Článek
Svědek evoluce základního života všech živočichů
Tento tvor započal svůj život na Zemi v době tzv. kambrijské exploze, tedy zhruba před 540 miliony lety. Díky tomu, že v té době narostl značně podíl kyslíku v atmosféře, podmínky na Zemi tak umožnily rozkvět života. Neznamená to, že by již v době před kambriem na Zemi žádný život nebyl. Tehdy se ovšem nevyvinuly tak složité formy života, nýbrž mnohobuněčné organismy s měkkými těly.
V době tzv. ediakary, tedy období před kambriem, konkrétně nejmladší část starohor, která začala zhruba před 635 miliony lety, byly pro veškerý život na planetě typické mnohobuněčné organismy. Bylo také těžké prokázat, že se jednalo o živočichy, spíše to mohly být mikroorganismy, řasy, lišejníky, houby. Jednalo se o formy života s měkkým jednoduchým tělem, bez tvrdé schránky, typické pro období kambria. Označením ,,ediakarské fauny“ jsou tak spíše popisovány přisedlé organismy, po kterých byly nalezeny fosilie po celém světě. I toto období zažilo svůj boom, který je označován jako tzv. avalonská exploze, která ukončovala období zalednění planety. Život se bohatě rozvinul, ale i toto období bylo nakonec zřejmě ukončeno masovým vymíráním, popř. úbytkem slabších živočichů a nástupem silnějších tvorů, kteří se dokázali lépe přizpůsobit. Dalo by se říct, že už od pravěku platí, že přežije vždycky ten, kdo je silnější a lépe se přizpůsobí měnícím se podmínkám.
Ilustrační obrázek
A zpět k hrdince tohoto článku. Sidneyiabyla na svou dobu poměrně velkým podmořským členovcem, dosahujícím velikosti až 16 cm. Její tělo se skládalo ze tří částí – hlava, trup rozdělený na několik částí a zadní část s ocasem. Na hlavě měla pár složených očí, pár antén a končetiny s kusadly. Končetiny sloužily hlavně pro pohyb po dně a samozřejmě lov. Každý článek jejího těla měl ochranný plát a končetiny. Díky pancíři, kterým disponovala, se mohla lépe bránit ostatním predátorům, mezi které patřil např. Anomalocarisnebo Opabinia regalis. Pomocí zadní částí těla, kde měla k dispozici ploché výběžky, Sidneyia mohla plavat a stabilizovat, když byla na mořském dně. Nebyla tedy odkázána jen na mořský pochod, ale i to plávání jí bylo umožněno.
Díky zachovaným fosiliím se podařilo určit, co asi bylo její hlavní potravou. Do té spadali trilobiti, červi, malí měkkýši a členovci. Měla hodně silný žaludek, takže rozdrtit tvrdou schránku pro ni nepředstavovalo žádný problém. Lovila především na mořském dně. Pravděpodobně se pohybovala po sedimentu na dně, pomocí antén se snažila lokalizovat kořist, končetinami ji uchopila a rozdrtila ji. Neměla ale problém ze sedimentu tu kořist vyloženě vyhrabat, popř. vychytávat mrtvá těla.
I když byla predátorem, nebo možná všežravcem, nebyla se svým pancířem úplně mimo potravní hru. Také sama musela soupeřit o přežití. Velkým protivníkem jí byla Anomalocaris, která ji mohla popadnou svými chapadly a rozdrtit pancíř svou čelistí. Pokud nebyla dospělá, nebezpečí pro ni představovali i menší predátoři, kteří mohli využít toho, když se z pancíře svlékala, byla zraněná nebo byla mladším jedincem, který byl zranitelný oproti dospělému. Do jejích obranný strategií patřil především onen pancíř, který bránil tomu, aby ji každý na potkání rozkousal, ale nebyl úplně nejtvrdší. Dalším jejím obranným mechanismem bylo samotné tělo, které bylo ploché a široké. Mohla se tak přitisknout k sedimentu na dně, takže by to s ní predátoři neměli tak jednoduché. Kromě toho měla také podobnou barvu těla jako písek na dně a bahno, takže vynikající způsob maskování. Před menšími predátory mohla uplavat a rychle i ,,zařadit zpátečku“. Ovšem před těmi většími lovci už to neměla snadné.
Ilustrační obrázek
Od dospělých k malým
Ačkoliv nejsou přímé důkazy o tom, jak se Sidneyia rozmnožovala, podle příbuzných členovců, do jejichž skupiny spadá, se lze domnívat, že zřejmě kladla vejce. Přesněji řečeno, do vody uvolnila vajíčka, samec uvolnil z těla spermie a došlo k oplození. Z vajíček se později vylíhly larvy, buď plavaly ve vodním sloupci, nebo se usadily na dně. Pravděpodobnější ale byl úkryt v sedimentu, který jim poskytl částečnou ochranu před predátory.
Rizikem pro ni bylo svlékání pancíře, kdy pancíř samotný na ní praskl, ona se z něj vysvlékla, ovšem nový pancíř byl na počátku měkký, než postupně začal tvrdnout. To pro ni bylo rizikové, byla náchylnější ke zranění.
Postupně ke konci kambria se ekosystémy v podmořském světě stávaly stále více složitějšími. Starší tvorové ustupovali, nahrazovali je noví predátoři a živočichové, kteří byli přizpůsobeni životním podmínkám. Objevili se první velcí hlavonožci a pokročilí členovci. Jedním z nových predátorů byl Cameroceras, který se rychle dostal na vrchol potravního řetězce. Mimo to kolísala koncentrace kyslíku v moři, měnilo se chemické složení. S postupem času se těmto změnám také přizpůsobili i živočichové, kteří představovali hlavní potravu pro Sidneyiu, takže pancíře měli ještě tvrdší a dokázali zaujmout takový postoj, aby se hned tak nestali kořistí. To byla pro Sidneyiu další překážka. A těch překážek se postupem času vyvinulo tolik, že Sidneyia časem vymizela úplně.
Zdroje:
