Weatherse prohlásili na Everestu za mrtvého. Přišel o část obličeje a ruce, ale přežil a vrátil se

Beck Weathers nebyl typický horolezecký hrdina z dobrodružných knih. Nebyl to muž, který by celý život vyrůstal mezi ledovci, spal pod širým nebem a od mládí snil jen o nejvyšších vrcholech světa. Byl to lékař z Texasu, patolog, manžel a otec. Měl vzdělání, práci, rodinu, zázemí. Jenže právě u něj platilo, že vnější úspěch ještě neznamená vnitřní klid.

Seaborn Beck Weathers se narodil 16. prosince 1946 v Dallasu. Později se stal lékařem a dlouho působil jako patolog. Do dějin se však nezapsal svou medicínskou kariérou, ale tím, že přežil katastrofu na Mount Everestu v květnu 1996. Byl jedním z klientů komerční expedice Adventure Consultants vedené novozélandským horským vůdcem Robem Hallem.

Hory pro něj nebyly jen sport. Byly únikem. Weathers později otevřeně mluvil o tom, že dlouho bojoval s depresí a pocitem vnitřní prázdnoty. V extrémním prostředí nacházel něco, co v běžném životě ztrácel - soustředění, bolest, strach, jednoduchost okamžiku. Když člověk leze ve výšce, kde už tělo zápasí o každý nádech, nezbývá prostor na běžné starosti. Najednou existuje jen další krok, další jistící bod, další nádech. Pro někoho je to noční můra. Pro Weatherse to byl způsob, jak na chvíli přehlušit vlastní mysl.

Mount Everest se v tomto smyslu stal jeho největším cílem. Nejvyšší hora světa, vysoká 8 849 metrů, představovala pro amatérského horolezce obrovskou výzvu. V devadesátých letech se navíc měnil charakter expedic. Everest už nebyl jen místem pro malé skupiny elitních horolezců. Stával se také cílem komerčních výprav, kde si klienti platili za vedení zkušených profesionálů. To ovšem neznamenalo, že hora ztratila své nebezpečí. Naopak. Možná právě tehdy začalo být zřejmé, jak tenká hranice existuje mezi dobrodružstvím a katastrofou.

Na jaře roku 1996 se na Everestu sešlo několik skupin. Mezi nimi byla expedice Adventure Consultants Roba Halla a také tým Mountain Madness, který vedl americký horolezec Scott Fischer. Oba byli zkušení, respektovaní a měli za sebou velké výstupy. Přesto se právě jejich jména později spojila s jednou z nejznámějších tragédií v historii Everestu.

Beck Weathers byl klientem Roba Halla. Nebyl sám. V jeho skupině byli i další lidé, kteří toužili stanout na vrcholu světa, a každý si s sebou nesl vlastní důvod. Někdo hledal splnění celoživotního snu, jiný potvrzení vlastní síly, další únik z obyčejnosti. Everest tak nebyl jen hora. Byl to zrcadlový obraz toho, co si tam každý přinesl ze svého života.

Výstup na Everest není jediný dlouhý pochod vzhůru. Je to postupné přizpůsobování těla nadmořské výšce. Horolezci se přesouvají mezi tábory, vracejí se dolů, znovu stoupají, čekají na počasí a snaží se tělu vnutit něco, na co není stavěné. Čím výš člověk vystoupá, tím méně kyslíku má k dispozici. Nad hranicí osmi tisíc metrů se mluví o takzvané zóně smrti. Není to básnický obraz. Tělo se v této výšce nedokáže dlouhodobě regenerovat. Slábne, zpomaluje, hůř myslí a každá chyba se trestá.

V květnu 1996 přišel den závěrečného útoku na vrchol. Tím dnem byl 10. květen. Ráno se zdálo, že počasí výstup umožní. Jenže i při dobré předpovědi je Everest hora, která si může pravidla změnit během několika hodin. Skupiny vyrazily vzhůru a už cestou se objevovaly problémy. Na některých místech nebyla včas připravena fixní lana, lidé se zdržovali a výstup se protahoval. To bylo kritické. Na Everestu není čas jen číslo na hodinkách. Čas znamená kyslík, teplo, sílu, schopnost sestoupit.

Beck Weathers měl navíc potíž, která se ukázala jako osudová. Před expedicí podstoupil operaci očí, konkrétně radiální keratotomii. Ve vysoké nadmořské výšce se u něj objevily vážné problémy se zrakem. Prakticky přestával vidět. Když se blížil k místu zvanému Balcony, bylo jasné, že v takovém stavu nemůže bezpečně pokračovat na vrchol. Podle dostupných popisů mu Rob Hall řekl, aby počkal, dokud se skupina nebude vracet zpět.

Představme si člověka, který sedí ve výšce kolem osmi tisíc metrů, špatně vidí, kolem něj je led, sníh a řídký vzduch. Ví, že vrchol je blízko, ale zároveň ví, že špatný krok může znamenat smrt. Weathers měl čekat. Jenže čekání ve výšce Everestu není odpočinek. Je to pomalé vyčerpávání.

Čas běžel. Ostatní horolezci pokračovali nahoru. Někteří dosáhli vrcholu později, než měli. Zdržení se kumulovala. A pak přišla bouře.

Na Everestu není bouře jen špatné počasí. Vítr, sníh a nulová viditelnost dokážou během chvíle vymazat orientaci. Člověk může být relativně blízko tábora, a přesto ho nenajde. Může jít správným směrem, pak udělat drobnou odchylku a skončit v prostoru, kde už není schopný poznat, kde je. K tomu se přidává hypoxie, vyčerpání a chlad. Mozek nepracuje přesně, tělo neposlouchá, rozhodování je omezené.

Weathers nakonec sestupoval s dalšími. Skupina se ale v bouři ztratila poblíž Jižního sedla. Někteří horolezci byli tak vyčerpaní, že už nedokázali pokračovat. Byla mezi nimi i Japonka Yasuko Namba, která dosáhla vrcholu, ale při sestupu ji zradily síly. Weathers byl v těžkém stavu také.

Tady začíná nejkrutější část jeho příběhu. Beck Weathers zůstal ležet ve sněhu. Byl těžce podchlazený, omrzlý a nereagoval tak, aby ostatní věřili, že má šanci přežít. V extrémní výšce nemůžete člověka prostě naložit na nosítka a odnést jako v nížině. Každý pohyb stojí obrovské množství energie. Každý zachránce riskuje, že se sám stane obětí.

Když ho později kontrolovali, vypadal jako člověk na hranici smrti. Jeho tělo bylo promrzlé, obličej viditelně poškozený mrazem, ruce ztuhlé. Stuart Hutchison a šerpové našli Weatherse i Yasuko Nambu ve velmi špatném stavu. Podle pozdějších popisů dospěli k závěru, že je nelze bezpečně zachránit. Rozhodli se vrátit a zachránit ty, kteří ještě mohli jít.

Z pohodlí domova se podobné rozhodnutí snadno odsuzuje. Jenže v zóně smrti neexistují dobrá řešení. Existují jen špatná a ještě horší. Lidé, kteří tam byli, bojovali o vlastní životy. Měli zmrzlé prsty, nedostatek kyslíku, špatnou orientaci a před sebou sestup, který sám o sobě mohl zabít. Rozhodnutí nechat někoho ležet ve sněhu muselo být strašné. Ale v tu chvíli se zdálo, že Beck Weathers už nemá šanci.

Jeho žena Peach dostala zprávu, že její muž zemřel. Rodina začala truchlit. Na Everestu byl považován za mrtvého. Jenže Beck Weathers mrtvý nebyl.

Po mnoha hodinách v mrazu se stalo něco, co se vymyká běžné představě o přežití. Weathers se probral. Nebyl v pořádku. Nebyl zachráněný. Nebyl najednou silný. Byl zmrzlý, zraněný, dezorientovaný a téměř slepý. Přesto se zvedl.

Později popisoval, že ho poháněla myšlenka na rodinu. Na manželku a děti. Možná právě tehdy se v něm něco změnilo. Muž, který do hor utíkal mimo jiné před sebou samým, se v nejhorší chvíli začal vracet ne k hoře, ale domů.

Když se objevil v táboře, působil skoro jako přízrak. Lidé, kteří ho předtím považovali za mrtvého, najednou viděli člověka, který se vrátil z bouře. Jeho ruce byly těžce omrzlé. Obličej měl zničený chladem. Nos a tváře byly poškozené tak, že jeho vzhled šokoval i zkušené horolezce. Podle některých popisů působily jeho omrzlé části těla skoro neživě.

Ani tím však jeho boj neskončil. Přežít návrat do tábora neznamenalo přežít katastrofu. Ještě pořád byl vysoko na Everestu. Ještě pořád byl v prostředí, kde běžná lékařská péče neexistovala. Ještě pořád hrozilo, že zemře na následky podchlazení, omrzlin a celkového vyčerpání.

Nakonec se podařilo zorganizovat záchranu vrtulníkem z oblasti Západního kotle. Šlo o mimořádně riskantní akci, protože vrtulníky ve velkých výškách bojují s řídkým vzduchem a výkonem. Weathersova evakuace bývá uváděna jako jedna z nejvýše provedených záchranných akcí vrtulníkem své doby.

Beck Weathers přežil. Ale přežití nebylo návratem do původního života. Mrazem utrpěl tak těžká zranění, že následovaly amputace a rekonstrukční operace. Přišel o pravou ruku, o prsty na levé ruce, o části nohou a také o nos, který mu lékaři později rekonstruovali.

Musel se učit znovu fungovat. Přijmout tělo, které už nebylo stejné. Dívat se do zrcadla. Snést pohledy druhých. Zvládnout obyčejné úkony, které dřív nevyžadovaly žádné přemýšlení.

Jeho příběh proto není jen příběhem o jednom zázračném probuzení ve sněhu. Je to příběh o dlouhém návratu. O tom, že přežít někdy znamená teprve začít platit cenu.

Weathers později napsal autobiografickou knihu Left for Dead: My Journey Home from Everest. Už samotný název je přesný a krutý. „Ponechán smrti.“ Jenže druhá část názvu je možná důležitější: cesta domů. Nejen fyzická cesta z Everestu, ale i návrat k lidem, od kterých se předtím vzdaloval.

V příběhu Becka Weatherse se často mluví o hoře, bouři a omrzlinách. Méně často se zdůrazňuje, že jeho největší zápas možná nezačal na Everestu, ale dávno předtím doma. Jeho žena Peach Weathers s ním prožila roky, kdy ho hory a jeho vnitřní neklid odváděly pryč. Nešlo jen o fyzické odjezdy na expedice. Šlo o citovou vzdálenost. O člověka, který byl doma tělem, ale částí sebe už někde jinde.

Právě po katastrofě se ukázalo, že návrat k rodině nebude samozřejmý. Weathers sám později mluvil o tom, že Everest mu tvrdě ukázal, co v životě zanedbával. Hora, na kterou jel za snem, ho připravila o části těla, ale zároveň ho donutila vidět věci, před nimiž utíkal.

Jeho manželství nakonec přežilo. Ne jako jednoduchý happy end, ale jako něco, co muselo projít tvrdou zkouškou. Weathers se stal veřejným řečníkem a otevřeně mluvil nejen o Everestu, ale i o depresi, rodině a tom, co člověk někdy pochopí až ve chvíli, kdy už je skoro pozdě.

Tragédie z 10. května 1996 si vyžádala osm mrtvých během jediného dne. Zemřeli mimo jiné Rob Hall, Scott Fischer, Doug Hansen, Andy Harris a Yasuko Namba. Události se staly předmětem knih, dokumentů i filmů. Nejznámější je kniha Jona Krakauera Peklo blízko nebe (Into Thin Air), protože Krakauer byl tehdy přímo na hoře jako účastník expedice. Příběh byl později zpracován také ve filmu Everest z roku 2015, kde Becka Weatherse ztvárnil Josh Brolin.

Katastrofa zároveň otevřela nepříjemnou debatu. Patří komerční expedice na Everest? Mají se lidé, kteří nejsou profesionální horolezci, dostávat za peníze do prostředí, kde mohou ohrozit sebe i ostatní? Nebo je to příliš jednoduchý soud, protože i zkušení lidé na Everestu umírají a hora nerozlišuje mezi profesionálem a klientem?

Odpověď není jednoduchá. Rok 1996 se často používá jako varování před tím, co se může stát, když se spojí vysoké ambice, časový tlak, mnoho lidí na trase, proměnlivé počasí a lidská touha dosáhnout vrcholu za každou cenu. Zároveň by bylo nespravedlivé udělat z účastníků jen namyšlené turisty. Mnozí z nich trénovali, obětovali roky příprav a opravdu věděli, že riskují. Jenže Everest je místo, kde ani příprava nezaručuje návrat.

Beck Weathers se stal jedním ze symbolů této debaty. Nebyl nejlepší horolezec na hoře. Nebyl vůdce expedice. Nebyl člověk, který by udával směr. Byl klient, který se dostal do situace, na niž lidské tělo ani duše nejsou stavěné. A právě proto jeho příběh tolik zasáhl veřejnost. Ukázal, že na Everestu se z člověka velmi rychle stane někdo křehký, závislý na druhých, vystavený náhodě a počasí.

Dnes je Beck Weathers připomínán jako jeden z nejneuvěřitelnějších přeživších v historii Everestu. Jméno se objevuje v knihách, dokumentech i článcích o katastrofě roku 1996. Jeho život po Everestu ale ukázal, že někdy není nejtěžší přežít jednu noc ve sněhu. Někdy je těžší vrátit se domů, podívat se lidem do očí, přiznat vlastní selhání a začít znovu.

Zdroje:

https://isport.blesk.cz/clanek/blesk-sport/467848/zazrak-na-everestu-americana-nechali-zemrit-pak-se-objevil-v-tabore.html

https://www.kvety.cz/lide/beck-weathers-horolezec-mount-everest-omrzliny-amputace-preziti-rodina/

https://history.howstuffworks.com/historical-figures/beck-weathers.htm

https://www.dmagazine.com/publications/d-magazine/2000/may/my-journey-home-from-everest/

https://www.theguardian.com/theobserver/2000/oct/22/focus.news