Článek
Skutečná hrůza pochází z toho, že to, co dnes považujeme za děsivou fikci, bylo kdysi naprosto běžnou realitou. A právě v těchto místech vznikl jeden z nejtemnějších lékařských zákroků v dějinách — lobotomie.
Byla to doba, kdy lidé trpící psychickými nemocemi neměli šanci na skutečnou léčbu. Ústavy byly přeplněné, zoufalství se drželo stěn jako plíseň a rodiny se často ocitly v bodě, kdy už nevěděly, co dál. V takovém světě se zrodila myšlenka, která měla přinést úlevu, ale místo toho rozmetala tisíce životů. A co je možná nejbolestnější — mnoho pacientů byli lidé, kteří potřebovali soucit, ne zásah do mozku kovovým nástrojem.
Otec Lobotomie
Když portugalský neurolog António Egas Moniz poprvé představil myšlenku, že by se narušením spojů v čelním laloku dalo „uklidnit“ duševní utrpení, bylo to jako zapálení světla v úplné tmě. Zákrok působil jako zázrak pro zoufalé rodiny i lékaře, kteří neměli žádné jiné možnosti. Jenže nikdo tehdy neviděl, že to světlo není hvězda, ale pochodně směřující k tragédii. Monizova metoda se rozšířila rychleji, než kdokoli čekal, a svět ji přijal s až slepou důvěrou. O to absurdněji dnes působí fakt, že za svůj nápad dokonce získal Nobelovu cenu.
Egas Moniz
Walter Freeman
V Americe ale lobotomie dostala podobu, která vyvolává mrazení ještě dnes. Walter Freeman, muž posedlý jednoduchostí a efektivitou, si vymyslel transorbitální lobotomii — zákrok prováděný přes oční důlek. Náčiní bylo až bolestivě obyčejné: kovová tyč připomínající dlouhou jehlu na led. Freeman ji zavedl do mozku, několikrát s ní zakymácel, a tím „přerušil“ nervové spoje, které podle něj způsobovaly úzkosti, strach či nežádoucí chování. To vše mnohdy bez anestezie, během pár minut, a s úsměvem člověka, který věří, že dělá svět lepším místem.
A mezi tím vším seděl člověk. Skutečný člověk se skutečnými emocemi, nadějemi, minulostí. Člověk, který často neměl šanci říct ne. Rodina podepsala papír, lékař kývl a během chvilky se život rozdělil na „před“ a „po“. A to „po“ bylo téměř vždy horší, než si kdokoli dokázal představit.
Walter Freeman
Skutečné oběti
Jedním z nejkřiklavějších příběhů je ten Rosemary Kennedy, krásné, energické ženy, která měla celý život před sebou. Její rodina však neunesla její náladovost, výkyvy a touhu po svobodě. A tak ve třiadvaceti letech skončila na stole Waltera Freemana. Ještě během zákroku přestala souvisle mluvit. Když se probudila, její někdejší živost zmizela. Zůstala jen prázdná schránka, dívka s duší dítěte, kterou rodina ukryla na desítky let. Lobotomie jí vzala osobnost, ale především vzala právo žít svůj vlastní život.
Rosemary Kennedy
Těžko se čte i osud Howarda Dullyho, chlapce teprve dvanáctiletého, který netrpěl žádnou vážnou chorobou. Jen byl tvrdohlavý, někdy vzpurný — prostě dítě. Jeho nevlastní matka však trvala na tom, že je „problémový“. Freeman souhlasně kývl. Když Howard po letech popisoval, jaký dopad na něj zákrok měl, řekl, že se cítil, jako by mu někdo z hlavy vymazal „teplo“. Zůstal s pocitem cizince ve vlastním těle, a přitom vůbec netušil, proč se to stalo.
Mezi dalšími známými jmény je pak Rose Williams, sestra amerického dramatika Tennessee Williamse. Ta podstoupila lobotomii z důvodu schizofrenie. Rose zůstala doživotně institucionalizovaná. Williams se následně o sestru staral. Jeho strach, že dopadne stejně jako ona, ho dovedl k drogám a alkoholu.
Konec temna, začátek šera
Konec této temné kapitoly nepřišel díky náhlému prozření, ale díky náhodě. Objevení prvních antipsychotik ukázalo, že existuje šetrnější, lidská a účinná cesta. Lobotomie tak tiše mizela, až se stala symbolem selhání — a zároveň varováním, jak snadno může věda sklouznout k něčemu neomluvitelnému, když zoufalství převáží nad pokorou.
Zpětně se zdá až nepochopitelné, jak mohl svět ignorovat zjevné následky. Lidé po zákroku ztráceli části osobnosti, přicházeli o schopnost logicky uvažovat, jejich emoce byly potlačeny nebo naopak začaly být zcela chaotické. Mnozí upadli do nezvratné apatie, další nebyli schopni základní sebeobsluhy.
Dnes už je lobotomie zakázaná a její hrůzy jsou připomínány hlavně v knihách a dokumentech. Ale i po všech těch letech zůstává tíživým svědectvím o tom, jak rychle se dá člověk zbavit vlastní důstojnosti, pokud ji svěřil do rukou, které nejsou vedené soucitem. A proto bychom na ni nikdy neměli zapomenout.
*
Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lobotomie
https://en.wikipedia.org/wiki/Howard_Dully
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ant%C3%B3nio_Egas_Moniz
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tennessee_Williams
