Lidé ho vinili z masakrování ovcí a vyhubili ho. Lebka vakovlka však byla uzpůsobena menší kořisti

Byl velký zhruba jako pes, živil se masem a v noci se pohyboval krajinou, kde farmáři chovali ovce. Když některá zvířata zmizela nebo je našli mrtvá, vina proto často padla právě na vakovlka. Postupně získal pověst škůdce, kterého je potřeba se zbavit. A lidé se ho skutečně zbavili.

Dnes se ale ukazuje, že představa tasmánského tygra jako jakési místní obdoby vlka, který napadá ovce, možná nebyla příliš přesná. Vědci podrobně prozkoumali dochované lebky vakovlků a zjistili, že jejich stavba odpovídá trochu jinému způsobu lovu. Dlouhá a poměrně úzká tlama byla zřejmě výhodná při rychlém útoku na menší a pohyblivou kořist. Na zápas s velkým zvířetem se naopak příliš nehodila.

Neznamená to, že vakovlk nikdy žádnou ovci nezabil. Klidně mohl využít příležitosti, když se mu naskytla. Stále víc se ale pochybuje o tom, zda byly škody, které mu farmáři připisovali, opravdu tak velké. Část ovcí mohli zabíjet zdivočelí psi a část ztrát měla jiné příčiny. Vakovlk se každopádně stal hlavním viníkem – a za tuto pověst nakonec zaplatil celý jeho druh.

O to smutnější je, že dnes můžeme jeho skutečný způsob života rekonstruovat už jen z kostí, starých záznamů a několika krátkých filmových záběrů. Poslední známý vakovlk uhynul v roce 1936.

Vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus) je dnes známý hlavně jako tasmánský tygr. Když se člověk podívá na jeho staré fotografie, není těžké pochopit, odkud se přezdívka vzala. Zadní část těla měl pokrytou tmavými pruhy. Jinak ale tygra nepřipomínal skoro ničím.

Mnohem víc vypadal jako zvláštně stavěný pes. Proto se mu také říkalo tasmánský vlk. Ani s vlky nebo psy však neměl mnoho společného. Vakovlk byl vačnatec, tedy příbuzný úplně jiné skupiny savců. Jeho podobnost se psem vznikla nezávisle – jednoduše proto, že při podobném způsobu života může evoluce dojít k podobnému tvaru těla.

Jeho příbuzné bychom tedy nenašli mezi psovitými nebo kočkovitými šelmami. Přesto se na první pohled psovitým šelmám nápadně podobal. Měl protáhlou hlavu, poměrně dlouhé nohy a tělo připomínající hubenějšího psa. Zadní část těla zdobily tmavé příčné pruhy, kterým vděčil za přezdívku tasmánský tygr.

Kdysi přitom nežil pouze v Tasmánii. Fosilní nálezy dokládají vakovlky také na australské pevnině a na Nové Guineji. Na pevnině však zmizeli tisíce let před příchodem Evropanů. Posledním útočištěm druhu se stala Tasmánie, kam se nedostal dingo. Když na počátku 19. století začali ostrov ve větší míře osidlovat Evropané, vakovlci tam stále žili. Odhady hovoří přibližně o pěti tisících jedinců v době evropského osídlení.

Evropané měnili tasmánskou krajinu podle svých potřeb. Káceli lesy, zakládali farmy a přiváželi hospodářská zvířata. Ovce se v Tasmánii začaly chovat ve 20. letech 19. století a zanedlouho se objevil problém - některé mizely nebo byly nalezeny mrtvé. Podezřelý se nabízel. Vakovlk byl největším původním dravým savcem ostrova a byl masožravý. A tak poměrně snadno vznikla pověst zabijáka ovcí.

Neznamená to, že vakovlk nikdy ovci nezabil. I dnešní tasmánské úřady připouštějí, že po příchodu Evropanů mohl příležitostně lovit ovce a drůbež. Otázkou je ale rozsah. Právě ten byl podle pozdějších hodnocení velmi pravděpodobně silně přehnaný. Část ztrát hospodářských zvířat totiž mohli mít na svědomí spíše zdivočelí psi, část souvisela s tehdejším způsobem hospodaření a dalšími příčinami. Vakovlk měl ovšem jednu velkou nevýhodu - byl nápadný, lidé mu příliš nerozuměli a jeho způsob života prakticky nikdo systematicky nestudoval.

Už v roce 1830 vypsala Van Diemen's Land Company odměny za zabíjení vakovlků na svých rozsáhlých pozemcích. Postupem času se z pronásledování stala téměř oficiální válka. V roce 1888 se přidala i tasmánská vláda. Za zabitého dospělého vakovlka vyplácela jednu libru, za mládě deset šilinků. Pro tehdejší obyvatele ostrova to nebyly bezvýznamné peníze a lov dostal další motivaci.

Vládní program pokračoval až do roku 1909. Za dobu jeho existence byly vyplaceny odměny za více než 2 180 zabitých vakovlků. Celkový počet zvířat zabitých člověkem byl ještě podstatně vyšší. National Museum of Australia uvádí odhad nejméně 3 500 vakovlků ulovených mezi rokem 1830 a 20. lety 20. století. Pověst nebezpečného škůdce byla silnější než znalosti o jeho životě.

Právě tady se dostávám k výzkumu zveřejněnému na konci srpna 2026 v odborném časopise Nature Communications. Mezinárodní tým vědců se znovu podíval na lebku vakovlka. Vědci už samozřejmě nemají k dispozici živá zvířata, ale v muzejních sbírkách se zachovalo dost kosterního materiálu na to, aby bylo možné jeho anatomii porovnávat s jinými šelmami.

A výsledek je zajímavější než prosté tvrzení, že vakovlk byl jakousi vačnatou obdobou vlka. Nebyl. Jeho lebka byla zvláštní směsí znaků, pro kterou vědci mezi dnes žijícími masožravými savci nenašli dobrou obdobu.

Vakovlk měl na svou tělesnou velikost překvapivě velkou hlavu. Samotný čenich byl ale dlouhý a poměrně subtilní. Právě taková kombinace je důležitá. Robustní lebka velkých psovitých šelem, které zápasí s velkou kořistí, musí odolávat značným silám. Kořist se brání, zmítá a snaží se vytrhnout. Lebka a čelisti predátora proto musí snášet namáhání z různých směrů. Dlouhá a štíhlá tlama vakovlka vypadá jinak.

Podle autorů nové studie byla vhodná pro rychlé sevření čelistí a prudký zásah špičáky. Místo dlouhého držení velkého zápasícího zvířete se před námi začíná rýsovat šelma, která musela rychle udeřit a zvítězit. Kořist tedy byla pravděpodobně menší a drobnější.

Na lebce vědce zaujala ještě jedna zvláštnost. Přední část čenichu se v oblasti špičáků rozšiřovala, zatímco těsně za nimi se lebka zase zužovala. Autoři tento tvar přirovnávají k jakési koncové růžici. Podobnou konstrukci dnes u suchozemských dravých savců prakticky nenajdeme.

Má však jednu zajímavou vlastnost. Rozšířená a zesílená přední část tlamy mohla pomáhat snášet sílu prudkého nárazu při rychlém zakousnutí špičáky. Dlouhé čelisti zároveň umožňovaly rychlé sevření. Vakovlk tak mohl fungovat trochu jinak než šelmy, které kořist sevřou a pevně drží. Jeho specialitou mohl být prudký, rychlý skus.

Dokonce ani mezi psovitými šelmami není snadné najít vhodné přirovnání. Tvarem některých částí lebky se vakovlk blížil spíše druhům zaměřeným na menší kořist, například liškám. Jenže jeho lebka byla současně mnohem větší. Výsledkem byla kombinace, která dnes zkrátka nemá jednoduchý protějšek.

To je jedna z otázek, na které už možná nikdy nedostaneme úplně jistou odpověď. Za přirozenou kořist vakovlků jsou považováni především klokánkovití, menší savci a ptáci. Nová analýza dobře zapadá do představy lovce relativně malé a rychle se pohybující kořisti.

Autoři studie upozorňují, že vakovlk mohl běžně lovit zvířata vážící přibližně do 45 procent jeho vlastní hmotnosti. Průměrný vakovlk měl kolem 17 kilogramů, i když existovali větší jedinci. Jeho běžná kořist tedy nemusela být nijak obrovská.

Z nové studie však nevyplývá, že by vakovlk nebyl fyzicky schopen zabít ovci. Příležitostný útok na ovci je dobře představitelný a tasmánské úřady jej ostatně uvádějí jako součást jeho potravy po příchodu evropských osadníků.

Mnohem zajímavější je něco jiného. Zvíře, které bylo po desetiletí vykreslováno téměř jako tasmánská obdoba vlka decimujícího stáda, zřejmě nebylo anatomicky typickým lovcem velké kořisti. A i historické zdroje naznačují, že značná část škod připisovaných vakovlkům mohla mít jiné příčiny. Obraz krvelačného škůdce tak byl nejspíš celou dobu mylný.

Vakovlci nebyli vyhubeni pouze kvůli jediné věci. Jejich populace čelila ničení a fragmentaci prostředí, pronásledování člověkem, konkurenci zavlečených psů a patrně také nemocem. Lov však sehrál zásadní roli.

Na počátku 20. století už bylo jasné, že kdysi běžné zvíře mizí. Zvláštní je, že vzácnost vakovlka jeho zabíjení okamžitě nezastavila. Naopak se o něj začaly zajímat zoologické zahrady a sběratelé a živý exemplář mohl mít značnou cenu. Poslední spolehlivě doložený vakovlk zastřelený ve volné přírodě zahynul v roce 1930. O několik let později zbýval alespoň jeden v zajetí.

Poslední známý vakovlk žil v Beaumaris Zoo v Hobartu. Dlouho se tradovalo, že šlo o samce jménem Benjamin, novější výzkum ale tuto populární historku zpochybnil. Jisté je něco jiného. Zvíře zemřelo 7. září 1936. Tasmánie přitom vakovlka zařadila mezi chráněná zvířata pouhých 59 dní předtím. Ochrana tedy přišla v okamžiku, kdy už prakticky nebylo co chránit.

Později následovaly výpravy, automatické fotoaparáty a nespočet hlášení lidí, kteří tvrdili, že pruhovaného tvora zahlédli v tasmánské divočině. Některá pozorování zněla přesvědčivěji než jiná. Tvrdý důkaz se však nikdy neobjevil. Žádná jednoznačná fotografie, mrtvé tělo ani genetický materiál nepotvrdily, že vakovlk přežil. V roce 1986 byl oficiálně prohlášen za vyhynulého.

Nový výzkum nedává vakovlkovi posmrtné alibi. Neříká, že žádnou ovci nikdy nezabil. Ukazuje však, jak vratká byla představa, na jejímž základě dostal pověst nebezpečného škůdce. Anatomie zvířete totiž ukazuje na mnohem specializovanějšího a podivnějšího lovce, než jakého si tasmánští farmáři představovali.

Zdroje:

https://www.nature.com/articles/s41467-026-76614-0

https://nre.tas.gov.au/wildlife-management/fauna-of-tasmania/mammals/carnivorous-marsupials-and-bandicoots/tasmanian-tiger

https://www.nma.gov.au/defining-moments/resources/extinction-of-thylacine