Livyatan, velryba strašnější než Megalodon. Predátor, jehož zuby byly největší v historii savců

Když se mluví o „příšerách z hlubin“, skoro automaticky naskočí megalodon. Obří žralok, zuby jako nože, filmové plakáty, dokumenty… Ale v mořích miocénu měl jednoho velmi nepříjemného konkurenta. A ten nebyl ryba nebo paryba. Byl to savec.

Obrovská ozubená velryba, která měla zuby dlouhé jako předloktí a hlavu stavěnou tak, aby bez problémů drtila kosti jiných kytovců. Jmenoval se Livyatan melvillei. Bílé velryby z románu Moby Dick by se ho nejspíš bály stejně jako my.

Je trochu ironie, že zvíře, které celý život prožilo v oceánu, bylo objeveno uprostřed prašné, vyprahlé krajiny. V Pisco Basin v Peru dnes nenajdete žádné moře – jen kamení, prach a slunce, co pálí do očí. Ale před zhruba 9–13 miliony let to bylo pobřeží teplého oceánu, plného velryb, tuleňů a žraloků.

V roce 2008 tam tým vedený Olivierem Lambertem odkryl kus lebky, který vypadal podezřele velký. Nebyla to jen náhodná kost. Po očistění a rekonstrukci začalo být jasné, že tady leží něco mimo běžná měřítka – obří ozubená velryba, která nemá mezi známými druhy pořádně obdoby.

V roce 2010 byla formálně popsána jako Leviathan melvillei. Jenže se ukázalo, že jméno Leviathan už je v zoologii použité pro jiný rod. Takže vědci udělali malý jazykový manévr a upravili ho na Livyatan, ale význam zůstal stejný: odkaz na biblického mořského tvora. Druhové jméno melvillei je jasný – pocta Hermanu Melvillovi, autorovi Moby Dicka.

Popravdě, nemáme kompletní kostru. Vychází se hlavně z lebky a několika dalších kostí, plus srovnání s dnešními vorvani a jinými ozubenými kytovci. Ale i tak se dá říct, že to nebyl žádný drobek.

Když se řekne „ozubená velryba“, většina lidí si představí dnešního vorvaně. Ten má ale zvláštní chrup: skutečně funkční zuby má hlavně v dolní čelisti, horní má spíš symbolické nebo chybí. Livyatan byl jiný kalibr. Měl velké, funkční zuby nahoře i dole. To znamená, že se jeho čelisti dovíraly jako dva řady kolíků – ideální na to, chytit velkého savce za hlavu, za bok nebo za ploutev a prostě ho nepustit.

Tlama vyvinutá na velkou kořist

Zuby jsou u Livyatana klíčem k pochopení. Nebyly to ploché mlecí hrbolky na drobné rybky. Byly to kuželovité, silné, hladké zuby, stavěné na:

V kombinaci s robustní lebkou a silnými svaly z toho vychází obraz lovce, který se nespecializoval na drobné tvory. Je velmi pravděpodobné (a opírá se to o stavbu chrupu i kontext nálezů), že lovil jiné velryby – hlavně menší druhy kytovců, případně mláďata větších.
V tehdejších mořích žily různé formy velryb, které nebyly tak obří jako dnešní plejtváci, ale pořád to byli velcí savci plní tuku – přesně to, co by velký predátor chtěl.

Když se něco takového jako Livyatan zakousne, nepomůže oběti nic. Kořist neměla šanci dostat se z tlamy ven – zuby se do masa zarývaly jako hřeby do mokrého dřeva.

Na první pohled může Livyatan trochu připomínat dnešního vorvaně obrovského (Physeter macrocephalus). Patřil do širší skupiny ozubených kytovců, blízko linie vorvaňů. Ale bylo mezi nimi několik zásadních rozdílů.

Dnešní vorvaň:

Livyatan:

Dá se říct, že šlo o jakousi „kosatku na steroidech“ – tělem obří vorvaň, chováním a strategií lovu spíš extrémní verze kosatek, které dnes útočí na jiné velryby.

Megalodon vs. Livyatan: realita versus představy

Tenhle souboj se nabízí skoro sám a internet je plný dramatických ilustrací. Fakta jsou ale důležitá:

To, že sdíleli stejné moře, je jisté. To, že občas mohl konflikt nastat, je logicky možné, ale neprokázané – tedy spíš spekulace než jistota. Z ekologického hlediska je každopádně zajímavé něco jiného: v jednom ekosystému vedle sebe existovali dva odlišní vrcholoví predátoři:

Každý měl jiný styl lovu, jinou fyziologii, ale oba cílili na podobnou kořist – velké mořské savce. Pro tehdejší oceány to musela být extrémně drsná doba.

Z konkrétního chování toho o Livyatanu samozřejmě moc nevíme – žádné stopy po hejnu, žádný „film v kameni“.
Ale srovnání s dnešními ozubenými kytovci nám dovoluje pár opatrných závěrů:

Někteří vědci uvažují, zda měl echolokaci, jako dnešní delfíni a vorvani. Lebka a struktura čelní části ji úplně nevylučují, ale definitivní důkaz chybí. Takže mohl ji mít, ale nevíme to jistě.

Co ale víme jistě: jeho chrup a lebka nepatří zvířeti, které se spokojí s drobnými rybami. Byla to výbava na velkou, nebezpečnou kořist.

Proč takový predátor zmizel? Nezpůsobil to člověk – ten v té době ještě dávno nebyl na scéně.

Hlavní možné příčiny jsou:

Zjednodušeně: když se změní skladba kořisti, dopadne to na predátory nejrychleji.
Obrovské zvíře, které se specializuje na lov velkých savců, nemá moc prostoru manévrovat. Pokud velké velryby zmizí nebo se přesunou, predátor závislý na nich prostě nevydrží.

Podobný osud pravděpodobně potkal i megalodona. Neprohráli v nějakém přímém souboji. Prohráli kvůli tomu, že se jejich svět změnil.

Livyatan je krásná připomínka toho, jak se evoluce může vyřádit. Velryba, která nejí plankton, ale jiné velryby. Savec, který se potká v potravním řetězci s obřím žralokem a zjevně si v tom světě vede dobře. Tvor, jehož jméno připomíná mýty, ale sám je velmi reálný.

Na rozdíl od filmových monster není potřeba Livyatanovi nic přidávat. Nepotřebuje laserové oči ani čtyři řady zubů. Stačí lebka, pár zubů a suchý popis toho, co dokázal.

To, že vůbec existoval, je samo o sobě dost drsné.

Zdroje:

https://www.nyit.edu/medicine/college-of-osteopathic-medicine/anatomy/evolution-of-dolphins-and-whales/cetacean-family-tree/evolution-of-dolphins-and-whaleslivyatan-melvillei/

https://www.nationalgeographic.com/science/article/behold-leviathan-the-sperm-whale-that-killed-other-whales

https://aussieanimals.com/profiles/livyatan-livyatan-melvillei/

https://en.wikipedia.org/wiki/Livyatan

https://a-z-animals.com/animals/livyatan/

https://www.youtube.com/watch?v=MEIiCc4_vjo&list=RDMEIiCc4_vjo&start_radio=1