Článek
Zajděte si se žádankou na odběry, buďte nalačno
Taková ta nemocniční klasika. Před odběry nejíst a nepít. No, vzhledem k tomu, že už jsem odběry absolvovala vícekrát, si říkám, že to nic nebude a dám to raz dva. Večer před odběrem si dám večeři, trochu větší, aby žaludek ráno nekřičel, dokud to nebudu mít za sebou (že spustí hned v 5:30 ráno verzi písně Hladu od Maxim Turbulenc, s tím jsem nepočítala).
Jindy bývám klidná, tuhle noc ale oči moc nezamhouřím a musím neustále myslet na to, co mě čeká. Ne, že bych si tím nějak pomohla. Pokouším se sama sobě domluvit, že přemítáním o možném počtu pacientů přede mnou a kolikátá ranní hodina bude ideální na příchod, nic neurychlí a snažím se alespoň na chvíli prospat. Pro tentokrát nepomůže ani pověstné počítání oveček, přeskakujících přehradu. Místo nich spíš počítám injekce, které pochodují z jedné místnosti do druhé. No, co vám budu říkat, teď bych snad radši brala sen o rychlém útěku před psychopatickým vrahem. I když, ty injekce do psychopatického vraha nemají z mého úhlu pohledu daleko.
Ranní budík, který notuje mou oblíbenou melodii, moc dlouho ani nevyzvání. Vypnu jej, vyčistím si zuby, obléknu se a plánuju, že místo na 6:00 vyrazím tak, abych v nemocnici byla v 7:00 hod., nebo krátce před. Jindy by to se mnou nic neudělalo, a zrovna dnes jako na potvoru pusa hlásí stav Saharské pouště a žaludek protestuje. Moje naivní představa, že ráno po šesté tam bude nával, a pak se to uklidní, se hodně rychle rozplynula v okamžiku, kdy jsem krátce před sedmou míjela nemocniční recepci. Všude spoustu lidí. Dobře, říkám si, tak si prostě počkám tak půl hodiny. Beru si lístek s číslem 96, přede mnou na tabuli se objeví číslo 52. Tak jo, tohle bude chvíli trvat. Ale nevadí, v batohu mám Coca Colu, svačinu, takže mám vše podchycené. To jsem ještě netušila, že moje tělo umí překvapit v tom nejméně vhodném okamžiku.
Zkumavky -ilustrační foto
Ježišmarjá, pán krvácí
Památná věta z celého rána, na kterou nikdy nezapomenu. Pán si v klidu kráčí z odběrové místnosti k recepci, načež po chvíli vyběhne sestřička řekne tuhle ,,kouzelnou formulku“. Zatímco většina čekárny se zvědavě ohlédne za pánem, jestli fakt teče nebo neteče krev, já se odvracím a v duchu se nabádám ,,neotáčej se“. Moje představa je totiž taková, že pán se plahočí a za ním zůstávají šmouhy krve. Nic takového samozřejmě nenastalo, sestřička se za ním nerozeběhla a ani žádný poplach nebyl. Stačilo to ovšem k tomu, aby moje maličkost, která za boha nesnáší pohled na krev (nemyslím malou řeznou ráno na ruce, ale taková zkumavka krve mě už dokáže poslat na zem), začala pořádně panikařit.
Přecházím ze strany na stranu, takže si možná lidi kolem mě myslí, že mám nějaký syndrom neustálého pohybu těla. No, záminku k tomu, aby mě podezírali ze samomluvy, už jim nedám a v duchu se snažím slovně profackovat. Samozřejmě to vůbec neúčinkuje a začínají se mi třást kolena. K tomu mě začíná mrazit na hlavě a cítím, že na mě jdou mdloby. Krucinál, přec odsud neuteču jen kvůli chvilkové slabosti. Dojdu si tedy k recepci, kde jsou židle a na chvíli si sednu. Abych se rozptýlila, napíšu kolegyním do práce, že přijdu později. A modlím se, abych byla schopná pak opravdu dojít. Když se mi po chvíli udělá líp, vrátím se do čekárny. Přehupuju se z jedné nohy na druhou a hypnotizuju tu tabuli, kde se má tak za 15 minut možná objevit moje číslo. Co čert nechce, mdloby se o mě znovu pokoušejí. Do toho se rozezpívá žaludek, který na moji duchovní reakci s písničkou ,,Relax, don´t do it“ absolutně nereaguje. No jo, musíš prostě počkat, chlape, dokud to za námi nebude.
Jindy by mě čím dál vyšší vyvolávající číslo na tabuli, oznamující, že se blížím na řadu, uklidnilo. Nyní každé o jednotku vyšší číslo vysílalo spíš moji centrální soustavu do stavu ,,bezvzdušnosti“. Teď ne, teď nesmíš, musíš vydržet. Srdce vypadá, jako by si sedlo k soustavě bicích a pořádně to rozjelo na nějaký heavy metal styl. Já se snažím se uklidnit dechem, ale hyperventilace, ke které se blížím, mi to neusnadňuje.
Nakonec vyskočí moje číslo a já se opět na chvíli nějakým zázrakem zklidním. Pozdravím sestřičky, usedám do křesla a utěšuji se, že za chvíli půjdu. Ovšem žádanka od lékařky je specifičtější a sestřička dostane pokyn, ze kterého vyrozumím jen to, že má ,,vzít jednu, dvě nebo možná radši tři“. Absolutně nechápu, co tím je myšleno, ale moje geniálně vyplašená nervová soustava si pomocí mého tělesného překladače celou větu vyloží jako odběr vícero ampulek krve. Asi nemusím vysvětlovat, že moje následující podoba byla, jako kdybyste mě právě vysadili na Sibiři. Jen ty drkotající zuby by nebyly, ty už nejspíš děsem vypadaly ven. Dívám se směrem ke dveřím, zatímco sestřička mi asi 3× vysvětluje, jak mám natočit ruku a snaží se mě uklidnit, že chápe, že to nesnáším. Štípne, zatáhne a je to. To už je hotovo? Divím se tomu, ale jsem ráda. Ovšem následující věta sestřičky tomu dodá korunu, když sdělí: ,,Pět minut v čekárně si to držte, trochu vám to teče.“ No, ještě, že jsem v tu chvíli seděla.
S poděkováním a rozloučením vyjdu z odběrové místnosti a letím k recepci, kde do sebe dostanu část svačiny (žaludek už v tu chvíli zpívá Ódu na radost) a hlt Coca Coly. Ta v případě poklesu tlaku vždy zabere. Navíc lehká zima, která to ráno byla, mě trochu víc nabudila. Zvedám se, ještě trochu rozklepaná, takže si mě všimne kolemjdoucí sestřička a ptá, jestli mi něco není. Krátce vysvětlím, že jsem po odběru krve a že vydržet delší dobu bez jídla a pití je pro mě opravdu náročný úkol, kor po ránu. Sestřička s úsměvem sdělí, že tomu rozumí, ale až takhle drsná jsem na sebe být prý nemusela. Mojí udivené maličkosti sdělí, že když si ráno dám lok nebo dva neslazeného čaje, nebo aspoň dvě sklenky vody, nic tím nezkazím. Bude tak lepší odběr. A já měla za to, že když nalačno, tak bez jídla a bez pití. Poučení pro příště – číst v čekárnách cedule o přípravě před odběrem.
Anketa
Zdroje:
Osobní zkušenost autorky
