Nezapneš topení a neúmyslně se zamkneš v autě? V časovém presu dokáže začátečník snad nemožné

Musíš jet autem, pěšky to nestihneš

Jako začínající pracovnice v přímé péči se seniory jsem kromě denní péče měla za úkol ve večerních hodinách dojít ke klientům a postarat se o jídlo a hygienu. Ani jedno pro mě nebyl problém, hygienu jsem zvládala a co se týče jídla, vždy mi klienti sdělili, co by rádi a podle toho jsem vše připravila. Jediné, co jsem si musela hlídat, byl čas, abych zvládla rychle jednotlivé klienty obstarat a doběhnout na autobus, který mě vždy přiblížil k bydlišti dalších lidí, čekajících na péči. V běžný pracovní den to nebyl problém, ovšem v případě svátků už to bylo horší.

Jednou to tak dopadnout muselo. Vyšla na mě péče v den, kdy byl svátek, takže autobusy sice jezdily, ale ne v tom časovém rozmezí, které potřebuji. Klientů bylo vícero, obcházet bych musela polovinu města, resp. obíhat, ani tak bych nestíhala. Navíc byla zima, tma, na kole bych jízdu nedoporučovala. Takže jediné, co mi zbývalo, bylo služební auto. Coby ne zrovna aktivní řidič jsem trasu musela zvládnout.

Inu, jelikož jsem poněkud nervové povahy, mluvila jsem sama k sobě, že tohle zvládnu. Přece jen venku ve tmě moc lidí chodit nebude a auta v tuhle dobu už snad taky moc jezdit nebudou, takže silnice by mohly být klidné.

Zajdu tedy pro klíče od garáže a od auta. Do garáže se jde z mírného kopce, takže již cestou přemýšlím, jestli to autem zvládnu. Bohužel nepatřím k lidem, co se dokáží rozjet do kopce bez ruční brzdy (jak já bych tohle ráda uměla), takže holt ruční brzda bude v pohotovosti. Garáž je navíc větší, je v ní zaparkováno víc aut, takže se budu muset pohybovat pomalu. Jediné dostupné služební auto, ke kterému byly volné klíče, byl Roomster, takže vzhůru do akce. Sundávám si bundu, v té se mi špatně jezdí. Zásadně nedokážu řídit oblečená v bundě, což někteří známí berou jako podivnost. Nasednu do auta, zkontroluju vzdálenost od volantu, vybavím si poučení od instruktorky v autoškole („polož ruce na horní hranu volantu a jestli se ti dotýkají zapěstí hrany, sedíš ve správné vzdálenosti“). Po ověření si ještě šteluju zpětné zrcátko a poutám se. Nastavím svícení a jde se na to.

Garáž je větší a auto je zaparkované do strany, „čumákem“ ke zdi. Takže musím couvat a otočit se. No, mám radši, když můžu vyjet rovnou popředu, ale nedá se nic dělat. Vzhledem k tomu, že nemám moc odhad, otáčím se snad na milionkrát, abych autem mohla vyjet popředu. Zázrakem jsem nepoškrábala nikde žádný plech, takže se dostávám do pozice, kdy můžu vyjet dopředu do kopce a hurá do terénu. No, hurá… Jakmile vyjedu z garáže, je mi jasné, že to taková sláva nebude. Před garáží projede auto, takže zastavím a ruční brzdu už tahám nahoru. Když se ujistím, že žádné další auto už nejede, přidám trochu plynu, jak říkávala instruktorka, abych mohla ruční brzdu spustit. Moje „pomalé přidávání“ následně vypadá tak, že motor už řve. Dobře, takže ruční brzdu dolů. A šup dopředu. Alespoň tak nějak auto zareaguje, když trochu víc poskočí dopředu. To už ale stáčím volant, abych do něčeho nenarazila a jedu vstříc k prvnímu klientovi.

Cesta k němu znamená dojet na dva kruhové objezdy, zabočit do úzké uličky a někde šikovně zaparkovat. První kruhový objezd zvládnu bez problému, při druhém si říkám, že je asi něco špatně. Tenhle pocit mě přepadne, když vidím v zrcátku, že za mnou jede auto a snad na mě bliká, či co? Nejedu nijak pomalu, vědoma si toho, že nemám úmyslně dle zákona zdržovat provoz. Když absolvuju i druhý kruhový objezd a zatáčím do uličky, auto už jede mimo. Dost možná neblikalo, ale kvůli nerovnosti vozovky mohlo občas „vymést“ některé díry a nadskakovat, tudíž se mi mohlo možná jen zdát, že bliká. No, není čas nad tím přemýšlet, klient čeká. Najdu si volné místečko, kde můžu zaparkovat a vše povypínám. Chci vylézt z auta, jenže ouha? Dveře nejdou otevřít. Zkusím zabrat silněji, ale nejde to. Jsem v autě uvězněná. Jak se mi zase tohle podařilo? Nejdřív se leknu, že se auto porouchalo. Když se ale pokusím nastartovat, vše jde normálně. Dobře, auto tedy je funkční, takže kde se v Matrixu stala chyba? Vypnu motor a znovu zkusím otevřít. Čas ubíhá, takže začínám panikařit a v duchu dávám dohromady omluvu pro klienta, proč jdu se zpožděním.

Nakonec se mi povede se z auta vyprostit po chvíli čekání, kdy ani nevím, jestli jsem se něčeho dotkla, nebo ne. Podstatné je, že jsem venku a můžu jít pečovat. Klientovi se ve dveřích omlouvám, naštěstí vše bere s humorem a nechá si udělat jídlo. S hygienou na něj musím pomaleji, takže se zdržím, ovšem vzhledem k tomu, že dnešní večer mě jízdní řády opravdu nezajímají, tak tuhle situaci opravdu neřeším. Po absolvování hygieny a přípravy na další den se s klientem rozloučím a odcházím ke svému čtyřkolovému kamarádovi, u nějž pevně věřím, že mou dnešní jízdu snad přežije s kompletními plechy.

Nastupuju a říkám si, že je tam zima fakt velká. I s bundou bych zmrzla. Chce to zapnuté topení. Šteluju kolečko do správné pozice a čekám. Jenže se nic neděje. Jelikož mám trochu nervy z toho, že jsem se předtím asi zamkla v autě, obávám se, zda se mi nepovedlo něco porouchat. Když se po delší chvíli stále nic neděje, volám známému, co dělám špatně. Jelikož už panikařím, zklidní mě, že auto určitě není porouchané a sděluje, co přesně mám dělat. Když mu vysvětlím, že to, co mi řekl, jsem udělala a nic se nestalo, začne mu to být divné. Nechá si tedy odvyprávět krok za krokem, co jsem udělala a rázem jsme doma. Moje maličkost je totiž tak v nervech, že nenastartovala motor. Bez něj to nepůjde. Věřte mi, v tu chvíli jsem si připadala jako blbec. Je logické, že topení se spustí až při nastartování motoru, ale v té nervozitě mi tahle samozřejmost nedošla. Zatímco já si nadávala, v telefonu jsem slyšela hlasitý smích. Budiž, aspoň že jsem někoho pobavila.

Odjedu tedy už ve vytopeném autě k další klientce. Na parkoviště jsou auta zaparkovaná na šikmo, takže si musím dát pozor, abych se trefila do mezery. Můj ideální stav parkoviště by byl, kdyby vedle místa, kam chci zaparkovat, bylo nalevo volné místo a napravo taky. Do prostředku mezi dalšími volnými místy už se snad musí trefit každý. Takže, zaparkováno a rychle za klientkou. Opět rychlá večeře a návštěva koupelny. Paní si u toho chce i povídat, takže si krátce povídáme, a následně se odebere k televiznímu rituálu sportovních utkání. Já se rozloučím a spěchám k autu. Nasedám a chci vycouvat, ovšem za mnou přijíždí auto. Chci ho nechat projet, abych měla klid na jízdu, ovšem řidič stojí a dává mi prostor. Vycouvám tedy a chci mu prostřednictvím bliknutí světel poděkovat, ovšem kvůli nervům zazmatkuju a místo světel spustím vepředu stěrače. Sedět tam se mnou můj kamarád na telefonu, nejspíš bych mu musela volat rychlou záchrannou službu, hrozila by smrt od záchvatu smíchu. Rychle stěrače vypnu a sáhnu na opačnou stranu, kde přitáhnutím páčky světla spustím. Tak a rychle odsud.

Nebudu radši popisovat, co se mi ten večer povedlo, každopádně jsem svoje kolegyně později v práci pěkně pobavila. Nervy a zmatek dokáží svoje. Musím se zkrátka dát víc do klidu, časový tlak nijak nepomůže. A to „záhadné“ zamknutí v autě? Klíče od auta měla tlačítka na odemknutí, zamknutí auta a kufru. A já do toho, aniž bych to věděla, zřejmě ťukla. Kolegyně, která řešila dopravní situace, mi se smíchem sdělila, že jsem „jediná, u které se stává to, co normálním lidem ne.“

No, jsem ráda, že jsem tu směnu jakž takž zvládla. Na „nervy drásajících situacích“ se již pracuje, pokouším se nepanikařit a říkat si, že se nic neděje. Jak říká známý, není žádný problém do doby, „dokud Tě nežalují a nejsi v hledáčku policie“.

Podařilo se vám v autě někdy zapnout něco, co jste vůbec nechtěli? Nebo jste zjistili, že tam máte tlačítka, o kterých nevíte, že jimi auto disponuje?