Článek
Pro začátek si pustíme teorii
S věcmi, jako je trouba, vařečka, plech, váleček a další zázraky, s tím moc kamarádka nejsem. Občas se mi v kuchyni podaří stvořit něco, co se dá jíst a já mám poté chuť vyhlásit na onen večer den státního svátku. Člověk by ale něco umět měl. A stačí, aby na třeba na Youtube viděl video s přípravou nějaké delikatesy a všude možně na něj později vybíhají recepty na další laskominy, které lze v kuchyni udělat. No, ona taky je otázka, kdo to v té kuchyni vytváří.
Takže krátce poté, co vidím na Youtube krátké video na jablečný moučník, který ale vypadá složitě, se mi na Facebooku (světe, div se, prostě cookies) objeví video na tvorbu růžiček z listového těsta. K tomu ještě je třeba nakrájet si jablko na tenké plátky. V tom vidím první zádrhel, nikdy mi to nešlo na tenké plátky, to už je větší naděje, že říznu do prstu. Anebo budou plátky tlustší. V tom by snad nebyl problém, hlavně když tam to jablko je, ne? Ovšem, když do toho moučníku musí člověk jablko zamotat tak, aby se jablko nezlomilo a těsto neproděravělo, je to těžší. Dobře, takže si pustíme několik návodů, co profík, to jiný názor a dáme se směle do překonávání osobních rekordů (v mém případě je překonání osobního rekordu samotný fakt pokoušet se něco vytvářet).
No, přísad na to není zase tak moc třeba, to by měl snad zvládnout každý. Takže potřebujeme jablka, listové těsto, skořicový cukr, k zahození by nebyl ani vanilkový, cukr moučku, vajíčko na potření a hromadu odhodlání (v mém případě).
Kuchyň, střež se, popravčí četa přichází
Možná by tohle mohlo být adresované troubě, nebo samotnému budoucímu výtvoru. V obchodě vše nakoupeno, takže nyní se dát do díla. Jablko nakrájím na ty nejtenčí plátky, co mi jen jdou. Nebudu počítat pokusy, kdy mi nůž maličko ujede a místo tloušťky jednoho milimetru mám téměř půl centimetru. Pokouším se ještě dorozkrojit na tenčí plátky, ale to je téměř jak dráždit hada bosou nohou. Prkýnko pod jablkem možná začíná sčítat své další pekelné okamžiky, kdy dochází k ,,nožířské šikaně“. Ve vraždění prkýnek prostřednictvím krájení bych asi mohla být světově uznávaná legenda.
Když už jsou plátky nakrájené, rozložím listové těsto a nakrájím na tenčí plátky. Úplně rovné to není, ale nevadí. Vyskládám na to přes sebe plátky, posypu skořicí a cukrem a pokouším se smotat, jak je to ve videu. No, už tady mi dochází, že z jemných růžiček to možná bude varianta ,,Hulk růže“, když vidím, co mi po smotání vzniklo. Konejším se, že to třeba nebude tak zlé a vyskládám jednotlivé jablečné šneky, protože růžičkami to nelze nazvat ani náhodou, vedle sebe na plech.
Než trouba vyhřeje své prostory na požadovanou teplotu, ještě to vše potřu vajíčkem, abych měla krásný zlatavý povrch. Však ono to nějak dopadne! S tím, že to nebude vypadat, jako to vypadá ve videu, už jsem se vnitřně smířila, ale hlavně, aby to bylo poživatelné.
Trouba vypne světlo, které oznamuje dosažení požadované teploty. S nadějí, že z toho snad opravdu něco vznikne, vkládám ten svůj listový zázrak do trouby a očima hypnotizuju každou minutu jablečného solárka. Delší dobu se nic neděje, takže se posadím ke stolu a poklízím, abych nějak vyplnila čas, po který se bude ta ,delikatesa“ péct. Po nějaké době přejdu k troubě, abych se podívala, jak na tom výtvor je. Moje chvilková slabost v podobě touhy zpívat u trouby ,,Rozvíjej se, poupátko“ přejde v hysterický smích a Kotvaldovo ,,Je v tahu spánek tvůj a klid“. Nic jiného mě při pohledu na tu nádheru v troubě nenapadne. Růžičky po vytažení z trouby totiž vypadaly, jako když jsem do nich snad aplikovala kolagenové injekce.
Zírám na to, co ještě před pečením vypadalo tak nějak normálně, s pocitem, jestli bych neměla navštívit očního kvůli podezření na závadu dioptrií. Ovšem po sundání brýlí jsem se ujistila, že i když vidím rozmazaně, tvar se neměnil. Opravdu to všechno narostlo do nepožadovaných rozměrů a nepožadovaného tvaru. Ale jíst se to dalo, alespoň nějaké pozitivum to mělo.
Kuchyň tedy sklidím, uvedu do původního stavu a jdu ulehnout. Hlavou mi vrtá, jak se to těm lidem ve videu tak krásně mohlo podařit, kde jsem udělala chybu? Druhý den mi po odvyprávění mé kuchyňské odysey kolegyně v práci sdělí, že jí se také občas nějaká laskomina nepovede a záleží na těstu. Někdy se může nafouknout, jindy se zadaří a je ukázkové jak ve tvaru, tak v manipulaci.
No, do dalšího výtvoru mám co zlepšovat. Každopádně, ať se něco povede nebo ne, jedno je jasné – v kuchyni se člověk vždycky pobaví.
Zdroje:
Zkušenost autorky
