pracoval v šumperské autodílně Ernsta Burischka v Opavské ulici. Burischke byl přesvědčeným nacistou a jeho dílnou procházela také vojenská vozidla.

Vítek už dříve dokázal z dílny a kanceláře odcizit několik pušek, pistolí a granátů. Věděl také, že se v opravovaných nákladních automobilech nacházejí další zbraně.

Koncem února 1945 se o možnosti získat větší množství zbraní jednalo s představiteli ilegálního národního výboru a velitelem partyzánské skupiny Moskva Stanislavem Hlochem.

Ten však od akce ustoupil. Obával se, že by odhalení krádeže mohlo ohrozit celé partyzánské hnutí na severní Moravě. Mladí odbojáři se nakonec rozhodli jednat sami. Když Burischke zjistil, že ze skladu zmizely zbraně včetně pancéřových pěstí, obrátil se na šumperské gestapo. Podezření padlo na jeho zaměstnance Vítka.

Pro gestapo to byla příležitost, na kterou čekalo. Dne 14. března 1945 byl Miloslav Vítek zatčen. Následovaly domovní prohlídky, další zatýkání a brutální výslechy. Gestapo se snažilo zjistit, kdo všechno se na odbojové činnosti podílel a kde jsou zbraně ukryty.

Zatýkání postupně zasáhlo další obce a rodiny.

Mezi zatčenými byli také bratři Spurní z Pískova, Josef Utěšený mladší a jeho otec, bratři Kovářové z Dolních Studének a další muži z okolí.

Někteří byli při výsleších tak brutálně mučeni, že jejich utrpení popsali později i spoluvězni. Gestapo používalo bití, pouta a zavěšování vězňů za spoutané ruce. Muži přesto neprozradili všechno, co jejich vyšetřovatelé chtěli vědět.

V šumperské věznici gestapa, nechvalně známé jako robotárna, skončilo celkem šestnáct mužů, jejichž osudy se měly definitivně uzavřít posledního březnového dne.

Byli různého věku. Nejmladšímu Josefu Utěšenému mladšímu bylo pouhých osmnáct let. Nejstaršímu, jeho otci Josefu Utěšenému staršímu, dvaačtyřicet.

Byli mezi nimi otcové rodin, synové i mladí muži, kteří měli celý život před sebou.

V jejich příbězích se opakují jména obcí, která dnes známe jako běžnou součást našeho okolí: Pískov, Troubelice, Králová, Dolní Studénky a Bludov.

Byli to:

Poslední březnový den roku 1945 byl Bílou sobotou. V časných ranních hodinách vyjel ze Šumperka nákladní automobil. V něm byli vězni, kteří už neměli dostat možnost vrátit se domů.

Jejich cílem byla střelnice u Bratrušova. Tehdy ležící na kraji lesa, dnes uprostřed hustého lesního porostu. Místo popravy bylo předem připravené. Gestapo nechalo vykopat společný hrob na konci areálu střelnice, v prostoru náspu, který sloužil k zachytávání zbloudilých střel.

Šestnáct mužů tam bylo postupně zastřeleno ranami do týla. Jejich těla byla uložena do společné jámy, zasypána a zamaskována drny, křovím a malými stromky.

Poprava se odehrála tajně. Nacisté nechtěli, aby se o skutečném osudu vězňů dozvěděly jejich rodiny ani širší veřejnost. Jenže pravdu nebylo možné pohřbít navždy.

Po 31. březnu se po šestnácti mužích slehla zem. Jejich příbuzní se snažili zjistit, co se stalo. Navštěvovali úřady, ptali se na gestapu a hledali jakoukoli zprávu o svých blízkých.

Dostávali však vyhýbavé a lživé odpovědi. Dokonce se dochoval falešný rozkaz z 30. března 1945, který nařizoval propuštění všech šestnácti vězňů. Dokument měl vytvořit dojem, že muži byli z vězení propuštěni.

Jenže nikdo se domů nevrátil. Jedno z nejvýmluvnějších svědectví pochází od paní Utěšené, která přišla na gestapo hledat svého manžela a syna. Gestapák Hufer jí tehdy řekl, že její muž a syn dodávali trhací látky k vyhození vlaku u Hanušovic a že za to půjde hlava dolů.

Když zoufalá žena scházela po návštěvě gestapa na dvůr, setkala se s polským vězněm, který právě čistil automobil. Ten jí sdělil, že vězni byli onoho rána odvezeni nákladním vozem a že se vozidlo vrátilo přibližně po dvou hodinách.

Na autě prý byla krev. Byla to jedna z prvních stop, která naznačovala, co se ve skutečnosti stalo. Po osvobození začalo intenzivní pátrání. Jenže najít hrob bez přesného svědectví nebylo jednoduché.

Zlom přišel díky bývalé sekretářce šumperského gestapa Brunhildě Puschmannové, která poskytla informace o popravě i o muži, jenž stál v čele šumperského gestapa.

Tím byl Wilhelm Prellberg. Po válce se ukrýval pod falešnou identitou Hanse Ulbricha a byl zadržen v liberecké věznici. V lednu 1946 se pro něj vydali příslušníci šumperské národní bezpečnosti. Při setkání ho jeden z policistů oslovil německy jeho skutečným jménem.

Prellberg byl zaskočen. Po chvíli zapírání svou identitu přiznal. Po převozu do Šumperka byl vyslýchán a nakonec přiznal, že šestnáct mužů bylo popraveno. Navíc označil přesné místo jejich hrobu.

Pátrání, které rodiny vedly celé měsíce, konečně přineslo výsledek.

Dne 16. ledna 1946 dorazila na bratrušovskou střelnici soudní komise. Začalo otevírání hromadného hrobu.

To, co se před ní objevilo, bylo svědectvím o mimořádné brutalitě popravy. Jáma byla přibližně pět metrů dlouhá, dva metry široká a jeden a půl metru hluboká. Těla ležela ve dvou řadách, obličejem dolů. Hrob byl pečlivě zamaskován.

Exhumace pokračovala také následující den. Dne 18. ledna soudní komise dokončila ohledání ostatků a u všech obětí zjistila střelnou ránu v zadní části lebky.

Identifikace mrtvých byla obtížná. K rozpoznání těl byli přizváni také příbuzní. Při exhumaci byl přítomen i Wilhelm Prellberg. Člověk, který znal pravdu o posledních okamžicích těchto mužů, nyní stál u hrobu, který měl zůstat navždy utajený.

Dne 20. ledna 1946 se v Šumperku konal národní pohřeb zavražděných mužů.

Před šumperskou radnicí se uskutečnil pietní akt. Rakve byly poté ve vojenském průvodu převezeny městem k nádraží, odkud byly ostatky dopraveny do rodných obcí zavražděných.

Po měsících nejistoty se rodiny konečně dozvěděly pravdu. Byla to však pravda, kterou už nikdo nemohl změnit. Šestnáct mužů, kteří zmizeli posledního březnového dne roku 1945, se domů vrátilo až po více než devíti měsících. V rakvích.

Wilhelm Prellberg byl později postaven před mimořádný lidový soud v Olomouci. Dne 13. listopadu 1946 byl odsouzen k trestu smrti a ještě téhož dne popraven oběšením.

Dnes je místo bývalé střelnice pietním místem. Připomíná šestnáct českých vlastenců, jejichž životy skončily v posledních týdnech války. Jejich jména jsou uvedena na památníku. Přesto je možné, že mnoho lidí, kteří kolem něj projíždějí, vůbec netuší, jaký příběh se za nimi skrývá.

Druhá světová válka nebyla jen souborem vzdálených historických událostí, o kterých čteme v učebnicích. Nebyla jen příběhem koncentračních táborů v Polsku, masakrů na východní frontě nebo bombardovaných evropských měst.

Byla také příběhem lidí z Pískova, Troubelic, Bludova, Šumperka a Dolních Studének.

Někdy nemusíme cestovat tisíce kilometrů, abychom se setkali s dějinami, před kterými by člověk nejraději zavřel oči. Někdy stačí jet pár kilometrů za Šumperk.

*

Zdroje použité k tvorbě tohoto textu:

Bratrušovská tragédie ZDE

Fronta.cz ZDE

Idnes.cz ZDE

Paměti národa ZDE (svědectví neteře Miroslava Jurky)

Český rozhlas Olomouc ZDE (místo hromadného hrobu, jak vypadá dnes)