Když se z domácího mazlíčka stává člen rodiny, mění se i způsob, jakým se s ním loučíme

Vznikají zvířecí hřbitovy, vzpomínkové zahrady i služby, které se v mnohém podobají pohřebnictví pro lidi. Co tento posun vypovídá o našem vztahu ke zvířatům? A má v Česku budoucnost místo, kam bychom se za svými zvířecími společníky mohli vracet?

Na jeho obojku je ještě jméno. V misce zůstalo několik granulí a u dveří možná stále leží oblíbený míček. Dům, který byl po léta plný zvuků tlapek a radostného vítání, náhle ztichl. Pro někoho to může být jen smutná ztráta domácího zvířete. Pro jiného odchod bytosti, která ho doprovázela v těch nejdůležitějších chvílích života.

Pes, který každé ráno čekal u postele. Kočka, jež se každý večer uvelebila na stejném místě na pohovce. Zvíře, které vyrůstalo s dětmi, bylo přítomné při stěhování, rozchodech, narození potomků i během osamělých večerů. Neznalo lidskou řeč, přesto se stalo součástí rodinné historie.

Právě v tom spočívá jeden z důležitých posunů ve vztahu lidí a domácích zvířat. Pro mnoho majitelů už pes nebo kočka nejsou pouze zvířaty, o která je třeba pečovat. Jsou společníky, zdrojem každodenního kontaktu, někdy i významnou součástí jejich sociálního a emocionálního života.

Myslíte, že se jedná jen o módní trend? Kdeže. Vědecké studie se lidsko-zvířecí vazbou zabývají už desítky let. Výzkum publikovaný v časopise Western Journal of Nursing Research v roce 2002 zkoumal, jak lidé vnímají domácí mazlíčky v rámci rodinných vztahů. Autoři zjistili, že někteří účastníci jim připisovali význam odpovídající blízkým rodinným vztahům. Další výzkumy ukazují, že majitelé psů a koček často považují své zvíře za člena rodiny, přestože síla a podoba tohoto vztahu se mezi jednotlivci liší.

To má důležitý důsledek. Jestliže je zvíře vnímáno jako člen rodiny, jeho smrt se stává ztrátou vztahu, každodenních rituálů a přítomnosti, na kterou se člověk dlouhá léta spoléhal.

Smrt domácího mazlíčka vždy vyžadovala nějaké praktické řešení. Zvířecí tělo nelze jednoduše ponechat v domácnosti a jeho další osud podléhá hygienickým a veterinárním pravidlům. Možností je několik. Za stanovených podmínek pohřbení na vlastním pozemku, pohřbení na zvířecím hřbitově, individuální kremace nebo předání k jinému zákonnému způsobu nakládání s uhynulým zvířetem.

Pro část majitelů však pouhé vyřešení této praktické otázky nestačí. Chtějí se rozloučit. Potřebují chvíli, během níž mohou dát najevo, co pro ně zvíře znamenalo, a symbolicky uzavřít společnou životní kapitolu.

Podobnou proměnu zaznamenali i provozovatelé českých zvířecích krematorií. Česká televize v říjnu 2023 informovala o meziročním nárůstu zájmu o jejich služby. Zástupci několika provozoven tehdy uváděli růst přibližně o 15 až 25 procent. Krematorium v České Lípě podle reportáže obsloužilo více než tisíc zákazníků ročně.

Tato čísla poskytují zajímavý signál, že individuální kremace už není okrajovou službou, o které by většina lidí vůbec nevěděla.

Důvody, které majitelé v reportáži popisovali, byly přitom velmi osobní. Někteří nechtěli, aby jejich zvíře skončilo v zařízení pro zpracování živočišných vedlejších produktů. Jiní neměli zahradu, kde by mohli zvíře pohřbít. Další chtěli mít jistotu, že obdrží popel právě svého mazlíčka, a mohli si jej tak ponechat doma.

Pro někoho je důležitý samotný obřad. Jiný si odnese urnu a uloží ji na poličku vedle fotografie. Další dává přednost jednoduchému rozloučení bez dalších formalit. Neexistuje jediný správný způsob, jak truchlit. A stejně tak neexistuje jediný způsob, jak se rozloučit.

Představme si tři rodiny, které právě přišly o milovaného psa.

První bydlí v bytě ve velkém městě. Nemá zahradu, a přesto si nedokáže představit, že by se se svým zvířetem rozloučila bez možnosti uchovat si něco, co jí ho bude připomínat. Zvolí individuální kremaci, převezme urnu a doma vedle fotografie vytvoří malé vzpomínkové místo. Její potřeba je naplněna. Zvíře má své místo v rodinné paměti a jeho popel zůstává nablízku.

Druhá rodina žije v rodinném domě. Má zahradu, kde pes strávil většinu svého života. Právě tam chce mít jeho poslední místo. Nejde jí o obřadní síň ani o náhrobek z drahého kamene. Stačí jí strom, malá destička se jménem a místo, kolem kterého bude rodina chodit každý den.

Třetí rodina by také chtěla místo, kam se může vracet, ale vlastní zahradu nemá. Uvítala by proto zvířecí hřbitov nebo vzpomínkovou zahradu s lavičkou, květinami a možností zapálit svíčku. Ne nutně vlastní hrob. Důležitá je pro ni možnost přijít, na chvíli se zastavit a vzpomenout si.

Tyto tři příběhy ilustrují odlišné potřeby, které mohou stát za zájmem o pohřbívání domácích zvířat. Zvířecí hřbitov totiž nemusí být jediným řešením. Někdo chce fyzický hrob, jiný urnu doma a další by uvítal společnou zahradu, nebo jen zeď, kde by bylo možné umístit pamětní destičku se jménem zvířete nebo se zastavit u společného památníku.

Pro lidi žijící v bytech může být podobné místo zvlášť významné. Nemají možnost pohřbít zvíře na vlastním pozemku, a přesto mohou toužit po něčem trvalejším než po vzpomínce na fotografii. Zároveň ale nelze automaticky předpokládat, že každý majitel domácího zvířete chce jezdit na hřbitov. Pro mnohé může být dostačující právě urna doma, zatímco jiní by pravidelné návštěvy nepovažovali za potřebné.

Česká republika má pro podobnou otázku významné zázemí. Domácí zvířata jsou zde rozšířenou součástí života. Podle evropské organizace FEDIAF, která shromažďuje údaje o populaci domácích zvířat a trhu s krmivy, žilo v Česku podle dat za rok 2023 přibližně 2,23 milionu psů a 1,40 milionu koček.

Jde o odhady populace zvířat, nikoli o počet domácností ani o počet zvířat, jejichž majitelé by měli zájem o kremaci nebo hřbitov. Přesto tato čísla ukazují, že případné služby posledního rozloučení mohou oslovit početnou skupinu lidí.

V evropském měřítku je navíc patrné, že péče o domácí mazlíčky představuje významnou oblast spotřebitelského trhu. Zajímavější než samotný počet zvířat je otázka, jak se mění očekávání jejich majitelů. Pokud někdo investuje do veterinární péče, kvalitního krmiva, pojištění nebo služeb pro svého mazlíčka, může být ochoten zaplatit také za důstojné rozloučení. Nelze to však předpokládat u každého. Rozhoduje nejen síla citové vazby, ale i finanční možnosti, dostupnost služeb a osobní přesvědčení.

Zároveň je třeba mít na paměti, že neexistuje snadno dostupná a úplná česká statistika, která by ukazovala, kolik majitelů každoročně volí individuální kremaci, kolik pohřbení na vlastním pozemku a kolik by uvítalo veřejně přístupný zvířecí hřbitov. Právě tato mezera v datech je důležitá pro každého, kdo by chtěl podobnou službu nově nabídnout.

Individuální kremace není jen symbolickým gestem. Je to služba, která má svou cenu a pro některé domácnosti může představovat citelný výdaj.

Veřejný ceník Krematoria zvířat Praha například uvádí cenu kremace včetně kartonové rakve ve výši 2 490 Kč pro zvíře do jednoho kilogramu, 5 990 Kč pro zvíře o hmotnosti 10–20 kilogramů a 6 990 Kč pro psa o hmotnosti 20–40 kilogramů. U největších zvířat v kategorii 80–120 kilogramů cena dosahuje 11 990 Kč. Základní plastová urna stojí dalších 150 Kč; rozloučení v obřadní síni pro zvíře do 40 kilogramů je v ceníku uvedeno za 690 Kč.

Jde o konkrétní příklad z jednoho krematoria, nikoli o celostátní průměr. Konečnou částku mohou ovlivnit další služby, například převoz, výběr urny, otisk tlapky nebo individuální obřad.

Tato cenová hladina je důležitá také při úvahách o zvířecích hřbitovech. Zájemce může být ochoten zaplatit několik tisíc korun za kremaci, ale nemusí chtít platit další poplatky za hrobové místo. Jiný člověk může naopak upřednostnit dlouhodobě udržované místo, přestože by si jinak zvolil levnější způsob rozloučení.

Mnoho majitelů si přeje uložit svého mazlíčka na místě, kde společně žili. V českém prostředí je pohřbení domácího zvířete na vlastním pozemku za určitých podmínek možné. Veterinární zákon a související předpisy však stanovují pravidla, která mají chránit zdraví lidí, zvířat a životní prostředí.

Podle § 40a veterinárního zákona může chovatel za stanovených podmínek pohřbít zvíře v zájmovém chovu na vlastním pozemku. Místo musí být vhodné z hlediska ochrany zdraví a životního prostředí a nad tělem musí být vrstva zkypřené zeminy nejméně 80 centimetrů; u zvířat do tří kilogramů nejméně 40 centimetrů. Existují také výjimky, například pro zvířata uhynulá v souvislosti s nebezpečnou nákazou nebo pro některé zvláštní kategorie zvířat.

Vlastní zahrada tedy může být možností, ale není univerzálním řešením. Pro obyvatele bytových domů je zpravidla nedostupná a ani každý vlastník rodinného domu nemá pozemek, který by pro pohřbení vyhovoval.

Právě zde může vznikat prostor pro profesionální služby. Njen pro krematoria, ale také pro legálně provozované zvířecí hřbitovy.

Představa zvířecího hřbitova může v někom vyvolávat dojem přehnané sentimentality. Pro jiného jde o zcela přirozenou reakci na ztrátu bytosti, která s ním žila deset nebo patnáct let.

Hřbitov nemusí být místem smutku v podobě dlouhých řad náhrobků. Může připomínat zahradu s cestičkami, stromy, lavičkami a nenápadnými pamětními destičkami. Někde by mohly být jednotlivé hroby, jinde společný památník, na který lze umístit jméno zvířete. Součástí by mohla být i možnost krátkého obřadu nebo rozloučení před kremací.

Provozovatel by však musel řešit nejen samotnou podobu areálu, ale také jeho dostupnost, údržbu, cenu, kapacitu a dlouhodobou péči o místo. Zvířecí hřbitov je služba, která má fungovat nejen v den pohřbu, ale také v dalších letech. Lidé potřebují vědět, jak dlouho bude místo udržováno, jak se řeší nájem hrobového místa a co se stane, pokud provozovatel jednou činnost ukončí.

Zvláštní otázkou je dojíždění. Člověk může být myšlence zvířecího hřbitova velmi nakloněn, ale pokud by měl jet hodinu autem, možná nakonec zvolí urnu doma. Jiný člověk by byl ochoten cestovat dál, pokud by šlo o klidné, krásně upravené a důstojné místo.

Česká zkušenost se zvířecími krematorii naznačuje, že o důstojné rozloučení zájem existuje. Zda se podobně rozšíří i zvířecí hřbitovy a vzpomínkové zahrady, však zůstává otevřenou otázkou.

*

Zdroje použité k tvorbě tohoto textu:

Česká televize (https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/stale-vice-cechu-vyuziva-sluzeb-zvirecich-krematorii-za-rok-jim-pribylo-prace-az-o-ctvrtinu-1060)

FEDIAF (https://europeanpetfood.org/about/statistics/)

Ministerstvo zemědělství (https://mze.gov.cz/public/portal/mze/legislativa/vap47908-78580)

Ministerstvo zemědělství (https://mze.gov.cz/public/portal/mze/legislativa/vap47908-81070)

Krematorium zvířat Praha

(https://www.krematoriumzviratpraha.cz/en/prices)