Článek
Kambrický král podmořských hlubin
Kambrium by si z hlediska klimatu oblíbili milovníci tepla. Dominovalo teplo a vlhkost, teplota vody byla vysoká, totéž platilo o pevnině. Ovšem na druhou stranu, v době kambria byl oproti dnešku daleko nižší obsah kyslíku, takže mohli vzniknout sice různé složité organismy, ale nikdo si nemohl nějak vyskakovat. Většina pevniny byla zatím stále pod oceánem, kde žili nejrůznější organismy. Pevninu nepokrývala moc vegetace, byla jen místy, anebo vůbec. Život se většinou odehrával v podmořských končinách, které byly domovem pro různé bezobratlé a radiodonty, kam patřil právě i Anomalocaris. Celá tato životní epizoda Země trvala fascinujících 55 milionů let, kdy dala vzniknout neskutečnému množství organismů.
Anomalocaris byl pro mořské živočichy něco jako pro nás E. T. Tedy stvoření z jiné planety. Kříženec hlavonožce a korýše, dalo by se říct. Jeho měkké tělo bylo dlouhé, mohl měřit až 1 metr. Na tehdejší dobu to byla pořádná velikost. Přední části těla dominovala dvě obrovská chapadla, která byla posetá ostny. Jejich prostřednictvím mohl Anomalocaris chytit potravu, kterou si vyhlédl díky svým obrovským očím, jež mu umožňovaly vidět dobře i ve tmě. Svou roli odehrála i ústa, ve kterých měl umístěny ostré plošky na drcení kořisti. Po obou stranách těla měl ploutve, které mu ve vodě umožňovaly rychlý a obratný pohyb. K pohybu mu ještě dopomáhal ocas. Tělo samotné měl chráněné kůží, žádnou tvrdou schránkou, jako tomu je u některých dnešních živočichů. Sice to pro něj mohlo znamenat nevýhodu, ovšem díky své rychlosti a obratnosti by se dalo říct, že ochranu těla ani nepotřeboval.
Anomalocaris ilustrace
Pozor, tady lovím já
I když může vypadat humorně, s touto potvorou byste se nechtěli pod vodou setkat. V období kambria brázdil mořskými končinami a lovil převážně trilobiti a jiné bezobratlé. Chapadla mu pomohla lapit kořist, ,,ústní drtička“ se postarala o to, aby z lovu nevyšla oběť živá. Díky své rychlosti neměl s úlovkem problém, většina ,,spolužijících“ pod vodou nebyla tak mrštná, takže před ním nestihla uplavat.
Protože Anomalocaris žil před hodně dlouhou dobou, až 500 milionů let dozadu, dá se jen teoretizovat o možnostech praktikování ,,rodinného života“. Je pravděpodobné, že vajíčka a spermie volně vypouštěli do moře, takže mohlo dojít k vnějšímu oplození. Když se zadařilo, prošla larva Anomalocaris několika stadii vývoje a s trochou štěstí přežila. Péče o potomky nebyla zřejmě žádná, hrálo se spíše na to ,,kdo z koho“, tedy zda z velkého množství vajíček přežije aspoň něco.
Svůj ,,denní harmonogram“ řídí Anomalocaris dle denního světla. Se světlem vyráží na lov, prozkoumává terén, loví potravu. Když se hodně oteplí, schová se někam, kde není voda tak teplá a dopřeje si odpočinek. Poté znovu vyráží na lov. Ukrývá se později, když světlo slábne a nastává tma.
Zkamenělina - ústa Anomalocaris
Ačkoliv Anomalocaris neměl ve své době moc soupeřů, hrozbu pro něj mohl představovat jiný Anomalocaris. Buď z důvodu ochrany teritoria, nebo v případě nesehnání potravy. S kanibalismem v případě potřeby neměl problém. Kontrolku mohly představovat jiné druhy radiodonů, jako např. druh Hurdia (dalo by se říct oliheň a chobotnice v jednom). Menší problém by mohlo znamenat zranění při lovu a následné infekce.
Zdroje:
