Karla Homolka: Blondýnka s českými kořeny, která se spolčila se sadistickým vrahem a pomáhala mu

Když se v Kanadě mluví o Karle Homolkové, člověk zjistí, že tam ten případ ani po letech úplně nezapadnul. Není to jen další stará kriminální kauza z devadesátých let, na kterou si občas někdo vzpomene v dokumentu. Pořád v lidech vyvolává vztek. Hlavně kvůli tomu, že spousta Kanaďanů dodnes věří, že Karla Homolka odešla od soudu s mnohem menším trestem, než jaký si skutečně zasloužila.

Při pohledu na staré fotografie Karly a Paula Bernarda si člověk uvědomí, že nepůsobí jako dvojice, ze které by šel strach. Nevypadají jako lidé z hororu. Spíš jako obyčejný pár. On upravený, sebejistý, s výrazem člověka, který umí být okouzlující. Ona usměvavá blondýnka, která pracovala u veterináře a vedle něj působila skoro nenápadně.

Protože člověk automaticky čeká, že podobní lidé budou nějak „vypadat“. Že na nich něco pozná. Jenže u Homolkové a Bernarda to tak nebylo. Zvenku působili normálně. Měli vztah, dům, plánovali budoucnost. A mezitím za zavřenými dveřmi vznikal jeden z nejděsivějších případů v historii Kanady.

Karla Homolka se narodila 4. května 1970 v Ontariu. Její otec Karel Homolka pocházel z Československa a do Kanady odešel jako emigrant.

Homolkovi přitom v Kanadě žili úplně běžný život. Karla vyrůstala jako obyčejná holka z předměstí. Nic nenasvědčovalo tomu, že se jednou její jméno objeví ve všech televizích a novinách v zemi. Nešlo o lidi stojící úplně mimo společnost. Nepůsobili nebezpečně. Nepřitahovali pozornost. A přesto za nimi zůstaly zničené rodiny, mrtvé dívky a případ, o kterém se v Kanadě mluví dodnes skoro s hořkostí.

Na první pohled nebylo na Karle Homolkové nic, co by ji předurčovalo k místu v kriminálních archivech. Vyrůstala se sestrami v rodině, která navenek nepůsobila jako rozvrácená. Měla starší sestru Lori a mladší Tammy. Právě Tammy se později stala první známou obětí zločinů, které Karla spáchala společně s Paulem Bernardem.

Karla byla podle řady popisů spíš tichá, ale společenská. Měla ráda zvířata, což ji nakonec přivedlo k práci ve veterinární ordinaci. Právě tam se později dostala k látkám, které sehrály tragickou roli v jednom z nejhorších okamžiků celého případu. Z dnešního pohledu je snadné hledat v jejím mládí varovné signály. Jenže lidé, kteří podobné případy hodnotí zpětně, mají vždy výhodu znalosti konce. Tehdy Karla působila prostě jako mladá žena, která chodí do práce, zajímá se o běžné věci a jednou si nejspíš založí rodinu.

Paul Bernardo byl jiný typ osobnosti. Narodil se v roce 1964, byl tedy o několik let starší než Karla. Už předtím, než se jejich jména spojila s vraždami Leslie Mahaffyové a Kristen Frenchové, měl za sebou sérii sexuálních útoků v oblasti Scarborough. Policie tehdy pátrala po pachateli, kterému média začala říkat „Scarborough Rapist“, tedy násilník ze Scarborough. Bernardo byl dlouho schopen unikat podezření, přestože jeho násilí postupně nabíralo na intenzitě.

Když se Karla s Paulem seznámila, byla ještě velmi mladá. On působil sebejistě, dominantně, přitažlivě. Pro ni byl zřejmě někým, kdo ji fascinoval. Jenže jejich vztah se velmi rychle nevyvíjel jako běžná romance. Byl založený na kontrole, posedlosti, sexuálních fantaziích a postupném posouvání hranic. U některých kriminálních dvojic bývá těžké určit, kde končí vliv jednoho a začíná vina druhého. U Homolkové a Bernarda se o tom vedly spory celé roky. Karla se po zatčení snažila vytvořit obraz týrané ženy, která se bála svého násilnického manžela. Jenže později nalezené důkazy ukázaly, že tento obraz byl přinejmenším neúplný.

Paul Bernardo byl sadistický sexuální predátor. Před vraždami napadal a znásilňoval ženy, přičemž si dlouho dokázal udržet běžnou fasádu. Karla do jeho světa nevstoupila jako někdo, kdo by o ničem netušil až do poslední chvíle. Postupně se stala jeho partnerkou nejen v soukromém životě, ale i v trestné činnosti.

Kdyby byla Karla pouze ženou, kterou Bernardo bil, izoloval a donutil k mlčení, byl by to jiný příběh. Hrůzný, ale srozumitelnější. Jenže ona se aktivně zapojila. Pomáhala plánovat, lákat oběti, omamovat je, zakrývat stopy. Pozdější videonahrávky, které policie objevila až po její dohodě s prokuraturou, zásadně změnily pohled na její roli. Ukázaly, že nebyla jen bezmocnou postavou v pozadí.

To samozřejmě neznamená, že vztah s Bernardem nebyl násilný i vůči ní. Podle dostupných informací ji bil a ovládal. Jenže domácí násilí samo o sobě nevysvětluje ochotu podílet se na únosu, týrání a smrti nevinných dívek. U Karly Homolkové se proto dodnes vede spor, zda byla především zmanipulovaná oběť, nebo chladná spolupachatelka, která se za roli oběti schovala až ve chvíli, kdy jí to mohlo zachránit život za mřížemi. Mnoho lidí v Kanadě má v této otázce jasno - vidí v ní pachatelku, která dostala nepochopitelně mírný trest.

První známou obětí se stala Karlinina mladší sestra Tammy Homolka. Bylo jí patnáct let. Zemřela na Štědrý den roku 1990. Už jen tato věta sama o sobě zní strašně, ale skutečné okolnosti jsou ještě horší.

Bernardo měl podle pozdějšího vyšetřování o Tammy sexuální zájem a Karla mu chtěla svou sestru „darovat“. Karla měla přístup k veterinárním sedativům a společně s Bernardem Tammy omámili. Cílem bylo ji zneužít, aniž by se mohla bránit. Jenže během útoku se Tammy dostala do kritického stavu. Začala se dusit a zemřela.

Karla s Paulem pak sehráli divadlo. Přivolali pomoc, tvářili se, že šlo o nešťastnou náhodu, a smrt byla skutečně dlouho považována za tragickou nehodu spojenou s alkoholem nebo zvracením. Rodina přišla o patnáctiletou dceru a sestru, aniž by tušila, že v domě byli lidé, kteří věděli mnohem víc, než říkali.

Na případu Tammy je nejděsivější právě rodinná blízkost. U vražd cizích lidí si člověk ještě dokáže představit predátora, který své oběti odlidští. Ale Tammy byla Karlinina sestra. Dívka, se kterou vyrůstala. Dítě z vlastního domu. A přesto se Karla podílela na situaci, která vedla k její smrti. Tohle je okamžik, kvůli kterému část veřejnosti nikdy nepřijala pozdější obhajobu, že Homolka byla jen vyděšená žena pod Bernardovou kontrolou.

V červnu 1991 zmizela čtrnáctiletá Leslie Mahaffyová. Byla venku pozdě v noci a nedostala se domů. Bernardo ji potkal, unesl a odvezl do domu, kde žil s Karlou. Tam začalo utrpení, které si pachatelé nahrávali na videokazety. Leslie byla několik hodin vystavena sexuálnímu násilí a ponižování. Karla u toho nebyla pouhou náhodou. Podle pozdějších zjištění se sama aktivně účastnila.

Po vraždě se Bernardo a Homolka snažili tělo ukrýt. Části těla byly zabetonovány do bloků a vhozeny do jezera Gibson. Některé z nich ale vyplavaly. Právě tehdy začalo být jasné, že Kanada nečelí běžnému zmizení dívky, ale mimořádně brutálnímu zločinu.

Veřejnost byla otřesena. Rodiče se báli pouštět děti ven. Policie pracovala pod obrovským tlakem. Jenže pachatelé stále nebyli odhaleni. Bernardo a Homolka dál žili navenek jako mladý pár. Vzali se, plánovali společný život a před okolím předváděli podobu normálnosti, která dnes působí téměř nepochopitelně.

Další obětí byla patnáctiletá Kristen Frenchová. Zmizela v dubnu 1992. Její únos byl obzvlášť znepokojivý, protože se odehrál za denního světla a Karla Homolka sehrála znovu aktivní roli. Podle známého popisu předstírala, že potřebuje poradit s mapou. Kristen se zastavila, aby pomohla. V tu chvíli zasáhl Bernardo.

Kristen nezastavila proto, že by udělala něco nerozumného. Zastavila, protože chtěla pomoct ženě. Právě přítomnost Karly mohla snížit její ostražitost. Mladá dívka se pravděpodobně méně bála situace, v níž figurovala usměvavá žena, ne jen cizí muž. To je jeden z důvodů, proč je role Homolkové tak zásadní. Nebyla pouhým doplňkem Bernardovy brutality. Byla nástrojem, který pomohl oběť dostat do pasti.

Kristen byla několik dní vězněna, týrána a sexuálně zneužívána. I tento zločin si pachatelé nahrávali. Její tělo bylo později nalezeno u silnice. V té době už se případ stal národní noční můrou. V Ontariu zmizely dvě dívky, obě byly zavražděny, a policie stále neměla pachatele bezpečně v rukou.

Dnes, při zpětném pohledu, působí nepochopitelně, kolik signálů se míjelo. Bernardo byl spojován se sexuálními útoky ve Scarborough. Existovaly informace, které mohly vyšetřování posunout rychleji. Forenzní procesy ale nebyly tak rychlé jako dnes a policejní práce měla své mezery. Tyto mezery měly fatální následky.

Manželství Karly a Paula se postupně rozpadalo. Bernardo byl násilný i vůči Karle. Po jednom z útoků, při němž utrpěla viditelná zranění, se začala její pozice měnit. Nakonec se obrátila na policii a začala vypovídat proti svému manželovi.

V tu chvíli vznikl obraz Karly jako oběti. Mladá žena, kterou brutální muž bil, ovládal a nutil k účasti na zločinech. Pro vyšetřovatele to mohlo působit věrohodně. Navíc potřebovali svědkyni proti Bernardovi. Karla nabídla výpověď a spolupráci. Výsledkem byla dohoda, která později vstoupila do dějin jako jedna z nejkontroverznějších v kanadské justici.

Homolka se přiznala k zabití a dostala dvanáct let vězení. Výměnou měla svědčit proti Bernardovi. Jenže problém byl v tom, že v době uzavření dohody ještě nebyly k dispozici všechny důkazy. Především nebyly nalezeny videokazety, které si Bernardo a Homolka pořizovali při zločinech. Když se později objevily, ukázaly Karlu v mnohem aktivnější roli, než jakou sama popsala. Pro veřejnost to byl šok. Pro justici katastrofa. Dohoda už byla uzavřená.

Právě proto se o ní začalo mluvit jako o „dohodě s ďáblem“. Nešlo jen o silný mediální výraz. Vystihoval pocit, že stát vyměnil spravedlnost za svědectví ženy, která sama možná patřila mezi hlavní pachatele. Paul Bernardo byl nakonec odsouzen k doživotnímu trestu. Karla Homolka si odseděla dvanáct let.

Proces s Paulem Bernardem byl mimořádně sledovaný. V Kanadě tehdy platila omezení zveřejňování některých informací, aby nebylo ohroženo právo na spravedlivý proces. Jenže doba se měnila. Internet už existoval a informace se začaly šířit mimo tradiční média. Případ Homolka–Bernardo se tak stal také jedním z raných příkladů toho, jak těžké je v digitální době udržet citlivé informace pod kontrolou.

Videokazety sehrály klíčovou roli. Nejen jako důkaz proti Bernardovi, ale hlavně jako morální rána pro všechny, kteří přijali Karlin příběh o bezmocné oběti. Na záznamech podle vyšetřování nepůsobila jen jako pasivní účastnice. To zásadně změnilo veřejné vnímání. Najednou se neptali jen novináři, ale celá země: Jak je možné, že žena, která se na tomhle podílela, dostane jen dvanáct let?

Bernardo byl označen za nebezpečného pachatele. To v kanadském systému znamená, že jeho šance na návrat na svobodu je mimořádně nízká. Homolka však byla propuštěna v roce 2005. A právě její propuštění otevřelo starou ránu znovu.

Když Karla Homolka vyšla z vězení, nebyla to pro Kanadu obyčejná zpráva. Lidé protestovali, média sledovala každý její krok a rodiny obětí musely znovu čelit tomu, že žena spojená se smrtí jejich dcer je volná.

Homolka používala jiná jména a snažila se žít mimo pozornost. Nějakou dobu žila v Quebecu, později se objevovaly zprávy o jejím životě v zahraničí. Provdala se za Thierryho Bordelaise, bratra svého bývalého obhájce. Měla děti. Právě zprávy o jejím mateřství působily na část veřejnosti téměř nesnesitelně.

V roce 2017 kanadská média znovu informovala o pobouření, když vyšlo najevo, že Homolka pomáhala ve škole, kterou navštěvovaly její děti. Pro mnoho rodičů bylo nepřijatelné, aby se v blízkosti školních aktivit pohybovala žena s takovou minulostí. Tento případ ukázal, že Homolka sice právně trest vykonala, ale společensky její případ nikdy neskončil.

Případ Homolka–Bernardo je dodnes živý hlavně kvůli nesouladu mezi hrůzou činů a trestem, který Karla dostala. Paul Bernardo je vnímán jako monstrum, které bylo odsouzeno právem. U Karly však zůstává pocit, že dokázala systém využít. Že sehrála roli oběti tak přesvědčivě, až jí to vyneslo dohodu, kterou by po nalezení videokazet možná nikdy nedostala.

Její případ otevírá těžkou otázku: Jak má justice pracovat s pachatelem, který je zároveň obětí domácího násilí? Odpověď není jednoduchá. Existují ženy, které se pod tlakem brutálních partnerů podílejí na věcech, které by samy nikdy neudělaly. Existují ale také pachatelé, kteří se za tento obraz schovají, když se jim to hodí. U Karly Homolkové se mnozí domnívají, že patří do druhé skupiny.

Zdroje:

https://zena.aktualne.cz/zivotni-styl/dcera-ceskeho-emigranta-ktera-k-vanocum-dala-svou-sestru-milenci-sokujici-pribeh-karly-homolky?lp=1

https://www.securitymagazin.cz/security/bestie-karla-straslivy-pribeh-dcery-ceskeho-emigranta-ktera-dala-svou-sestru-svemu-milenci-k-vanocum-1404058968.html

https://www.bbc.com/news/world-us-canada-40126909

https://thecanadianencyclopedia.ca/en/article/paul-bernardo-and-karla-homolka-case

https://people.com/where-are-the-ken-and-barbie-killers-now-11856083