Článek
Knihu vzpomínek začal psát Alexej Navalnyj poslední den pobytu v nemocnici Charité v Berlíně před návratem do Ruska. Na varování, že když ho Putin nechal otrávit, asi ho do země nepustí a hned na letišti ho zatkne, nedal. Řekl, že kdo ho zná, nemůže si myslet, že by se nevrátil.
Jak to dopadlo, víme, psala a vysílala to všechna světová média. Přesto že jsem život Alexeje Navalného sledovala, ráda jsem se začetla do jeho vzpomínek, nazvaných Patriot.
Zrovna čtu kapitolu, jak s ním jednali v Moskvě po příletu. Odklonili letadlo, aby nemohlo přistát na letišti Vnukovo, kde na Navalného čekaly tisíce lidí. Přistál v Šeremetěvu a aby se tam příznivci nedostali, zatarasili policisté trasu.
V Moskvě ho čekala policejní eskorta, odvoz do vězení kousek od Moskvy a sehraný, tzv. fejkový soud s veřejností najatou jako kompars, zatímco před věznicí skandovaly davy lidí: „Pusťte nás dovnitř!“
Jak všichni víme, odsoudili ho za to, že se coby propuštěný z vězení nehlásil na policii, protože byl po otravě státem v lékařské péči. A jak také víme, umučili ho k smrti. Bylo mu čtyřicet osm let. Narodil se ve stejném roce jako můj syn.
Můžeme kroutit hlavou, jak chceme, divit se, že se něco takového děje a že tomu napomáhají všichni státní úředníci. Je to mašina. Podplacená, dobře promazaná. Strachem, penězi. Funguje bezchybně. Nikdo si nedovolí couvnout. Možná se to někomu příčí, ale kdyby se kdokoli odvážil vzepřít, ocitne se na stejné straně s Alexejem Navalným.
Už se ani řečnicky neptám, jak se to Putinovi mohlo podařit. Však jsem žila v podobném režimu třicet osm let. Když se mě dnes mladí lidé ptají, jak jsme to mohli dopustit, těžko se mi odpovídá, protože se to neobejde bez výkladu o tom, jak vzniká totalita.
Vzniká po zvolení vůdcovské strany. Její lídr postupně demontuje demokratické instituce. Začne médii. Zbaví se nezávislých, nastolí jen státní a cenzuru. Pokračuje justicí a policií, musejí mu jít na ruku. Stojí to strašné peníze, které pak chybí ve školství, zdravotnictví, v sociální péči, na důchodech.
V Rusku jsem žila, mám tam pár přátel a vím, jak jsou na tom s životní úrovní. Lékařka nemohla odejít do penze ve věku, kdy na to měla nárok, neuživila by se. Před nástupem do penze měla tři práce a dovolila si vzít důchod až v sedmdesáti letech.
I díky tomu, že jsme byly do války na Ukrajině v kontaktu, jsem s ní mohla sledovat, jak se v Rusku demokratický režim mění na policejní. Navalnyj píše, že za totality je to jednoduché – buď jste s režimem, nebo proti němu. Nepohodlní lidé pak padají z oken, nebo jsou zavražděni jinak. Tu někdo někoho zastřelí, jako zastřelili novinářku Annu Politkovskou ve výtahu v jejím domě. Demokratického politika Borise Němcova, zastřelili na ulici, kousek od Kremlu. Měl to být výsměch, ukázka toho, co si mohou dovolit. Alexeje Navalného na očích celého světa napřed otrávili a pak umučili.
Den před odletem do Moskvy ho v hotelu navštívila Angela Merkelová, tehdejší kancléřka. Byl rok 2021. V roce 2024 Alexej Navalnyj zemřel ve vězení na nedostatečnou lékařskou péči a špatné zacházení.
Koho by zajímalo, jak se podařilo Putinovi ovládnout zemi, jíž se dnes říká Říše zla, doporučuji knihu od Philipa Shorta Putin a jeho doba. Za každou kapitolou několik stránek odkazů.
Kdo by si chtěl počíst s trochou napětí na podobné téma, ať si půjčí v knihovně (nebo koupí) dvě knihy od Billa Browdera. První se jmenuje Rudý zákon, druhá Zmrazeno. A samozřejmě nezapomeňte na knihu Navalného Patriot. Neuvěřitelný dokument nejen o tom, jak a proč v Rusku nezvládli demokracii. Dokument o tom, jak se žije v zemi vedené zpočátku nezvoleným, ale dosazeným politikem jen za to, že zajistí Jelcinovi a jeho rodině imunitu. Navalnyj přiznává, že toto poznání bylo spouštěčem jeho opozice. Než mu to došlo, byl Jelcinem nadšený. Upřímně v knize přiznává své omyly. Má dar málo větami vystihnout problém, situaci. Hezky píše o své lásce k manželce Julii, popisuje první setkání s ní, kdy aniž ji znal, si řekl: „Tuhle si vezmu.“
