Článek
Když chceme všechno, a to nejen materiálně, ale i být u všeho, co nás láká, stává se z nás běžec na dlouhé trati, který postupně ztrácí dech. Nemá dost sil ani na to, aby se radoval. Zato kdy se něčeho zřekneme, získáme prostor pro něco jiného, mnohdy, jak se pak ukáže, pro nás milejšího.
Přišla jsem na to po rozvodu. Ex platil jen zákonné alimenty a můj plat novinářky nebyl nic moc. Měla jsem dvě možnosti. Buď budu otravná neustálým stěžováním si, jak je na mě život zlý, nebo zredukuju nároky a výdaje a naučím se žít s tím, co mi zbylo tak, abych na potomky nepřenášela beznaděj a užila si i toto období v radosti.
Dnes jsou děti starší než já tehdy, a když se jich zeptám, zda si vzpomínají na ty šílené dva roky, kdy jsme fakt byli chudí, smějí se. Pamatují si, že jsme přestali kupovat máslo, ale prý měli školní obědy a já vařila stále chutná jídla, i když chudá. „Jo, a dělala jsi nám skvělé lívance a palačinky,“ dodal syn, který je už roky vegetarián. Jeho palačinky jsou dnes ze špaldové mouky, bez vejce, s rostlinným mlékem. Musí se sníst, dokud jsou teplé, pak už nechutnají. Ačkoli si dnes můžeme dovolit palačinky se vším možným, dělám mu je vlastně taky jak pro chudé. Ačkoli ani ne, prokládá si je drahým javorovým sirupem. Bio.
Chudí jsme byli asi dva roky v devadesátkách - po liberalizaci cen. Splácela jsem nový byt, tehdy už s dost vysokými zálohami, obě děti studovaly. Nezbylo, než improvizovat. Děti si předělily napůl největší pokoj, do jejich jsme nastěhovali podnájemnici. Máslo jsme pochopitelně nepřestali kupovat, jen jsme jím šetřili. Musím se smát, že mají ve vzpomínkách úplnou absenci másla. Máslo jako symbol chudoby – taky dobré téma.
Do dvou let jsem získala lépe placené místo a podnájemnice se odstěhovala sama od sebe, aniž jsem si o to řekla.
Je to pryč, pak už se nám většinou dařilo dobře. Vždycky jsem si uměla poradit. Přibrala jsem si ještě jednu práci, prostě jsem to zvládla. Obě děti vystudovaly obory, které je baví a živí. Procestovaly kus světa, než jeden z nich onemocněl. Ten druhý je náš kosmopolita, pro něj svět nemá hranice.
Jsem spokojená. Se vším, co mám. Co nemám, mi nechybí. Nemám auto – to jsem prodala, když mě zlobil šedý zákal, a po operaci už jsem o ně nestála. Nemám dům, bazén ani chatu.
Přesto strávím kus léta na chalupách kamarádek, které jim hlídám včetně jejich koček, zatímco ony si odletí k moři. Já se k němu nalítala tolik, že o to už nestojím, i když na to dnes mám. Pro mě je pobyt na venkově mnohem větší luxus a obě majitelky nemovitostí z toho mají ještě větší radost.
Po mnoha letech jsem se setkala s jinou kamarádkou – ze střední školy. Náhoda nás svedla dohromady na dovolené v lázních.
Má všechno, co já ne. Dům, bazén, auto, chatu. Po celou dobu posezení u kávy jen nadávala. Na všechno. Jak je provoz bazénu rok od roku dražší, jak se nesmí napouštět vodou z vodovodní sítě, když zdražila elektřina, že jej vlastně ani moc nemůže používat, dokonce ani saunu. Jak by chtěla pro svá vnoučata všeho víc, ale chudák syn, jak to má všechno zvládnout, a tak kamarádka dělá, co může, aby jim pomohla, ačkoli sama nemá. Pak se ale pochlubila lukrativním zaměstnáním syna i snachy…
Pochopila jsem. Čím víc peněz, tím větší potřeby a víc nespokojenosti, co ještě musím mít a nemám. Nároky se zvyšují. Taky bych to uměla.
Ačkoli… Když tak o tom přemýšlím, napadá mě, že bych to vlastně už nestihla všechno pojmout. Ale ne, kecám, dokázala bych si se spoustou peněz poradit. Ale když je nemám, netrápí mě to. I tak mám všeho dost.
Vrátím se ke zmíněnému článku, jímž jsem začala. Potvrdil mi slovy odborníků, s nimiž autorka mluvila, že pro spokojený život je lepší méně než více. Ale to my přece všichni víme, to říkali už naši předkové. A taky říkali, že všeho moc škodí. Já dodávám, že člověk je spokojený tehdy, když je pánem svého života. Kdy ovládá on jej, ne naopak. Kdy nepodléhá tlakům „musu.“ Musíš to a ještě to, čeká se to od tebe.
Ne, nic nemusím. Musím jen platit daně, elektřinu a zálohy na vodu a teplo. Taky chodit na preventivní prohlídky k lékaři - povinnost, která vede k určité spokojenosti - díky vědomí si svého zdravotního stavu.
Nemusím s nikým o nic soutěžit. Vyšší věk má i své výhody. Spokojené stáří je svoboda. Když se setkám s povzdechem někoho, kdo se těší na důchod, nedivím se mu. Vzpomenu si, jak jsem ve svých padesáti záviděla o čtyřiadvacet let starší tchyni, matce mého druhého manžela, jak je spokojená v důchodu, zatímco já musím v neděli do Prahy a v pondělí do práce čelit tlaku zaměstnavatele na vyšší výkon a zisk. Často po mně chtěl nemožné. Po povodních na přelomu tisíciletí šetřili lidé každou korunu, klesaly náklady novin a časopisů, majitelé zuřili a tlačili na nás, ať uděláme zázrak. Uf, to bylo těžké období. Těch pak ještě bylo!
Tak tohle se mě už netýká. Jsem svobodná, spokojená. Ověřila jsem si, že výrok z titulku mého článku platí (autorem je Kozma Prutkov). Potvrzuji. Je v naší moci si život užít.
