Článek
Rodinko, seznamte se
S Michalem jsem se seznámila krátce po dosažení 30 let. A to jsem si říkala, že internetovým seznamkám šanci dávat nebudu. A hele, ono se podařilo. Muž, 33 let, jedno dítě, stabilní práce a zázemí. Má rád výlety a legraci. A samozřejmě se spoustou přátel okolo. Když jsem mu tehdy odepisovala, moc šancí jsem tomu nedávala. Sice jsem učitelka na prvním stupni měla dobrou práci a s dětmi si rozuměla, ale na druhou stranu jsem úplně ,,nedávala“ rozruch okolo sebe, stačil mi ten pracovní. Ale říkala jsem si, že občas si třeba uděláme výlet spolu a s jeho synem a bude to fajn.
Možná si říká totéž, napadlo mě, když mi později odepsal, že by se rád se mnou setkal. Domluvili jsme si rande v cukrárně. Ještě se mě zeptal, zda by mi nevadilo, když by šel i jeho syn Lukáš. Ohleduplné, říkala jsem si, těšíc se na malého prince, kterému bylo 6 let. Odepisuju, že se na oba moc těším a oblékla jsem si na sebe slušivé letní šaty a decentně se namalovala. Přece jen se nemá nic přehánět, takže řasenka, lesk na rty, trochu pudru a jde se.
V cukrárně jsem je hned poznala, jediný muž s malým společníkem široko daleko, jinak to bylo samé něžné pohlaví. Přistoupila jsem tedy k nim a pro jistotu je oslovila jménem, abych si byla jistá, že si nepletu stůl. Michal se na mě usmál a Lukášek si mě zvědavě prohlížel. Abych trochu uvolnila atmosféru, dala jsem Lukášovi malý model autíčka, jelikož dle informací od jeto táty jsem se dozvěděla, že je nadšencem do sportovních aut. Zatímco si ho zvědavě prohlížel, dali jsme se do nezávazné konverzace s Michalem. V něčem jsme byli protipól, já ráda občas klid a ticho, Michal pro změnu potřeboval rachot, společnost a akce kolem sebe. Protiklady se přitahují, říkám si, občas s ním půjdu na akci já, jindy stráví on klidnou chvíli se mnou. Samozřejmě nezapomínala jsem ani na Lukáše, který po chvíli začal nadšeně o autíčku vykládat, jakých závodů se zúčastní, a kam si ho doma uloží. Bylo to kouzelné vidět jeho nadšený úsměv na tváři.
Dezerty a zákusky
Po schůzce v cukrárně jsme si s Michalem vyměnili telefonní čísla a začali se spolu scházet. Většina našich ,,randíček“ probíhala ve společnosti Michalových přátel, se kterými mě seznámil. Trochu jsem byla nesvá, všude kolem mě manželky a matky, takže jsem vybočovala z řady, ale to se jistě časem poddá. Účastnila jsem se různých výletů, Michala s Lukášem příležitostně zvala na dobroty a trávila s nimi čas.
Lukáš mě zasvětil do tajů automobilů a s nadšením mi vykládal, co které autíčko v jeho sbírce umí, popř. jaké je jeho jméno. Vášnivý sběratel autíček, co na to říct. Michal zase rád fotil, hlavně přírodu a technické kousky. Něco, čemu jsem nerozuměla, ale snažila jsem se něco naučit, abychom měli společnou řeč v těchto oblastech. Já jsem totiž zase vášnivá čtenářka, dokážu sedět klidně i hodiny nad detektivkou, když mě zaujme. Knihy pro změnu nebraly Michala, ale nechával mě, ať si čtu. Minimálně alespoň věděl, že dobrou knížkou vždy potěší.
Když už jsme spolu byli půlrok, rozhodla jsem se ho seznámit s rodiči. Že s někým jsem, to věděli, kam bych taky jinak na víkendy mizela a trávila čas? Mamce byl Michal s Lukášem sympatický, takže tady bylo vyhráno. Tátovi se také Michal s Lukášem líbil, hlavně po zjištění, že Michal je mladším bratrem jeho kamaráda z práce. No, svět je malý. Asi se proto cítil i víc v obraze a příležitostně mi psal, co má Michal rád a co mu mám vařit k jídlu. S poděkováním jsem ho usadila, si dokážu zjistit, co má přítel oblíbeného a čemu se naopak vyhnout. To samé jsem praktikovala i s Lukášem, který mi s velkou ochotou nadiktoval seznam toho, co má rád. Světě, div se, v chutích jsme si sedli, takže se mi ulevilo, že nemusím vyhledávat speciální recepty, abych potěšila chuťové buňky nás obou.
Narozeniny? Jsi oslavenkyně, tak se starej
Když se blížily moje 31. narozeniny, řekla jsem si, že bych je ráda oslavila s Michalem a Lukášem soukromě, v nějaké dobré restauraci. Ani jeden z nich proti tomu nic neměl, takže jsem vybrala restauraci, která nebyla nijak daleko od místa, kde jsem bydlela. A jelikož na druhý den přátelé chtěli narozeniny oslavit společně, objednala jsem i občerstvení na další den. Mám ráda, když je všechno připravené, proto jsem ještě před odchodem do restaurace vyklidila prostory, kde mělo být občerstvení k dispozici, abych měla další den volněji.
Pomalinku jsem s přípravou na další den končila a připravila se na večeři. Michalovi jsem zavolala, že mě může vyzvednout a vyrazíme na večeři. Tady ovšem nastal zádrhel, protože Michal telefon nebral. Dovolala jsem se až 15 minutách, kdy mi ale něco říkalo, že volám nevhod. Michal se jen zeptal, proč volám, ovšem otráveným tónem. Taktně jsem mu vysvětlila, že jsme domluveni na večeři a že mě dle dohody měl vyzvedávat. Ovšem Michal to měl tak trochu ,,na háku“, řekl, že sedí v jiné restauraci s kamarádem, který ho pozval na pivo a rozhodně jet nikam nemůže. Když jsem připomněla zarezervovanou restauraci, omluvně mi sdělil, že dnes bohužel ne. Navrhl ale, ať se k nim připojím, v restauraci jsou oba i s Lukášem. Byla jsem v tu chvíli naštvaná, ale snažila jsem se to překousnout a gentlemansky vyřešit celou situaci. Restauraci jsem s mnoha omluvami zrušila a přidala se k příteli, byť mi to nebylo příjemné. Celý večer jsem byla trochu v napětí, chtěla jsem si to s ním vyříkat, ale ne před ostatními. Když na celou záležitost přišla řada večer, když jsme oba byli doma, sdělila jsem mu, že jsem si celý večer představovala jinak a nelíbil se mi jeho přístup, omluvil se a řekl, že kamarád ho pozval a nemohl ho odmítnout. Na mou námitku, že přece stačilo říct, že už má domluvené něco jiného, mi odvětil, že nechtěl kamaráda zklamat. No fajn, tak snad příští narozeniny.
Druhý den jsem již obstarávala dovoz občesrtvení. Bylo toho opravdu trochu více, naštěstí byl prostor, kam vše dát. Přátelé postupně přicházeli a usazovali se, já si zjistila, co kdo chce a donesla jsem pití. Michal si vesele klábosil s přáteli, já mezitím roznášela zákusky a další pití. Po delší době už jsem byla unavená a poprosila jsem Michala o pomoc. Mávl rukou, že jen něco dořeší a přijde mi pomoct, ovšem to trvalo další půl hodinu. Jen co jsem si sedla, že si na chvíli odpočinu, už mi přišel říct táta, že nemám co vysedávat, mám se bavit s hosty a postarat se, aby měli všechno k dispozici. Namítla jsem, že by bylo fajn, kdybych na to nebyla sama, ale odpovědí mi bylo: ,,Jsi oslavenkyně, ty organizuješ, ty se staráš“. Asi by mi to tolik nevadilo, kdyby ho u toho neslyšelo půl osazenstva včetně Michala, který dělal, že nic neslyší. S povzdechem, že bych ocenila pomoc, jsem nakonec se vší silou obsloužila všechny, kdo u nás byl. Ve výsledku byli všichni spokojení, já unavená. Na druhý den jsem si nepřála nic jiného, než chvíli klidu a soukromí s Michalem. Přece jen jedna neplánovaná oslava v restauraci s přáteli a druhý den oslava s přáteli v trochu jiné verzi bylo něco jiného, než co jsem chtěla. I když i toto bylo fajn, toužila jsem po soukromé chvilce se svým přítelem. Třeba jen v lese na procházce. Po mém návrhu někam si vyjít, ovšem Michal toto zavrhl s tím, že neví, jestli kamarádi budou mít čas někam jít. Trpělivě tedy vysvětluji, že jsem měla na mysli pouze jeho a Lukášovu společnost, prostě soukromý výlet, stejně jako to praktikují jiní. Jeho následující pohled by to vystihl dvěma větami: ,,Jako jen my tři? No to vůbec, já chci kolem sebe lidi.“ Argumentovala jsem mu, že všichni okolo nás si někam vyrazí sami, je to normální. A jedna soukromá procházka není nic, co by měl být problém. Michal ale toto zavrhl, že se soukromou procházkou by problém měl, protože by mu chyběli kamarádi.
Tak jsem se smířila, že nikam nepůjdeme. Ovšem asi do hodiny se přátelé ozvali, že jedou vlakem na výlet a jestli se nepřipojíme. Chtěla jsem říct, že ne, ovšem Michal nadšeně souhlasil. Začínala jsem si říkat, že má zkrátka jiné priority. Ovšem to pak neměl hledat partnerský život. Ještě než jsme ovšem vyrazili, už jsem měla na telefonu tátu, který sděloval, že pojedeme vlakem na výlet někam kamsi, kde to neznám. Než jsem stihla kromě věty ,,Já vím“ říct něco dalšího, už mě instruoval: ,,Koukej mu zaplatit jídlo, a malého na něco pozvat. Vyděláváš si a máš dost peněz, tak se snaž.“ Ach jo, tati, jsem dospělá, já si to budu řešit po svém, chtělo se mi odpovědět.
V lese
Vař, zaplať, ukliď… tak to tedy ne
Výlet byl fajn, i když jsem si připadala jako páté kolo u vozu. Příležitostně jídlo jsem platila, občas Michal zaplatil zase za mě, takže nemůžu říct, že se nesnažil. Lukášek byl nadšený, ostatní děti také, takže co víc si přát? Možná méně ,,komandování“, jak jsem si v duchu říkala. Ono totiž občas někdo dělal fotky z výletu a sdílel na společné konverzaci v sociálních sítích, kam měl přístup i můj táta. Takže občas mi přistála v mobilu zpráva stylem ,,doufám, že jsi zaplatila“, ,,musíš ho pozvat na pití“, ,,koukej se mu víc věnovat“. Moje odpovědi stylem ,,když je příležitost, tak platím“ , ,, když projeví zájem, budu u něj“ se nejspíš nesetkávaly moc s pochopením, protože na to neodpovídal.
Užijte si výlet, když vám rodič radí. Chápu to, že je to míněno dobře, na druhou stranu nemínila jsem z partnera dělat někoho, kdo je nesvéprávný a nesamostatný. Mé rozpačitosti si všiml i Michal, který se mě po výletu zeptal, jestli je všechno v pohodě. Vysvětlila jsem mu své postoje a to, že jsem celou dobu byla ,,komandovaná“ ze strany táty. Michal se zasmál, že to je normální a rozhodně ode mě neočekává, že mu budu všechno platit, že za něj budu uklízet a vařit. Jsem jeho partnerka, ne služka. Milé, že to řekl, ale měl by se ozvat i před mým tátou. Možná mu pak leccos dojde.
Michala nakonec napadlo, že bychom mohli pozvat tátu na oběd a trochu s ním na všechny ty záležitosti zavést řeč a vyjasnit si to. Táta s pozváním nadšeně souhlasil, ještě se zeptal, co bude dobrého k jídlu. Rozhodli jsme se pro vepřový guláš s knedlíkem. To měl rád, takže jsem nakoupila vepřové a vše potřebné na knedlíky a dala se do práce. Zatímco já se činila v kuchyni, Michal s Lukášem si vzali každý na mušku jednu místnost a část druhé a společně poklízeli. Malovali jsme si, jak se nám to rodinné setkání povede, jenže ouha. Táta přišel na setkání, krátce se s Michalem dali do řeči, než jsem začala servírovat jídlo. První věta, kterou mě táta usadil, byla: ,,Tys k tomu neudělala polévku?“ Že ví, že Michal s Lukášem nejsou polévkový typ, jsem mu nepřipomínala a řekla jsem, že oba odsouhlasili, že postačí hlavní chod. Táta něco zabrblal, ale s chutí se do jídla pustil. Mně to chvíli trvalo, než jsem dojedla, zatímco Michal s Lukášem si snad dali závod o to, kdo bude mít jídlo co nejdřív v sobě, podle toho, jak to do sebe ,,házeli“. Kdybych nebyla nervní z celého setkání, tak se snad rozesměju, jak mě pohled na ně bavil. Když oba dojedli, pokračoval Michal v řeči s tátou, zatímco já jsem v klidu dojídala. Poté, co jsem i já dojedla, jsem odnesla talíř a malý Lukáš mi mermomocí chtěl pomoct, tak přinesl svůj a Michalův talíř. Než jsem stihla říct, že je šikovný, že to takto odnáší, ozvalo se hlasité ,,prásk“. Lukášem ve spěchu zakopl a talíře upustil, načež se oba talíře rozbily. Než se stihl rozbrečet, podívala jsem se, jestli se neporanil a konejšila ho, že se nic neděje. Když jsem ho odvedla k pohovce a šla do kuchyně, ozvalo se taťkovo: ,,Tak snad to uklidíš, ty střepy?“ S úsměvem jsem sdělila, že v jídelně smeták a lopatka nejsou, pro ty musím dojít a jsem na cestě, takže se nemusí bát. Nejradši bych se ale rozkřičela, ať mě nekomanduje.
Střepy jsem uklidila a jídelna opět vypadala skvěle. Stůl čistý, Lukášek klidný a já nervní. Táta se pomalu loučil a u dveří mi stihl ještě říct: ,,Jídlo bylo celkem dobré, ale koukej jim pořádně vařit a uklízet, to přece nebudou dělat chlapi.“ Jediné, na co jsem se zmohla, byla odpověď: ,,Nech mě žít. Dělám, co je v mých silách, ale je to můj život. Takže děkuju za rady, ale nech to na nás.“ Výraz v jeho tváři vypovídal něco o tom, že jsem asi nevděčník číslo 1.
Zdroj:
Autorský text
