Čím tvrdší vězení, tím bezpečnější společnost? Co je trest? Moderní věznice ukazují, že to jde jinak

Pod slovem vězení si většina z nás udělá docela jasnou představu. Cela, zamčené dveře, mříže, chodba, dozorce a den rozdělený podle pravidel, která určuje někdo jiný. V některých zemích tak věznice skutečně vypadají. Jinde ale může odsouzený bydlet v domku, sám si vařit, chodit do práce a po práci se starat o zahradu. Stát nezapomněl, za co byl odsouzen, ale vychází z úplně jiné představy o tom, k čemu má trest odnětí svobody vlastně sloužit.

Rozdíly mezi jednotlivými zeměmi jsou obrovské. Někde se vězení stále opírá především o izolaci, kontrolu a tvrdý režim, jinde se co nejvíc snaží připomínat normální život. A spor o to, která cesta funguje lépe, zdaleka není jen otázkou lidskosti vůči pachatelům. Ve skutečnosti jde také o bezpečnost lidí venku. Naprostá většina odsouzených totiž jednoho dne vyjde z brány věznice zpátky na ulici.

Otázka tedy nezní jen, jak má člověk za svůj čin pykat. Stejně důležité je, v jakém stavu se jednou vrátí.

Norské věznice bývají často dávány za příklad toho, jak odlišně se dá o trestu přemýšlet. Nejde ani tak o to, že by tam vězni měli nějak zvlášť snadný život, ale Norové považují za trest už samotné odnětí svobody, které není potřeba ještě uměle přiostřovat.

Člověk ve vězení samozřejmě nemůže odejít, kdy chce, nemůže si dělat, co se mu zachce, a pořád podléhá pravidlům a kontrole. V řadě dalších věcí se ale život uvnitř snaží přiblížit tomu běžnému. Vězni pracují, učí se, vaří, uklízejí a starají se o věci, které člověk musí zvládat i mimo vězení. V některých zařízeních mají podstatně víc volnosti než v klasické věznici, ale zároveň se od nich čeká, že ji dokážou unést.

Důvodem není láska k bližnímu svému nebo tak něco. Většina odsouzených se ale jednou dostane ven. A jestli někdo stráví několik let tím, že za něj skoro všechno rozhoduje instituce, může být návrat do normálního života dost tvrdý náraz. Najednou musí řešit práci, bydlení, peníze, nákupy, úřady a vztahy s lidmi, které třeba dlouho neviděl. Právě na to se norský systém snaží člověka připravovat ještě před propuštěním.

Proto také nemusí celý trest probíhat ve stejném režimu. Pokud vězeň splní podmínky a není považován za nebezpečného nebo za člověka s vysokým rizikem útěku, může se postupně dostat do volnějšího zařízení. Později třeba i do domu na půli cesty, kde už je život běžné realitě mnohem blíž.

Smyslem je, aby okamžik propuštění nebyl skok ze světa, kde člověku roky někdo určoval skoro každý krok, rovnou do situace, kdy je ze dne na den odkázaný sám na sebe. Norové se snaží ten přechod rozložit. Nejde o to, aby vězni trest „necítili“, ale aby po jeho skončení dokázali fungovat i bez dalších mříží.

Právě ze Skandinávie pocházejí fotografie, které pravidelně vyvolávají ve společnosti pobouření. Čisté pokoje, normální nábytek, kuchyně, sportoviště a někdy téměř idylické okolí. Známým příkladem je norská ostrovní věznice Bastøy, kde odsouzení žijí v menších domech a pracují mimo jiné v zemědělství.

Při pohledu na podobné zařízení se nabízí jednoduchá námitka - je tohle ještě vůbec trest?

Jenže fotografie snadno zakryje jednu podstatnou věc. Člověk tam není dobrovolně. Nemůže se rozhodnout, že večer odjede za rodinou, ráno změní práci nebo stráví víkend s přáteli. O jeho svobodě stále rozhoduje stát. Rozdíl spočívá v tom, že stát se nesnaží samotnou ztrátu svobody doplnit ještě maximálně nepříjemnými životními podmínkami.

Norsko navíc patří mezi evropské země s velmi nízkým počtem vězňů. V červenci 2026 připadalo přibližně 54 vězněných lidí na 100 tisíc obyvatel. V Česku to ve stejnou dobu bylo zhruba 174.

To samozřejmě samo o sobě nedokazuje, že norské věznice způsobují nižší kriminalitu. Do počtu vězňů promlouvá trestní politika, délka ukládaných trestů, využívání alternativních sankcí, kriminalita i řada společenských faktorů. Přesto jde o nápadný rozdíl.

Úplně jiný obrázek nabízí Spojené státy. Americké věznice se samozřejmě nedají hodit do jednoho pytle. Jinak fungují federální zařízení, jinak věznice jednotlivých států a vlastní systém mají i místní věznice. Jedno ale mají USA za sebou – několik desetiletí, během kterých posílaly za mříže obrovské množství lidí.

Je to dobře vidět na číslech. V roce 2023 bylo v amerických věznicích a vazebních zařízeních asi 1,83 milionu lidí. V přepočtu na počet obyvatel je rozdíl proti Norsku skoro absurdní. Zatímco v Norsku připadá na 100 tisíc obyvatel zhruba 54 vězňů, ve Spojených státech je to 542. Tedy desetkrát tolik.

Nevzniklo to ze dne na den. Amerika dlouhá léta zpřísňovala tresty, za některé trestné činy posílala lidi do vězení na velmi dlouhou dobu a velkou roli sehrála také válka proti drogám. Počet vězňů nakonec narostl do takových rozměrů, že se začalo stále hlasitěji mluvit o tom, jestli tahle cesta vůbec přináší výsledky, které od ní společnost očekávala.

V posledních letech se situace mění. Vězněných Američanů už je méně než v době, kdy jejich počet dosáhl vrcholu, a některé státy začaly svou trestní politiku přehodnocovat. Spojené státy ale pořád vězní mnohem větší část obyvatel než většina evropských zemí.

A právě tady naráží jednoduchá rovnice „víc vězňů znamená méně zločinu“ na problém. Zavřít pachatele funguje spolehlivě v jednom ohledu – po dobu trestu je od společnosti oddělený. Jenže většina odsouzených ve vězení nezůstane navždy. Jednou se dveře otevřou a člověk, který za nimi strávil několik let nebo i desetiletí, se vrátí ven. A pak začne být podstatné nejen to, jak dlouho seděl, ale také co s ním ty roky ve vězení udělaly.

Recidiva je jedním z nejčastějších argumentů v debatách o vězeňství, zároveň ale bývá interpretována nepřesně. Na internetu lze snadno najít působivé tabulky, podle kterých má jedna země recidivu 20 procent a druhá 70. Tak jednoduché to není.

Někde se za recidivu považuje nové zatčení, jinde nové odsouzení a jinde až návrat do vězení. Rozdílná je také doba sledování. Člověk, který během dvou let nic nespáchal, může recidivovat ve třetím roce. A dva státy tak mohou pod stejným slovem zveřejňovat čísla, která ve skutečnosti měří něco jiného.

Velká mezinárodní studie zveřejněná v roce 2023 se proto pokusila porovnat pokud možno stejné ukazatele. U lidí propuštěných z vězení se podařilo získat údaje ze 33 zemí. Nejčastěji bylo možné srovnat, kolik lidí bylo během dvou let znovu odsouzeno.

Rozdíly byly značné. V Norsku šlo o 17,6 procenta, v Nizozemsku o 24,6 procenta, v Dánsku a Švédsku o 32 procent a ve Spojených státech o 32,1 procenta. Nejvyšší hodnota mezi srovnatelnými údaji pocházela z Austrálie, kde dosahovala 54,9 procenta.

Ani z toho ale nelze jednoduše vyhlásit vítěze světové soutěže o nejlepší věznici. Liší se skladba pachatelů, trestní zákony i podmínky po propuštění. Výsledky přesto ukazují jednu důležitou věc - nízká recidiva rozhodně není výsadou zemí, které zacházejí s vězni nejtvrději.

Zajímavý vývoj prodělalo Nizozemsko. Ještě v roce 2006 tam připadalo přibližně 125 vězněných lidí na 100 tisíc obyvatel. V roce 2016 jich bylo 59 a v roce 2022 přibližně 61. Údaj z počátku roku 2025 činil zhruba 70.

Pokles byl svého času tak výrazný, že země zavírala některé věznice a volnou kapacitu dokonce využívala pro vězně z jiných států.

Ani tady neexistuje jediné kouzelné vysvětlení. Roli sehrál vývoj kriminality, trestní politika, kratší pobyty ve vězení i používání jiných sankcí. Nizozemský případ ale dobře ukazuje, že počet lidí za mřížemi není nějaká neměnná vlastnost společnosti. Velmi záleží na tom, koho stát do vězení posílá a jaké možnosti používá místo něj.

A právě tímto směrem se dnes část evropské trestní politiky ubírá. Nejde o rušení věznic. U nebezpečných pachatelů je izolace společnosti samozřejmě nezbytná. Čím dál častěji se ale řeší, zda musí být vězení automatickou odpovědí i tam, kde lze použít dohled, domácí vězení, peněžitý trest, veřejně prospěšnou práci nebo jinou sankci.

V Evropě počet lidí pod dohledem probačních služeb v posledních letech roste. Jedním z důvodů je snaha využívat tresty vykonávané mimo vězení, druhým docela obyčejná realita - řada evropských věznic praská ve švech.

Bylo by proto chybou získat dojem, že evropský trend znamená stále prázdnější a pohodlnější věznice. V mnoha zemích je situace přesně opačná. Statistiky Rady Evropy za rok 2025 ukázaly, že průměrná obsazenost evropských věznic opět mírně vzrostla. Na sto oficiálně dostupných míst připadalo přibližně 95 vězňů, jenže evropský průměr zakrývá obrovské rozdíly. Některé země mají rezervu, jiné drží podstatně více lidí, než pro kolik mají zařízení kapacitu.

Přeplněnost pak není jen otázkou pohodlí. Znamená méně prostoru, horší možnosti práce s odsouzenými, větší napětí mezi vězni, vyšší nároky na personál a obtížnější poskytování léčby, vzdělávání nebo psychologické pomoci. Současně ale evropská vězeňská pravidla už dlouho pracují s myšlenkou, že život ve vězení se má v pozitivních stránkách co nejvíce přibližovat životu ve společnosti.

Na první pohled to může znít změkčile. Z praktického hlediska je za tím ale stejná otázka jako v Norsku - co chceme, aby člověk uměl v den, kdy ho propustíme?

U otevřených věznic se ale výsledky neposuzují úplně snadno. Už jen proto, že tam obvykle nekončí náhodně vybraní vězni. Dostávají se tam spíš ti, u kterých není velká obava z útěku, násilí nebo dalších problémů. Takže když se pak ukáže, že po propuštění méně často znovu páchají trestnou činnost, není hned jasné proč. Možná jim opravdu pomohl volnější režim. Ale stejně tak mohli patřit k lidem, kteří by měli menší sklon k recidivě i v klasické věznici.

Právě tohle se snažila rozlišit německá studie zveřejněná v březnu 2026. Autoři měli údaje o 907 propuštěných vězních a při porovnávání se snažili co nejvíc odfiltrovat rozdíly mezi těmi, kteří byli v otevřené věznici, a těmi, kteří trest strávili v běžném režimu.

Ani po tomhle srovnání ale rozdíl nezmizel. U lidí z otevřených věznic vycházelo riziko další trestné činnosti nižší zhruba o 28 až 34 procent. Ještě výraznější rozdíl byl u těch, kteří skončili znovu ve vězení – tam vyšlo riziko nižší přibližně o polovinu.

Neznamená to, že otevřená věznice automaticky každého „napraví“. Ukazuje to ale, že lepší výsledky těchto zařízení se zřejmě nedají vysvětlit jen tím, že do nich byli od začátku vybíráni méně problémoví vězni. A že větší odpovědnost a postupné přibližování běžnému životu nemusí být nějakým naivním experimentem. Může mít měřitelný smysl.

Český čtenář přitom nemusí za podobným experimentem cestovat do Norska, Německa ani Nizozemska. Jeden funguje od roku 2017 také u nás.

Otevřená věznice v Jiřicích na Nymbursku na první pohled moc nepřipomíná klasickou představu nápravného zařízení. Odsouzení zde žijí v domech, starají se o domácnost, pracují a plní další povinnosti. Součástí areálu je zahrada a vězni se věnují také péči o zvířata. Větší volnost je ovšem vykoupena větší osobní odpovědností.

Nejde o zařízení, do kterého by mohl nastoupit kdokoli. Odsouzení musejí splnit stanovené podmínky a celý systém stojí na předpokladu, že dokážou s poskytnutou důvěrou zacházet. Smyslem je připravit člověka na něco, co se z bezpečné vzdálenosti může zdát banální - na obyčejný život.

Po letech v klasickém vězení totiž nemusí být samozřejmé hospodařit s penězi, pravidelně chodit do práce, nakupovat, vařit, uklízet, plánovat den a nést důsledky vlastních drobných rozhodnutí. Instituce může člověka naučit dodržovat vězeňský režim, aniž by ho naučila žít bez něj. A právě výsledky Jiřic jsou zajímavé.

Podle Institutu pro kriminologii a sociální prevenci činila v polovině roku 2025 u odsouzených, kteří dokončili celý program otevřené věznice a následně byli propuštěni, takzvaná penologická recidiva přibližně 17 procent. Podrobnější analýza rejstříku trestů zároveň ukázala, že mezi absolventy programu, kteří byli na svobodě alespoň dva roky, se do výkonu trestu vrátila necelá třetina.

Ani tady ale není fér vzít číslo 17 procent a postavit ho vedle celkové recidivy českých vězňů. Jiřice pracují s vybranou skupinou odsouzených a jednotlivé způsoby měření recidivy se liší. Výsledek je zajímavý, nikoli však důkaz, že kdybychom všechny české věznice přestavěli na malé vesnice, recidiva okamžitě klesne na 17 procent.

Jiřice jsou zatím spíše ostrůvkem uvnitř systému, který zůstává založen hlavně na klasických věznicích. Na konci července 2026 bylo v českých věznicích 18 947 lidí. To odpovídá přibližně 174 vězněným na 100 tisíc obyvatel. Pro srovnání, v Norsku jich ve stejném období bylo 54 na 100 tisíc.

Rozdíl je tak velký, že ho nelze vysvětlit podobou cel nebo přístupem dozorců. Začíná mnohem dříve – u trestních sazeb, rozhodování soudů, používání alternativních trestů a toho, koho vůbec považujeme za člověka, kterého je nutné ze společnosti fyzicky izolovat. A právě tady se debata o budoucnosti vězeňství postupně posouvá. Místo jednoduchého dělení na „tvrdé“ a „měkké“ věznice se čím dál víc řeší, který režim má smysl pro kterého člověka.

Násilný pachatel s vysokým rizikem útěku potřebuje něco jiného než člověk na konci trestu, který za několik měsíců vyjde ven. A pokud má být v červnu ještě za několika zamčenými dveřmi, ale v červenci už sám stát na zastávce autobusu s taškou osobních věcí, dává určitou logiku, aby mezi těmito dvěma světy existovalo něco mezitím.

Právě to je možná největší paradox celé debaty. Přísnější vězení může veřejnosti připadat spravedlivější. Pachatel způsobil utrpení, a proto by přece neměl dostat pokoj s televizí, možnost vařit nebo pracovat na zahradě. Tenhle pocit je pochopitelný, zvlášť když jde o závažný trestný čin a člověk se na věc dívá očima oběti.

Jenže stát musí uvažovat také o tom, co přijde za pět nebo deset let. Pokud se odsouzený po propuštění znovu dopustí trestného činu, nevznikne tím jen další položka ve statistice. Někdo se může stát jeho další obětí. Policie bude případ vyšetřovat, soud rozhodovat a stát možná znovu platit několik let jeho pobytu ve vězení.

Jestli terapie, vzdělávání, práce a postupné přebírání odpovědnosti sníží pravděpodobnost, že se to stane, není to služba pouze vězni. Je to služba lidem, mezi které se vrací. To samozřejmě neznamená, že všechny věznice mají být otevřené, že trest nemá bolet nebo že společnost nemá právo nebezpečného člověka izolovat. Někteří odsouzení představují příliš vysoké riziko a část z nich se možná do běžné společnosti bezpečně vrátit nedokáže.

Otázka tedy nezní, co má člověk ve vězení prožívat, ale jaký má být, až z vězení zase vyjde. Co si myslíte o trestech a věznění vy? Jste spíše pro tvrdší režim, nebo podobně jako některé státy věříte spíše tomu, že člověka je potřeba už ve vězení připravovat na reálný život venku?

Zdroje:

https://link.springer.com/article/10.1007/s11292-026-09741-9

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-vezeni-pripominajici-vesnici-snizilo-recidivu-o-tretinu-odsouzeni-pecou-i-cukrovi-40526452

https://www.prisonstudies.org/country/czech-republic?language_content_entity=en-gb

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC10933794/

https://www.prisonstudies.org/country/netherlands

https://prisonstudies.org/country/united-states-america

https://www.prisonstudies.org/country/norway

https://www.kriminalomsorgen.no/en/about-the-norwegian-correctional-service