Článek
Dlouho předtím, než se svět začal obávat nemoci AIDS, už virus HIV pravděpodobně koloval mezi lidmi v Africe. Jeho původ dnes vědci dokážou vystopovat až k jiným primátům. Jak se ale virus dostal ze zvířat k člověku, proč se začal šířit právě ve 20. století a co vlastně víme o jeho prvních obětech?
Začátek příběhu v africké divočině
Když se dnes řekne HIV, většina lidí si vybaví nemoc AIDS, miliony nakažených a desetiletí výzkumu. Jen málokdo si ale představí africký prales, v němž se před více než sto lety mohl odehrát jeden z nejdůležitějších okamžiků historie moderní medicíny.
Vědci dnes vědí, že virus lidské imunodeficience, známý pod zkratkou HIV, má svůj původ v příbuzných virech, které přirozeně infikují africké primáty. Tyto viry se označují jako SIV, tedy viry opičí imunodeficience.
Nejde přitom o jediný virus, který by se v jednom okamžiku přenesl ze zvířete na člověka a následně obletěl celý svět. Historie HIV je složitější. K přenosům příbuzných virů z primátů na člověka došlo nezávisle několikrát. Pouze některé z nich však vedly k dlouhodobému šíření mezi lidmi.
Pandemii, kterou dnes známe, způsobila především jedna konkrétní větev viru HIV-1, označovaná jako skupina M. Právě ta se dokázala úspěšně šířit mezi lidmi a postupně se rozšířila po celém světě.
Jak se virus dostal ze zvířete k člověku?
Nejvýznamnější skupina HIV-1 je geneticky příbuzná viru SIV, který přirozeně infikuje některé populace šimpanzů žijících ve střední Africe, zejména v oblasti dnešního Kamerunu.
Jak mohl k přenosu dojít? Jedním z nejpravděpodobnějších vysvětlení je kontakt s krví nakaženého zvířete při lovu, porcování nebo zpracování masa. Pokud se krev infikovaného primáta dostala do otevřené rány člověka, mohl virus překonat mezidruhovou bariéru.
Přesné okolnosti prvního úspěšného přenosu ale neznáme. Nevíme, kdo byl první nakažený člověk, kde přesně k události došlo ani za jakých okolností. Představa lovce, který se při porcování šimpanze pořezal, je proto pouze pravděpodobným scénářem, nikoliv historicky doloženou událostí.
Důležité je také něco jiného: samotný přenos ze zvířete na člověka ještě automaticky neznamená vznik pandemie. Virus se musel přizpůsobit lidskému organismu a získat schopnost účinně se přenášet mezi lidmi. Většina podobných mezidruhových přenosů se do rozsáhlých epidemií nikdy nerozvine.
Proč se virus začal šířit právě ve 20. století?
Přenos viru na člověka a jeho následné rozšíření po světě jsou dvě odlišné události. První mohla proběhnout v odlehlé části afrického pralesa. Druhá vyžadovala okolnosti, které umožnily viru postupně přecházet mezi větším počtem lidí.
Genetické analýzy ukazují, že společný předek pandemické skupiny HIV-1 M se pravděpodobně objevil přibližně na začátku 20. století. Významným centrem jejího dalšího šíření se stala dnešní Kinshasa, hlavní město Demokratické republiky Kongo, tehdy známé jako Léopoldville.
Město se v první polovině 20. století rychle rozvíjelo. Lidé se do něj stěhovali za prací, vznikala nová dopravní spojení a rostl pohyb obyvatel mezi vzdálenými oblastmi. Železnice a říční doprava propojovaly regiony, které byly dříve hůře dostupné.
Tyto změny pravděpodobně vytvořily podmínky, v nichž se virus mohl šířit mnohem rychleji. Svou roli mohly hrát také tehdejší zdravotnické postupy a další společenské okolnosti. Jejich přesný podíl však nelze zpětně spolehlivě určit.
Vědci odhadují, že pandemická větev HIV-1 M měla společného předka zhruba kolem roku 1920. To neznamená, že právě tehdy došlo k prvnímu přenosu ze šimpanze na člověka. Znamená to, že se k této době vztahuje společný předek dnes zkoumaných virů této skupiny. Samotný přenos mohl nastat dříve.
Virus, který zůstával desítky let skrytý
Jedním z nejpřekvapivějších poznatků je, že HIV nečekal na své objevení lékaři. Mezi lidmi se šířil dlouho předtím, než svět začal o AIDS vůbec mluvit.
Důkazem jsou historické biologické vzorky, z nichž se vědcům podařilo získat genetický materiál viru. Jeden z nejstarších spolehlivě doložených případů pochází z roku 1959. Virus byl identifikován ve vzorku krve muže z tehdejšího Léopoldville.
Další významný nález pochází z roku 1960. Vědci analyzovali historický vzorek lymfatické uzliny ženy z téhož města a nalezli v něm genetický materiál HIV.
Tyto objevy ukázaly, že virus byl v oblasti přítomen už několik desetiletí před oficiálním rozpoznáním epidemie. Navíc se geneticky odlišoval natolik, že bylo zřejmé, že se již nějakou dobu vyvíjí a rozvětvuje do různých variant.
Nemůžeme však určit, zda šlo o úplně první nakažené lidi. Historické vzorky představují pouze okamžiky, které se náhodou zachovaly a které se později podařilo vědecky prozkoumat.
Rok 1981: Svět si začíná všímat AIDS
První oficiální upozornění na novou, dosud nevysvětlenou nemoc přišlo v roce 1981 ve Spojených státech. Lékaři zaznamenali neobvyklé případy vzácných infekcí a nádorových onemocnění u mladých mužů, jejichž imunitní systém zjevně přestal fungovat tak, jak měl.
Mezi sledovanými projevy byla například pneumonie způsobená mikroorganismem Pneumocystis jirovecii a Kaposiho sarkom, vzácný nádor spojený mimo jiné s oslabenou imunitou.
Ukázalo se, že nešlo o jednotlivé nesouvisející případy. Pacienti trpěli závažným selháním imunitního systému, jehož příčina nebyla známa. Nemoc dostala název AIDS, z anglického acquired immunodeficiency syndrome, česky syndrom získaného selhání imunity.
Samotný virus HIV však byl identifikován až v roce 1983. Teprve poté se podařilo spojit novou nemoc s konkrétním původcem a začít systematicky vyvíjet diagnostické metody i léčbu.
V té době už se infekce rozšířila daleko za hranice svého původního afrického ohniska.
HIV není totéž co AIDS
Pojmy HIV a AIDS se často používají jako synonyma, ve skutečnosti ale označují dvě různé věci.
HIV je virus, který napadá buňky imunitního systému, zejména určitou skupinu bílých krvinek označovaných jako CD4 T-lymfocyty. Bez léčby může postupně oslabovat obranyschopnost organismu.
AIDS je pokročilé stadium infekce HIV, při němž je imunitní systém vážně poškozen a výrazně roste riziko některých závažných infekcí a nádorových onemocnění.
Dnes už ale pozitivní test na HIV automaticky neznamená, že člověk onemocní AIDS. Moderní antiretrovirová léčba dokáže množení viru účinně potlačit. Pokud je infekce včas diagnostikována a léčba dobře funguje, mohou lidé s HIV žít dlouhý a kvalitní život.
Při dlouhodobě udržované nedetekovatelné virové náloži se HIV sexuální cestou nepřenáší. Tento princip se označuje jako U = U, tedy Undetectable = Untransmittable. Neznamená to však, že virus z těla zmizel nebo že lze léčbu bez lékařského doporučení přerušit.
Právě vývoj léčby patří k největším změnám v historii této nemoci. Z diagnózy, která byla v počátcích epidemie často spojována s rychlým úmrtím, se stalo chronické onemocnění, které lze ve většině případů účinně kontrolovat.
Mýty, které provázejí HIV dodnes
Kolem HIV se od počátku šířilo mnoho nepravdivých představ. Jednou z nich byla domněnka, že virus vznikl v laboratoři nebo se rozšířil prostřednictvím kontaminované vakcíny proti dětské obrně.
Dostupné genetické důkazy naopak ukazují na přirozený původ HIV v příbuzných virech afrických primátů. Teorie, podle níž pandemii způsobila kontaminovaná vakcína proti dětské obrně připravovaná z tkání šimpanzů, nebyla podpořena následným výzkumem; genetické analýzy ukázaly, že virus nalezený u šimpanzů v oblasti spojované s touto teorií nebyl předkem pandemické skupiny HIV-1 M.
Stejně důležitý je fakt, že HIV se nepřenáší běžným společenským kontaktem. Nelze se nakazit podáním ruky, objetím, společným používáním nádobí ani pobytem ve stejné místnosti. Hlavními cestami přenosu jsou určité sexuální kontakty, kontakt s infikovanou krví a přenos z matky na dítě během těhotenství, porodu nebo kojení.
Neznalost těchto skutečností v minulosti přispěla k diskriminaci nakažených lidí. Přitom strach a odmítání nemocných nepomáhají v prevenci ani v léčbě. Naopak mohou lidem bránit v tom, aby vyhledali testování a potřebnou zdravotní péči.
Příběh, který ještě neskončil
Původ HIV dnes dokážeme vysvětlit mnohem lépe než před několika desetiletími. Víme, že virus vznikl v důsledku přenosů příbuzných virů z afrických primátů na člověka, že pandemická větev HIV-1 se začala šířit na počátku 20. století a že jedním z klíčových center jejího rozvoje byla Kinshasa.
Přesto zůstávají některé otázky otevřené. Neznáme totožnost prvního člověka, u něhož se pandemická větev HIV-1 uchytila. Nedokážeme přesně zrekonstruovat jednotlivé události, které umožnily přenos ze zvířat na člověka, ani spolehlivě určit, jak velkou roli hrály jednotlivé společenské a zdravotnické faktory při následném šíření.
Příběh HIV je zároveň připomínkou, že hranice mezi lidským a zvířecím světem není z hlediska infekčních nemocí neprostupná. Viry mohou překonat mezidruhovou bariéru, ale teprve za určitých okolností se z jednotlivého přenosu stane rozsáhlá epidemie.
HIV tak není jen příběhem jednoho viru. Je také příběhem vědy, která se postupně naučila odhalovat minulost ukrytou v genetickém materiálu, a medicíny, která dokázala zásadně změnit vyhlídky milionů lidí.
A možná nejdůležitější poznatek? To, že virus pochází ze zvířecího světa, samo o sobě neříká nic o hodnotě ani vině lidí, kteří se jím nakazili. Za infekci nikdo automaticky nemůže a díky vědeckému pokroku dnes HIV nemusí znamenat život s neustálým strachem z budoucnosti.
*
Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:
Wikipedie (https://cs.wikipedia.org/wiki/HIV)
Nature 1999 (https://www.nature.com/articles/17130)
Nature.com (https://www.nature.com/articles/d42859-018-00008-6)
PubMed Central (https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC3234451/)
New York Times (https://www.nytimes.com/1987/10/28/us/boy-s-1969-death-suggests-aids-invaded-us-several-times.html)
