Staré dobré časy bez očkování

Nemoci, proti kterým dnes píchne doktor injekci a je hotovo, byly tehdy elitními zabijáky. Spalničky dokázaly během jednoho šťastného roku vyhladit celé vesnice. Záškrt se rád postaral o to, aby dítě přestalo dýchat během pár hodin – žádné varování, žádné happy endy. Černý kašel byl spíš černý humor, protože sledovat dítě, jak se dusí kašlem, nebylo nic jiného než čekání na parte. A pravé neštovice? Ty si vybíraly daň tak vysokou, že v 18. století v Evropě zabily odhadem 400 tisíc lidí ročně, a to včetně několika královen a carevičů. Ano, ani modrá krev nebyla proti viru imunní.

V 17. a 18. století byla dětská úmrtnost v Evropě běžně kolem 30–50 %, někde i víc. A to nepočítáme epidemie, kdy čísla vyletěla do stratosféry. Dnes bychom tomu říkali „katastrofa“. Tehdy se tomu říkalo „normální život“. Rodiny byly na pohřby dětí tak zvyklé, že se staly společenskou rutinou. Vzít kočárek na procházku? Ne. Vzít rakev na hřbitov? Ano.

Pokud se dítě náhodou dožilo puberty, byla to téměř oficiální vstupenka do dospělosti – prostě přežilo „kvalifikační kolo“. Není divu, že se lidé brali a zakládali rodiny velmi mladí – člověk nikdy nevěděl, kolik času mu zbývá. Dožít se čtyřicítky znamenalo být v podstatě senior.

A pak přišlo očkování. Ten otravný vynález, co začal dětem kazit šanci na „romantickou smrt na záškrt“. Edward Jenner v roce 1796 představil vakcínu proti neštovicím – a rázem se začaly dít věci: úmrtnost prudce klesala, pohřební průvody řídly a lidé začali mít víc dětí, které skutečně vyrostly. Jaká hrůza! Hřbitovy osiřely a místní kameníci přišli o práci. A co horšího – rodiče už nemohli donekonečna opakovat jména. Nová generace začala mít originálnější výběr, protože děti prostě neumíraly dost rychle, aby se jména recyklovala.

Například v 18. století se v jedné menší vesnici na Moravě narodilo během deseti let 92 dětí. Do dospělosti jich dožilo… 27. Ostatní skončili jako řádek v matrice a malý křížek na hřbitově. Statistiky ukazují, že kolem roku 1750 byla průměrná délka života u nás kolem 30–35 let – a to ne proto, že by lidé nutně umírali v pětatřiceti, ale protože na každého, kdo se dožil šedesátky, připadlo několik dětí, které nepřežily ani první rok.

Pravé neštovice byly v českých zemích absolutní superstar mezi zabijáky. V některých vesnicích vyhladily i třetinu populace během jediné epidemie. Například roku 1731 postihla velká epidemie Prahu a Moravu – a během několika měsíců zmizelo z mapy několik tisíc dětí. Rodiče si zvykli, že po neštovicích se dítě prostě „škrtne“ a jede se dál. V matrikách najdeme krásné série: Jan, Jan, Jan, Jan… a jen jeden z nich nakonec doroste. Recyklace jmen byla běžnou praxí: když umřel František, příští syn byl František II. A když odešel i ten, přišel František III. – jako by šlo o krále, jen bez korunovace a s kratší životností.

Běžný vesnický rodič kolem roku 1700 měl tedy jasný plán: narodí se ti deset dětí, čtyři zemřou hned jako kojenci, další dvě si vezmou spalničky nebo černý kašel do pěti let, a když budeš mít štěstí, zbyde ti pár pracovitých potomků, co ti pomůžou na poli. A když ne? No, tak příští rok zkusíš další várku. Reprodukční strategie jak u králíků – jen s horšími výsledky.

Když se koncem 18. století dostalo i k nám Jennerovo očkování proti neštovicím, najednou se děti začaly dožívat dospělosti. Ne že by hned bylo po všem, ale rozdíl byl obrovský. Zatímco v 17. století jsi mohl spoléhat na to, že hřbitov je tvůj druhý obývák, v 19. století už se některé rodiny dočkaly luxusu, že všechny děti přežily. Místní kněží a kronikáři se nestačili divit – a hřbitovní kopáči přišli o část svého živobytí.

Takže až si někdo povzdechne, že „dřív bylo všechno lepší“, zkuste mu připomenout, že „dřív“ znamenalo: dvě z vašich šesti dětí jsou pod zemí, vaše žena zemřela při porodu číslo sedm a vám zbývá pár let, než vás skolí tuberkulóza. Ale ano, bylo to krásné. Staré dobré časy.