Článek
Chupacabra: příběh jednoho mýtu, který se vymkl z rukou
Když se v polovině devadesátých let v Portoriku začala objevovat podivně zabitá hospodářská zvířata, málokdo čekal, že z toho vznikne jedna z nejznámějších moderních záhad. Zprávy o „vysávači koz“, jak tvor dostal přezdívku, obletěly během pár let celou Latinskou Ameriku a dostaly se i do USA. Najednou se zdálo, že v noci číhá cosi neznámého, co zabíjí kozy, králíky nebo slepice a nechává je ležet bez kapky krve.
Jenže tak jako u většiny podobných historek – když se jde víc do hloubky, ukáže se, že realita je mnohem méně strašidelná, ale možná ještě zajímavější.
Jak to celé začalo…
Rok 1995. Na jihu Portorika začali farmáři nacházet uhynulé kozy. Zvířata měla rány na krku a na první pohled vypadala, jako by z nich někdo vysál krev. Tehdy se rozjela vlna svědectví. Lidé tvrdili, že viděli podivného tvora – někteří říkali, že chodil po dvou nohách, měřil sotva metr, měl velké rudé oči a po hřbetě řadu ostnů. Jiní popisovali cosi jako beztvarého plaza nebo dokonce mimozemšťana.
Televize i noviny okamžitě skočily po senzaci. Příběh o „chupacabře“ – doslova vysavači koz – se stal hitem. Každý další uhynulý kus dobytka mohl být důkazem, že monstrum existuje.
Jak měl tvor vypadat?
Na vzhledu se nikdo pořádně neshodl. V portorických příbězích to byl spíš plazovitý humanoid, někde mezi ještěrem a malým vetřelcem z hororu. Když se legenda dostala do Mexika a Texasu, měnil se i vzhled. Tady už lidé mluvili spíš o podivných čtyřnohých zvířatech – připomínajících psy nebo kojoty, vychrtlých, bez srsti, s dlouhými zuby.
Společný jmenovatel byl jen jeden: mrtvá zvířata s ranami na krku a představa, že byla vysátá do poslední kapky.
Popisy monstra se různily člověk od člověka, kraj od kraje
Panika a mediální šílenství
Když se legendy chopila média, nabralo to obrátky. Z portorické senzace se stala záležitost celé Latinské Ameriky. Objevily se hlášení z Dominikánské republiky, z Chile, Nikaraguy, Guatemaly… a postupně i z USA. V Texasu, kde mají lidé k podobným historkám slabost, se vyrojila celá série svědectví a fotek.
Někde se dokonce zvedla panika. Farmáři začali v noci hlídkovat, lidé se báli pouštět děti ven. A novináři se předháněli v tom, kdo přinese děsivější obrázek nebo kresbu údajného tvora.
Internet, který se tehdy začal masově rozjíždět, byl dokonalým prostředím pro šíření senzací. Chupacabra se tak během pár let stala celosvětovým fenoménem.
Spíše nemocné zvíře než monstrum
Jenže s přibývajícími „ulovenými“ chupacabrami začala přicházet střízlivá vysvětlení. Většina údajných monster, která lidé donesli, byla ve skutečnosti nemocná zvířata. Nejčastěji kojoti, psi nebo mývalové, kteří trpěli prašivinou – kožní nemocí, při níž zvíře přijde o srst, kůže zhrubne a celé tělo se ztenčí. Takové zvíře vypadá strašidelně i ve dne, natož v noci, když ho zahlédne vyděšený farmář.
A co vysátá krev? Pitvy ukázaly, že šlo o normální zranění od zubů a drápů. Žádné tajemné vysávání. Zvířata prostě umřela na pokousání a krev se buď vsákla, nebo vytékala tak, že se zdálo, že tam žádná nezůstala. Žádný upír, žádná příšera.
Zvířata se svrabem mohla být považována za ztělesnění chupacabry
Proč se na to věří dodnes?
I když vědci už dávno nabídli vysvětlení, chupacabra nikam nezmizela. Dodnes se objevují nová svědectví, fotky nebo dokonce videa, která mají dokazovat, že tvor existuje. Proč?
- Strach. Když někdo přijde o kozy nebo slepice, hledá viníka. A neznámý predátor je lákavější než vysvětlení „zaútočil pes“.
- Média. Záhadné monstrum prodává víc než reportáž o nemoci kojotů.
- Potřeba záhad. Lidé vždycky rádi věří, že svět není úplně prozkoumaný. Proto máme příběhy o Nessie, yettim nebo právě chupacabře.
Navíc si tvor našel cestu i do kultury. Objevil se v dokumentech, seriálech, filmech i počítačových hrách. Z „vysavače koz“ se stal kulturní symbol.
Věda versus legenda
Faktem zůstává, že žádný důkaz o existenci chupacabry jako neznámého druhu nikdy nebyl nalezen. Žádná kostra, žádná stopa, žádný opravdu neznámý exemplář. Všechno, co bylo předloženo, se nakonec ukázalo jako běžné zvíře.
To ale neznamená, že by legenda byla bezcenná. Naopak. Ukazuje, jak snadno se v dnešním světě může rozšířit mýtus. Jak kombinace strachu, médií a internetu dokáže vytvořit příběh, kterému lidé uvěří napříč kontinenty.
Chupacabra se tak stala moderním folklórem – tvorem, který nikdy neexistoval, ale přesto ovlivnil chování lidí a získal pevné místo v kultuře.
Čemu nerozumíme, to nás děsí
Chupacabra je vlastně spíš příběh o nás než o neznámém monstru. O tom, jak moc toužíme po záhadách, jak rádi hledáme viníky v něčem nadpřirozeném a jak se dokážeme nechat strhnout kolektivní představou.
A i když je dnes jasné, že žádný vysavač koz nikdy neběhal po portorických vesnicích, legenda žije dál. Protože někdy je příjemnější věřit na monstra než na obyčejného nemocného kojota.
Zdroje:
https://www.britannica.com/topic/chupacabra
https://www.stoplusjednicka.cz/krev-sajici-prisera-chupacabra-pravda-o-hole-zrude
https://www.amnh.org/exhibitions/mythic-creatures/land/modern-myths
https://news.mongabay.com/2010/10/mystery-of-the-chupacabra-monster-likely-solved/
