Vešli jste do místnosti a zapomněli proč? Říkalo se tomu efekt dveří, ale dveře za to přitom nemohou

Sedíte v obýváku a najednou si vzpomenete, že něco potřebujete z kuchyně. Zvednete se, dojdete tam, otevřete dveře – a konec. Stojíte v kuchyni a vůbec netušíte, co jste chtěli. Tak se chvíli rozhlížíte kolem sebe, otevřete třeba lednici, i když dobře víte, že jste nejspíš nešli pro nic k jídlu, a nakonec se vrátíte. A sotva přijdete zpátky, vzpomenete si.

Podobné výpadky jsou tak běžné, že nad nimi většinou jen mávneme rukou. Psychologové se jimi ale skutečně zabývali a právě z jejich výzkumů pochází pojem „doorway effect“, tedy efekt dveří. Název trochu svádí k představě, že dveře mají na naši paměť nějaký zvláštní účinek. Nemají. Přesto se při přechodu z jedné místnosti do druhé může stát něco, co nám vybavení původního záměru zkomplikuje.

Nejde totiž ani tak o dveře jako o to, že jsme se ocitli někde jinde.

Jedny z nejznámějších pokusů na toto téma dělal psycholog Gabriel Radvansky se svými kolegy. Lidé při nich přenášeli různé předměty a výzkumníci průběžně zkoušeli, co si pamatují. Část pokusů přitom vůbec neprobíhala ve skutečných místnostech. Účastníci se pohybovali ve virtuálním prostředí na počítači.

Jednou se přesunuli z jednoho místa na druhé v rámci stejné místnosti, podruhé prošli dveřmi do další. A právě po přechodu mezi místnostmi měli s vybavením některých informací větší potíže.

Mohlo by se zdát, že za tím bylo jednoduše víc kroků nebo delší doba, která od zapamatování uplynula. Jenže ani tím se výsledky vysvětlit nepodařilo. Rozdíl se objevoval právě při změně místnosti. A nebyla to jen zvláštnost počítačového experimentu. Když výzkumníci nechali lidi podobný úkol dělat ve skutečných místnostech, narazili na podobný výsledek.

Právě odtud pochází populární tvrzení, že průchod dveřmi způsobuje zapomínání. Jenže to je už trochu „zkratka“.

Během dne se nám toho děje tolik, že by bylo dost nepraktické ukládat všechno jako jednu nekonečnou řadu okamžiků. Ráno vstaneme, jdeme do koupelny, uděláme snídani, odjedeme do práce, bavíme se s kolegou, vyřídíme telefonát, jedeme nakoupit. Přitom nemáme pocit, že prožíváme jeden obrovský děj od probuzení až do usnutí. Jednotlivé situace od sebe přirozeně oddělujeme. A děláme to i u mnohem kratších úseků.

Mozek si průběžně vytváří jakési pracovní představy o tom, co se právě děje. Kde jsme, co děláme, čeho chceme dosáhnout a co je teď důležité. Když se situace výrazně změní, musí se změnit i tato představa.

Psychologové mluví o hranicích událostí. Takovou hranicí může být konec rozhovoru, začátek jiné činnosti nebo právě přesun na jiné místo. Dveře jsou pro tento účel skoro ukázkovým příkladem - projdeme jimi a prostředí na druhé straně je jiné.

To, co bylo důležité před chvílí, samozřejmě nezmizí z mozku. Jen už nemusí být tak snadno po ruce. Proto je trochu zavádějící říkat, že dveře „vymažou pracovní paměť“. Nic takového se neděje. Kdyby ano, doma bychom nejspíš nedokázali normálně fungovat. Při každé cestě z obýváku do kuchyně bychom zapomněli, že jsme si šli udělat kávu. Většinou si to samozřejmě pamatujeme.

Právě tady je na efektu dveří možná nejzajímavější část. Původní experimenty se proslavily a jejich vysvětlení se dostalo do médií i nejrůznějších článků o fungování mozku. Jenže když se vědci později pokusili jev znovu otestovat, výsledky už nebyly tak přesvědčivé.

V roce 2021 zveřejnila Jessica McFadyenová se svými kolegy čtyři experimenty, v nichž zkoušeli, zda lidé po překročení hranice místnosti opravdu zapomínají častěji. Použili přitom několik různých způsobů – od virtuální reality až po skutečný pohyb v reálném prostředí. Ve většině případů žádné výrazné zhoršení paměti po průchodu dveřmi nenašli.

Zajímavé ale bylo, co se stalo, když lidem práci trochu ztížili. Když měli zároveň zaměstnanou pracovní paměť dalším úkolem, určitý efekt se objevil. A to už docela připomíná situace, které známe z běžného života.

Málokdy totiž vstáváme ze židle s úplně prázdnou hlavou a jedinou myšlenkou - dojdu do kuchyně pro lžičku. Spíš u něčeho pracujeme, přemýšlíme nad několika věcmi najednou, někdo na nás mluví, hraje televize nebo nám pípne telefon. Do toho nás napadne, že něco potřebujeme. Zvedneme se, cestou myslíme na něco jiného a po příchodu do další místnosti už původní drobný úkol není tím nejdůležitějším, co zaměstnává naši pozornost. Pak stačí málo a lžička je pryč. Tedy ne lžička. Myšlenka na ni.

Na celé věci je zvláštní ještě jedna zkušenost. Když si nemůžeme vzpomenout, proč jsme do místnosti přišli, někdy pomůže prostě se vrátit. Není to úplný nesmysl. Paměť hodně využívá různé nápovědy. Některé jsou nápadné, jiné si vůbec neuvědomujeme. K určité myšlence nás mohl přivést předmět, na který jsme se dívali, rozepsaná práce, věta, kterou jsme právě četli, nebo něco, co jsme před chvílí dělali. Vrátíme se tedy k počítači, podíváme se na stůl a najednou je to jasné. Potřebovali jsme nůžky.

Ani to ale nefunguje pokaždé a původní experimenty s efektem dveří dokonce ukázaly, že samotný návrat do původní místnosti nemusí předchozí zhoršení paměti napravit. V normálním životě se ovšem nevracíme jen do stejného prostoru. Vracíme se také k věcem, které jsme tam měli před sebou, a často i k činnosti, při které nás původní myšlenka napadla. Právě některá z nich nám může potřebnou vzpomínku nahodit.

Ostatně podobný princip známe i z jiných situací. Člověk někdy nemůže přijít na to, co chtěl říct, a stačí, aby se rozhovor vrátil k předchozímu tématu. Najednou si vzpomene.

Ne tak docela. Efekt dveří je skutečný název používaný v psychologickém výzkumu a některé experimenty skutečně ukázaly, že přechod mezi místnostmi může zhoršit vybavení informace. Neplatí ale jednoduché pravidlo, že průchod dveřmi automaticky způsobuje zapomínání. Novější výzkumy ukazují, že hodně záleží na okolnostech a pravděpodobně také na tom, jak moc máme v danou chvíli zaměstnanou pracovní paměť.

Dveře jsou spíš dobře viditelnou hranicí. Něco jsme dělali na jednom místě, přesunuli jsme se jinam a mozek mezitím musí zpracovat změnu situace. Drobný úmysl, který jsme si nesli v hlavě, se přitom může na chvíli ztratit mezi ostatními informacemi.

A tak se může stát, že člověk dojde až do kuchyně, zastaví se a několik sekund bezradně kouká kolem sebe. Pak se vrátí do obýváku. A přesně v okamžiku, kdy si znovu sedne, si vzpomene, pro co do té kuchyně vlastně šel.

Zdroje:

https://memorylab.nd.edu/assets/258200/radvansky_copeland_2006_memory_cognition_.pdf

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC7938580/pdf/40359_2021_Article_536.pdf

https://memorylab.nd.edu/assets/258869/radvansky_2012_current_directions_.pdf

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC2852534/