Článek
Nákupních možností hned několik
Bydlím ve městě, kde je několik obchodů s módou, ať už sportovní móda, móda na ven, nebo na speciální příležitosti. Sem tam několik vietnamských obchodů, kde sice většinou oblečení nějak extra dlouhou dobu nevydrží, ale zase je levnější, takže klady i zápory. A pak je tu možnost nakupování online, kde si člověk vše nakliká a hurá čekat, než mu je objednané oblečení dovezeno a modlit se, aby velikost seděla.
Osobně občas koupím něco v kamenném obchodě, sem tam objednám přes internet, jindy zase žasnu nad super ulovenými kousky od Vietnamců. Stěžovat si nemůžu, nabídek je dost. I když někdy mi přijde, že cena za oblečení je až neskutečně vysoká. Ale zase na druhou stranu, nikdo mě nenutí to kupovat, takže se pak jen příležitostně dívám, jestli někde nenajdu něco levnějšího a alespoň trochu podobného.
Při důkladnějším probírání se různými kousky oblečení na mě občas promluví prodejní asistentka, zda nepotřebuji pomoct, ale vždy postačilo, že jsem s úsměvem poděkovala a odmítla. Věděla jsem, že v případě potřeby je po ruce.
Ilustrační foto
Vyzkoušejte tohle, tenhle kousek vám sluší
Netušila jsem ovšem, že některé prodavačky dokážou být opravdu neodbytné a na slovo „ne“ zřejmě neslyší. Když jsem tedy zašla do obchodu, kde prodávají Vietnamci, zamířila jsem k oddělení, kde visela nejrůznější trička, žádná křiklavá móda a výrazné barvy. Podívala jsem se na několik z nich a asi troje vyzkoušela. Velikostně mi padla, takže jsem se v duchu zaradovala a šla se ještě podívat, co kde uvidím.
Ovšem se třemi tričky v košíku mě viděla prodavačka, která se hned ujala aktivity a šla vyzvídat, co konkrétně hledám, příp. zda nepotřebuji pomoct. S díky jsem odmítla, sdělila, že už si jen chci některé oblečení prohlédnout a pomoc nepotřebuji. To ovšem nestačilo, paní začala sundávat trička a přemlouvat mě, že mi strašně sluší a že si je mám koupit. Zavrtěla jsem hlavou, že opravdu další trička si kupovat nebudu, není to styl, který by se mi líbil a už navíc trička nepotřebuji. Ovšem říct větu „není to můj styl“ bylo asi začarované vyřčení nechtěného. Prodejní asistentka se toho ihned chytila a nabízela několik úplně jiných triček, která měla jiný design než původní nabízená.
Důrazně jsem zavrtěla hlavou, opětovně poděkovala za nabídnutou pomoc a zopakovala jsem, že nepotřebuji žádnou pomoc. Ovšem na to paní zkrátka neslyšela a vnucovala mi další kousky. Pomalu se ve mně začínala trpělivost měnit ve vztek. Ono nestačí říct „děkuji, nechci“? Rukou jsem vrátila nabízená trička zpět na věšák a zdůraznila, že opravdu nemusí nic nabízet, co chci, to už mám. Ne, prostě ne, nedá pokoj. Vzala další trička, že jsou podobná těm, které mám v košíku a ať si je zkusím.
To jako vážně? Nechci být hnusná, ale odmítla jsem pomoc několikrát a stejně bez výsledku? Takže dobře, když to nejde jinak, tak to udělám jediným možným způsobem. Když mi paní podávala další kousek, vzala jsem všechna trika, která jsem měla v košíku a vrátila je na původní místa. Košík jsem dala na určené místo a odešla jsem. Paní za pokladnou působila trochu rozpačitě, což na jednu stranu chápu, asi jsem nemusela svůj odchod tak dramatizovat. Na druhou stranu, pokud jsem několikrát zopakovala, že pomoc nechci a paní se vnucovala, opravdu jsem neměla pak motivaci si něco kupovat.
