Pohřbili ji zaživa do bedny pod zemí. Barbara Mackle prožila noční můru, čekala 83 hodin na záchranu

Jsou kriminální případy, které člověka děsí hlavně počtem obětí. A pak jsou takové, u kterých stačí jediná představa. Tma. Úzký prostor. Víko nad obličejem. Nad ním hlína. A vědomí, že ven se člověk nedostane vlastní silou, ani kdyby se snažil sebevíc. Pro klaustrofobiky šílenost, ale i pro člověka, který klaustrofobií netrpí, je to něco nepředstavitelného.

Případ Barbary Jane Mackle je z té druhé skupiny. Odehrál se v prosinci 1968 ve Spojených státech a dodnes působí děsivě. Pachatelé byli známí, vyšetřování postupně odkrylo jejich plán a Barbara přežila. Děsivé na tom příběhu je něco trochu jiného - chladná promyšlenost, s jakou únosci připravili její podzemní vězení.

Barbara nebyla ukryta v chatě, sklepě ani opuštěném domě. Byla zavřená do speciálně vyrobené bedny a pohřbená v zemi. Únosci jí nechali vzduchové trubky, světlo, vodu a trochu jídla, protože ji potřebovali živou. Nešlo jim o okamžité zabití, ale o výkupné. Jenže pro člověka uvnitř to byl stejně svět na hraně smrti. Každá minuta se mohla změnit v poslední. Stačilo, aby se něco ucpalo, aby selhala baterie, aby pátrači nenašli správné místo, aby únosci lhali, zpanikařili nebo prostě zmizeli.

Barbara Mackle byla studentkou Emory University v Atlantě a dcerou bohatého floridského developera Roberta Macklea. V prosinci 1968 onemocněla v době, kdy se mezi studenty šířila takzvaná hongkongská chřipka, a její matka Jane za ní přijela, aby ji odvezla domů na Floridu. Než se vydaly na cestu, ubytovaly se v motelu Rodeway Inn u Atlanty. Právě tam se nad ránem 17. prosince všechno změnilo.

Barbara Mackle nebyla herečka, zpěvačka ani veřejná osobnost. Její jméno ale něco znamenalo ve světě peněz. Její otec Robert Mackle patřil mezi významné developery na Floridě a jeho rodina byla spojována s nemalým majetkem. To stačilo.

Únosy kvůli výkupnému nejsou zločiny náhody. Pachatelé si oběť obvykle vybírají podle toho, zda za ni někdo zaplatí. V Barbařině případě byl motiv od začátku zřejmý. Únosci chtěli půl milionu dolarů, což byla na rok 1968 obrovská suma. Nešlo o impulzivní útok člověka, který potká oběť na ulici a během několika sekund se rozhodne. Tohle vyžadovalo přípravu, sledování, falešnou identitu, technické řešení i plán předání peněz.

Hlavním pachatelem byl Gary Steven Krist. V době únosu mu bylo třiadvacet let a už měl za sebou kriminální minulost. Nebyl to ale jednoduchý rváč s nízkou inteligencí. Právě naopak. V jeho plánu byla patrná zvláštní směs inteligence, sebedůvěry a naprosté bezohlednosti. Dokázal si vytvořit falešnou totožnost, připravit schránku, promyslet logistiku únosu a počítat s tím, že rodina zaplatí, protože bude mít strach o život dcery.

Jeho komplicem byla Ruth Eisemann-Schier, žena původem z Hondurasu. Studovala na University of Miami a s Kristem se znala z tamního prostředí. Později se stala první ženou zařazenou na seznam deseti nejhledanějších osob FBI. To samo o sobě ukazuje, jak mimořádně vážně byl případ vnímán.

Ráno 17. prosince 1968 ještě nezačalo. Bylo kolem čtvrté hodiny, když na dveře motelového pokoje zaklepal muž. Barbara byla v pokoji se svou matkou. Únosci se vydávali za lidi, kteří přinášejí naléhavou zprávu. Podle pozdějších popisů tvrdili, že došlo k nehodě, která se týká Barbařina přítele. To byla přesně zvolená lež. Nešlo o nesmyslné bušení na dveře uprostřed noci. Byla to věta, která měla matku přimět otevřít.

Jakmile se dveře otevřely, situace se změnila během několika vteřin. Gary Krist a Ruth Eisemann-Schier měli masky. Matku přemohli, spoutali a omámili chloroformem. Barbara byla pod hrozbou zbraně odvedena z pokoje. Pro ni muselo být nejhorší, že téměř okamžitě pochopila, že nejde o běžné přepadení. Nebyla okradena a ponechána na místě. Byla unesena.

Únosci ji naložili do auta a odvezli pryč. Její matka zůstala v pokoji svázaná. Když se jí později podařilo přivolat pomoc, začalo pátrání, ale únosci už měli náskok. A Barbara byla na cestě na místo, které pro ni připravili předem.

Barbara byla odvezena do odlehlé zalesněné oblasti v Georgii, poblíž Lawrenceville v okrese Gwinnett. Tam únosci připravili mělký hrob a do něj umístili schránku zpevněnou dřevem a sklolaminátem. V různých popisech se uvádí jako „coffin-like box“, tedy bedna připomínající rakev. Rozdíl byl jen v tom, že tahle rakev měla Barbaru udržet při životě, dokud její rodina nezaplatí.

Uvnitř byly základní zásoby. Voda, jídlo, deka, světlo napájené baterií, ventilace a trubky vedoucí k povrchu. Únosci věděli, že pokud Barbara zemře příliš brzy, přijdou o svou páku na rodinu. Jejich krutost tedy nebyla výbušná, ale praktická. Nechali jí minimum k přežití, protože přežití bylo součástí vydírání.

Pro Barbaru to ale nebyla technická schránka. Byl to hrob.

Člověk si podobnou situaci nedokáže dost dobře představit. Ležíte v úzkém prostoru, kde se nedá normálně posadit. Nevidíte nebe, nevidíte světlo dne, nevíte, kolik je hodin. Nevíte, jestli matka přežila. Nevíte, jestli únosci dodrží slovo. Nevíte, jestli policie pochopí jejich instrukce. Každé nadechnutí závisí na tom, zda vzduchové trubky zůstanou průchodné. Nad vámi není dveřní zámek, který by šel vyrazit. Nad vámi je zem.

Barbara později popsala, že křičela, ale nikdo ji nemohl slyšet. To je jedna z nejhorších věcí na uzavřeném prostoru pod zemí. Člověk ještě má hlas, ještě se snaží bojovat, ale svět nahoře o něm neví. Křik se mění v něco zbytečného. Nevede k záchraně, jen bere sílu.

Únosci požadovali 500 000 dolarů. Rodina Mackleových byla připravena zaplatit. V takové chvíli většinou rodiče nevyjednávají. Neřeší, zda je požadavek přemrštěný. Řeší jediné - aby se dítě vrátilo živé.

Pro FBI to byl mimořádně obtížný případ. Na jedné straně bylo nutné sledovat stopu peněz a pokusit se pachatele dopadnout. Na druhé straně nebylo možné riskovat, že únosci zpanikaří nebo přeruší kontakt. Barbara byla podle jejich tvrzení zakopaná pod zemí a čas pracoval proti ní.

První pokus o předání výkupného se nepovedl, protože únosci utekli, když se v blízkosti objevili policisté. To byla chvíle, kdy se mohl celý případ zvrhnout. Únosci měli důvod panikařit a Barbara byla stále v zemi. Později ale došlo k dalšímu předání peněz a výkupné se k únoscům dostalo.

Jenže ani zaplacení neznamenalo okamžitou záchranu. A právě to muselo být pro rodinu strašné. Udělali, co po nich únosci chtěli. Peníze byly pryč. Ale jejich dcera pořád nebyla doma.

Barbara Mackle strávila v bedně přibližně 83 hodin. Někdy se uvádí „přes tři dny“, jindy „83 hodin“ nebo „80 hodin“, podle toho, jak přesně se počítá začátek a konec jejího věznění. Podstatné je, že šlo o dobu, která se v normálním životě dá přežít snadno, ale v podzemní izolaci se mění v nekonečno.

Její tělo muselo zvládat žízeň, stres, špatný vzduch, stísněnou polohu a následky omámení. Její mysl musela zvládat něco ještě horšího - nejistotu. Nevěděla, jestli uběhly hodiny nebo dny. Nevěděla, jestli se pátrání blíží. Nevěděla, zda únosci skutečně předají souřadnice, nebo zda ji nechají zemřít.

Lidé si často představují přežití jako boj svalů. Tady šlo především o boj mysli. V takové situaci se panika může stát nepřítelem stejně nebezpečným jako nedostatek vzduchu. Když člověk začne dýchat rychle, ztrácí kontrolu. Když se snaží násilím dostat ven, vyčerpává se. Když se nechá pohltit představou, že je už pohřbený natrvalo, může se psychicky zhroutit.

Vyšetřování se mezitím začalo skládat z drobných, ale důležitých zlomků. FBI zjistila, že falešná identita používaná únoscem vede k muži, který se pohyboval kolem University of Miami a měl zkušenosti s výrobou ventilovaných boxů v souvislosti s mořským výzkumem. Postupně se ukázalo, že „George Deacon“, jméno spojované se stopami v případu, je ve skutečnosti Gary Steven Krist, uprchlý vězeň.

To byl zásadní posun. Vyšetřovatelé už nehledali neurčitý pár únosců, ale konkrétní osoby. Jenže identifikovat pachatele neznamenalo najít oběť. Barbara stále ležela pod zemí.

Nakonec Krist po zaplacení výkupného poskytl informace, které umožnily oblast zúžit. Nebyly to ale jednoduché souřadnice ve stylu dnešní navigace. Pátrači museli prohledávat terén, hledat nenápadné známky zásahu do půdy a pracovat pod obrovským psychickým tlakem. Každá chyba mohla stát život.

Dne 20. prosince 1968 se pátračům podařilo Barbaru najít. Byla pohřbená pod vrstvou zeminy v připravené schránce. Když se k ní dostali, byla živá. Vyčerpaná, dehydratovaná, otřesená, ale živá.

Záchrana Barbary Mackle působila v tehdejší Americe jako zázrak. Mohlo se stát cokoli. Trubka se mohla ucpat. Baterie mohla selhat. Barbara se mohla udusit, zkolabovat, zpanikařit. Únosci mohli zmizet bez přesnějších instrukcí. Pátrači mohli hledat o pár metrů vedle.

Přežila, ale to neznamená, že „všechno dobře dopadlo“. Fyzicky byla zachráněna. Psychicky si odnesla zkušenost, kterou si většina lidí nedokáže připustit ani jako noční můru.

Po Barbařině záchraně se pozornost přesunula na dopadení pachatelů. Gary Steven Krist byl zadržen krátce po únosu na Floridě. Ruth Eisemann-Schier unikala déle a byla dopadena až v březnu 1969 v Normanu v Oklahomě. Její zařazení na seznam nejhledanějších osob FBI bylo historické, protože se stala první ženou na tomto seznamu.

Krist byl odsouzen k doživotnímu trestu, ale ve vězení nezůstal do konce života. Po deseti letech byl propuštěn na podmínku. Později se pokusil vybudovat si nový život, dokonce se dostal k medicíně, ale jeho další osud byl opět spojen s problémy se zákonem. V roce 2006 byl zadržen v souvislosti s pašováním kokainu a později odsouzen.

Ruth Eisemann-Schier dostala sedmiletý trest, po několika letech byla propuštěna a deportována do Hondurasu. Její role v případu zůstává pro mnoho lidí znepokojivá právě proto, že navenek nepůsobila jako typická postava z brutálního kriminálního příběhu. Byla vzdělaná, pohybovala se v univerzitním prostředí, a přesto se zapojila do únosu, který mohl skončit smrtí mladé ženy pod zemí.

Příběh Barbary Mackle se v různých podobách vracel v knihách, televizních filmech i dokumentárních pořadech. Ona sama později spolupracovala s novinářem Genem Millerem na knize 83 Hours Till Dawn, která vyšla počátkem sedmdesátých let. Případ byl také zpracován ve filmových adaptacích (např. Pohřbena zaživa, 1990).

Barbara Mackle se po únosu stáhla do soukromí. Později se vdala a měla rodinu. Veřejnost o ni měla zájem, ale ona se nestala člověkem, který by svůj příběh donekonečna vystavoval médiím. Pro čtenáře je její únos dramatický příběh. Pro ni to byl prožitý teror.

Zdroje:

https://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/87143/pohrbena-zaziva-pribeh-bohate-dedicky-ktera-stravila-80-hodin-v-rakvi.html

https://people.com/barbara-mackle-kidnapping-buried-alive-8736831

https://www.mamamia.com.au/barbara-jane-mackle-buried-alive/

https://www.utterlyinteresting.com/post/buried-alive-for-83-hours-the-kidnapping-of-barbara-jane-mackle