Článek
Není pavouk jako pavouk
Ačkoliv dle názvu by si každý tohoto tvora spojil patrně s nějakou obří verzí prehistorického pavouka, Megarachne nebyl pavoukem, i když tak mohl částečně vypadat. Dlouhou dobu se mělo za to, že je to opravdu předchůdce těch dnešních několikanohých potvor, které každý z nás buď rozmáčkne o stěnu, nebo vysaje vysavačem, v humánnější verzi poletí ven z okna ve sklenici a snad ten volný pád přežije.
Megarachne svým názvem umí mást, ale po několikaleté debatě a zkoumání vědci došli k závěru, že i když s pavouky má sem tam něco společného, rozhodně to není další člen, který by si mohl přisednout k rodinnému krbu. Daleko více společného měl s eurypteridy, vyhynulým druhem členovců. Často obývali sladkovodní prostředí, případně se zabydleli na nějakou dobu v moři. Svou přítomností poctil období pozdního karbonu, tedy asi 307 milionů let dozadu. Docházelo k výraznému rozvoji lesů, sladkých vod, objevovali se první obratlovci. V atmosféře se vyskytoval ve velkém množství kyslík. To také umožnilo, aby někteří členovci dosáhli nezvyklé vysokých rozměrů. Dále se také rozvinuly močály, bažiny, deštné pralesy. Stav ideál pro vývoj a život těchto druhů.
Porovnání - člověk vs Megarachne
Odhady uvádí, že tělo jako takové mohlo mít velikost až 34 cm. Ovšem rozpětí končetin bylo až zhruba 50 cm (klidně alo mohlo být až 70 cm). Tělo bylo jako u jiných členovců složeno z přední části, tzv. ,,předsíňky“, zadní části a končetin. Své tělo měl vybaveno výběžky, takže mu nečinil problém pohyb po vodě. Přední končetiny byly spíš určeny pro prohrabávání dna, zachycení menších částí z bahnitého dna než pro aktivní lovení ve vodě.
Hledá se potrava
V tomto případě je to doslova. Megarachne spíše prohrabával dno, zachycoval zbytky rozložených malých obratlovců ve vodě, než že by je nějak aktivně proháněl po mořském dně a predátorsky drtil. Když byl úspěšný a našel menší obratlovce, pomocí končetin je zvedl a přenesl k ústům, která už se postarala o zbytek.
Konkurencí pro něj mohli být jiní členovci, kteří by aktivně vyhledávali obratlovce, nebo větší ryby, které mohly představovat riziko pro mláďata Megarachne. Mimo ryby mohlo existovat riziko v podobě predátorů na souši, kam se mohl Megarachne na krátkou dobu přemístit. Co se týče mláďat, není známo, jak se Megarachne rozmnožoval, ale je velmi pravděpodobné, že kladl vajíčka někam do úkrytu, kde mláďata postupně procházela vývojovými fázemi.
Megarachne mohl žít několik desítek let, pokud tomu bylo přizpůsobeno prostředí, ve kterém žil. Ovšem stejně jako v jiných obdobích vývoje Země i v karbonu se měnilo prostředí. Po karbonu nastalo období permu, Tento přechod znamenal významnou zátěž, jelikož se měnilo klima, nastalo více sucha, tudíž mokřady a celkově biotop se měnil, vody ubývalo. Se změnou prostředí také nastala změna v potravě, kdy nebyl dostatek obratlovců, které mohl Megarachne najít v bahně. A když už, našli se noví predátoři, kteří sním sváděli konkurenční potravní souboj. A samozřejmě období permu se také ,,postaralo“ o zánik tohoto druhu. Vulkanická aktivita, pokles kyslíku, toxické látky, to vše ukončilo zánik tohoto zajímavého členovce.
Zdroje:
