Já se přece výšek nikdy nebála a nebojím se ani teď. Tak proč se klepu, když se podívám dolů?

Do 29 let klidně někam výš…

V dětství jsem výšky milovala. Byla jsem nadšená při představě, že se dostanu někam na vyšší místa, odkud budu mít rozhled do širého okolí, budu mít přehled o tom, co se kde stane, užiju si ta panoramata. Takže lézt po skalách a dívat se dolů byl pro mě super zážitek. Užívala jsem si představu, že můžu vylézt nahoru, že si užiju něco, co jiní nemají rádi (ve svém okolí mám známé, kteří výškám úplně neholdují). V té době jsem ještě nechápala proč a říkala si, jací jsou to blázni, že si neužijí pohled do okolí. No, věděli, proč výš nelezou.

Ráda bych předem dodala, že nejsem žádný akrofob, který by měl fobii z výšek. Naopak jsem využívala každé příležitosti a při výletech jsem (minimálně v očích svých rodičů) trochu riskovala, když jsem šla blíž ke kraji, abych si užila pohled dolů, i kdybych tam měla stát jen 3 vteřiny.

A konec. Já se nepohnu z místa?

S kamarádkami jsem často výletovala do přírody, skály, vyvýšeniny, zeleň, všude, kam se dalo cestovat a užívat si prostředí okolo a zároveň ten klid. Uznávám, svým způsobem jsem se své kamarádce v duchu smála, když jsme se procházely např. Velkou Amerikou, kde jsem měla touhu aspoň na chvíli se přiblížit k okraji, podívat se a zase jít zpátky, zatímco kamarádka zpovzdálí lamentovala, ať už jdu od okraje, protože se na mě nemůže koukat. Tehdy jsem si říkala, že blázní, když si dám pozor, nic se nestane. Ale on se ani nemusí stát žádný úraz, aby se člověk zasekl a výšky přestal mít v lásce.

Bylo mi těsně před třicítkou, volný den a já se rozhodla zajet si někam na výlet. Nakonec jsem zvolila cestu autobusem do míst, kam jsme dřív jezdívali s rodinou jako děti, a já místo dobře znala, takže žádné riziko, že bych se ztratila. Sluníčko svítilo, bylo příjemné teplo a mírný vánek. Za mě ideál na procházku. Rozhodla jsem se projít se po hřebeni, kde byl les, skalnaté cesty, borůvčí a kousek od hřebene skála, kde se tyčila i vyhlídka. Na vyhlídku jsem ani neměla chuť, ale na skálu z druhé strany, kam se dalo dostat, když umíte trochu šplhat po skalách (jištění tu není potřeba), to mě lákalo hodně. Lezla jsem tu jako malá a těšila se, že si to po asi 15 letech zase zopakuju. Taková příjemná nostalgie. No, aspoň jsem si to myslela.

Když jsem dorazila ke skále, byla jsem nadšená, že si zalezu. Nikde ani živáčka, takže vzhůru na to. Moc vysoká ta skála nebyla, takže jsem počítala, že do několika málo minut budu na vrcholku. Vždy se dalo opřít o kámen, někde se vyšplhat, nic náročného. Vesele jsem se tedy vyhoupla na první kámen, abych si pomalinku razila cestu nahoru. Vzpomínala jsem, jak jsem tudy lezla jako malá a říkala si, jak to dětství bylo super.

Když už jsem byla téměř v půlce, začaly mě najednou přepadávat divné pocity, něco, co jsem při lezení ještě nezažila. Jako kdyby lezení na skálu bylo najednou obtížné. Zastavila jsem se a říkala si, že možná to šplhání dává trochu víc zabrat, než jsem si myslela, tak jsem si řekla, že si oddechnu na několik málo vteřin. Ale nepomohlo to. Podívala jsem se dolů pod sebe a začala se třást. Takový ten třes, když se člověk začíná bát, začíná panikařit. Ale čeho jsem se mohla bát, když jsem lezla na místo, které jsem znala a věděla, co mě čeká? Čekala jsem chvíli, než třes přestane, ale ten odmítl přestat. Nakonec, i s třesoucíma se rukama jsem na skálu vylezla a po chvíli třes přešel a já se dostala na vrchol. Užívala jsem si výhled na stromy a vzdálenou civilizaci pod sebou. Tak tohle je ten okamžik, na který jsem se těšila. Chvíli jsem jen pozorovala, a poté se otočila, že slezu dolů. Prvních několik metrů šlo celkem dobře, ale potom se opět dostavil třes. Třes, který nedovoloval téměř pohyb, i když jsem se snažila. Rozhlížela jsem se tedy kolem sebe, vnímala, co je okolo mě a snažila se uklidnit, že se nic stát nemůže. I když to zabralo menší chvilku, po několika minutách jsem dokázala opět pohnout nohama a nakonec slézt dolů.

Uff, jsem dole

Když jsem se dostala až na zem, oddychla jsem si a tělo se přestalo třást. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Já, která milovala výšky, ten pohled do krajiny a trochu toho adrenalinu z lezení, jsem se najednou bála vylezení a slezení skály, kam jsem lezla jako malá? Ráda bych řekla, že to byla jen náhoda. Ale něco mi říká, že bohužel s přibývajícím věkem, byť to je zatím jen ta třicítka, se asi začnu bát daleko více věcí, které jsem měla kdysi ráda. Asi mi tělo začíná říkat, že stárnu a s věkem přichází rozum. Tedy volně přeloženo ,,Nevíš, co se stane, tak nikam vysoko nelez.“ Ale přiznává se mi to hodně těžce. Tyhle pocity bych očekávala tak okolo 40 let a výš.