Článek
Několik ozbrojených mužů na ně míří puškami. Žena se předklání, jako by se ještě snažila ochránit své děti vlastním tělem. Její tvář zakrývá kouř z výstřelů. V ruce drží malého chlapce. Druhé dítě, které se dlouho na fotografii nedařilo rozpoznat, má ukryté v náručí. Za okamžik budou všichni tři mrtví.
Fotografie, která zachytila samotný okamžik vraždy
Většina historických fotografií z druhé světové války ukazuje následky masakrů. Hromady mrtvých těl, opuštěné domy, prázdné ulice nebo lidi čekající na transport do koncentračních táborů. Tento snímek je jiný.
Zachycuje okamžik, kdy se vražda právě odehrává.
Na první pohled si člověk všimne především ženy a malého chlapce. Chlapec je bosý a drží se matky za ruku. Jeho tělo se naklání dozadu, zatímco žena se předklání. Kolem nich stojí ozbrojení muži. Jeden z nich míří zbraní přímo na ženu.
A potom je tu ještě něco, co při běžném pohledu na fotografii snadno unikne. V matčině náručí je další dítě. Právě tento detail se podařilo odhalit až při podrobném zkoumání a zvětšení snímku.
Nejde tedy o fotografii dvou obětí, jak by se mohlo zdát. Jejich jména dnes neznáme s jistotou. Dle deníku Welt se jedná o Chiwu Wasseljuk, jejího syna Borise a jejího synovce, nicméně toto je jen teorie.
Město, ve kterém se sousedé obrátili proti sousedům
Na podzim roku 1941 byla Ukrajina pod německou okupací. Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v červnu téhož roku začalo na okupovaných územích systematické vyvražďování židovského obyvatelstva.
Vraždění probíhalo často přímo v blízkosti měst a vesnic, v lesích, roklích a na okrajích hřbitovů. Oběti nebyly odváženy do vzdálených vyhlazovacích táborů. V mnoha případech byly zastřeleny nedaleko svých domovů a pohřbeny v hromadných hrobech.
Tento způsob genocidy se někdy označuje jako holokaust střelbou. Miropol, malé město s početnou židovskou komunitou, se stal jedním z těchto míst.
V říjnu 1941 byli místní Židé vystaveni pronásledování a bylo na nich pácháno nepředstavitelné násilí. Následovalo shromažďování obyvatel, jejich odvádění na místo popravy a masové vraždění. Na samotných vraždách se podíleli němečtí příslušníci, pohraniční a celní stráže a ukrajinští příslušníci pomocných jednotek.
Dne 13. října dopoledne se jedna z obětí ocitla před fotoaparátem slovenského vojáka.
Byla to matka se dvěma dětmi. Před válkou to byla rodina jako každá jiná. A pak přišli lidé, kteří rozhodli, že její členové nemají právo žít.
Muž za fotoaparátem
Autorem fotografie byl slovenský voják Ľubomír Škrovina. V roce 1941 sloužil v jednotce slovenské armády, která působila po boku německých sil na východní frontě. Slovensko tehdy patřilo mezi spojence nacistického Německa.
Škrovina se tak ocitl v prostředí, kde mohl zblízka pozorovat násilí páchané na civilním obyvatelstvu. Jeho role však byla mnohem složitější, než by se mohlo zdát při prvním pohledu na okolnosti vzniku snímku.
Pozdější historický výzkum ukázal, že se zapojil do protinacistického odboje. Uchovával fotografie dokumentující nacistické zločiny a některé snímky posílal své manželce. Později pomáhal pronásledovaným Židům a zapojil se do slovenského protifašistického povstání.
Škrovina riskoval tím, že takové snímky pořizoval a uchovával. Zatímco vrazi mohli věřit, že jejich činy zůstanou zapomenuty, fotografie přežila. Negativ zachycující vraždu matky a jejích dětí se nakonec dostal do archivu.
A desítky let čekal, než se jeho příběhem někdo začne podrobně zabývat.
Deset let pátrání po lidech, na které se nesmí zapomenout
V roce 2009 se k fotografii dostala americká historička Wendy Lower, která se specializuje na holokaust a nacistické zločiny na území Ukrajiny. Snímek ji přiměl položit si otázky, na které nebylo snadné odpovědět.
Kdo byla žena na fotografii? Kdo byly její děti? Kdo byli ozbrojení muži? A proč někdo pořídil snímek tak děsivého okamžiku?
Lower se rozhodla fotografii podrobit důkladnému historickému pátrání. Využívala archivní dokumenty, svědectví pamětníků, soudní záznamy i další dostupné důkazy. Zkoumala také okolnosti masakru v Miropolu a život fotografa.
Její práce trvala přibližně deset let.
Postupně se podařilo objasnit řadu okolností vraždy. Bylo možné rekonstruovat průběh masakru, určit místo a čas události a identifikovat některé pachatele.
Jenže při pátrání po totožnosti samotných obětí narazila historička na hranici toho, co lze z dochovaných pramenů zjistit.
Přestože prověřovala dostupné dokumenty a porovnávala jednotlivá svědectví, nepodařilo se jí totožnost matky a obou dětí jednoznačně potvrdit.
V archivech lze najít záznamy o vojácích, pachatelích, soudních procesech a přesunech jednotek. O konkrétní rodině však nemusí existovat dostatek dokumentů, které by umožnily spolehlivě říct, kdo její členové byli.
Tři lidé tak zůstávají zachyceni na fotografii, ale jejich životní příběh se nepodařilo celý obnovit. Nevíme, jak vypadali v běžný den. Nevíme, co plánovali na následující týden. Nevíme, zda se žena ráno rozloučila s někým, koho už nikdy neměla spatřit.
Víme jen, že se 13. října 1941 ocitla se svými dětmi na místě, odkud nebylo návratu.
Pátrání přineslo poznatky také o pachatelích.
Zatímco někteří z nich byli identifikováni, cesta ke spravedlnosti byla dlouhá a komplikovaná. Vyšetřování německých úřadů z konce šedesátých let nepřineslo očekávaný výsledek.
V osmdesátých letech se případem zabýval také sovětský vyšetřovatel Mikola Makarevyč. Jeho vyšetřování vedlo v roce 1987 k odsouzení tří ukrajinských příslušníků, kteří se podíleli na masakru v Miropolu. Dva byli odsouzeni k trestu smrti, třetí k patnácti letům vězení.
Historie tak přinesla alespoň částečnou odpověď na otázku, zda se pachatelé někdy zodpovídali za své činy. Pro matku a její děti to však už nemohlo nic změnit.
Spravedlnost přišla příliš pozdě na to, aby zachránila jejich životy. A ani soudní rozsudky nedokázaly vrátit rodině její jména, tváře a každodenní život v takové podobě, v jaké existovaly před válkou
Co všechno se může skrývat za jedinou fotografií?
Tato fotografie nám připomíná, že to byli skuteční lidé, kteří měli svůj domov, vztahy a budoucnost. V tom spočívá síla historických fotografií.
Statistiky nám říkají, kolik lidí bylo zavražděno. Dokumenty popisují průběh událostí a historici vysvětlují jejich příčiny. Jsou to „jen“ čísla. Ale jediný snímek nám dokáže přiblížit lidský rozměr tragédie způsobem, který se čísly vyjádřit nedá.
Tři oběti na jediné fotografii představují jen nepatrnou část milionů lidí zavražděných během holokaustu. Každý z nich měl přitom vlastní životní příběh. A právě proto záleží na tom, abychom o nich mluvili.
Ne proto, abychom se dívali na jejich utrpení jako na nějakou podívanou, ale abychom nezapomněli, co se stane, když je některým lidem upřeno právo na život jen kvůli tomu, kým jsou.
Pátrání Wendy Lower
Na konci pátrání Wendy Lower nedokázala matce a jejím dětem vrátit jejich jména. Přesto její práce nebyla zbytečná. Podařilo se jí odhalit okolnosti jejich smrti, rekonstruovat část událostí a ukázat, jakou roli sehráli lidé, kteří vraždění prováděli nebo mu přihlíželi.
Fotografie zůstává důkazem, že se to skutečně stalo. A možná právě v tom spočívá její největší význam.
Kdyby se snímek nedochoval, příběh této konkrétní rodiny by se mohl ztratit v obrovském množství dalších obětí. Dnes alespoň víme, že existovala matka, která držela své dítě za ruku, zatímco se druhé tisklo k jejímu tělu.
Nevíme, jak se jmenovala. Ale víme, že tam byla.
A dokud bude někdo ochoten se na tuto fotografii podívat, pátrat po jejím příběhu a připomínat si, co zachycuje, nebude její existence úplně zapomenuta.
Protože za každou obětí, která zůstala v dějinách beze jména, byl kdysi člověk. A někdy stačí jediná fotografie, aby nám připomněla, že na tom záleží.
*
Zdroje použité k tvorbě tohoto textu:
Welt.de (ZDE)
Tablet magazine (ZDE)
Genocide Watch (ZDE)
Ravue Alarmer (ZDE)
Understanding Society (ZDE)
kniha Wedny Lower (The Ravine: A Family, a Photograph, a Holocaust Massacre Revealed. Houghton Mifflin Harcourt, 2021)
