Článek
Neboj, jenom řekneš, čemu se věnuješ, když by se ptali
Tak to nezní jako předpověď na totální katastrofu v nejbližších hodinách. Odvykládat, čemu se věnuji, to svedu raz dva. Takže budu v duchu naprosto vysmátá, když jsem odjížděla na pracovní školení. Moje naivní představa, že budu jen sedět a max. řeknu ,,ano, ,,ne“, vzala později za své.
Vcházím tedy se skupinou dalších asi 20 účastníků onoho školení a postupně si sedáme kolem velkého stolu. Už jen, když vidím u stolku mikrofon, tak mi v hlavě začne svítit vykřičník, pro mě metaforicky signalizující ,,Zákaz vjezdu“. Kdyby k tomu alespoň přibyla cedule ,,P+R“, abych kolem mikrofonu jen prošla a mohla pokračovat dál, byla bych hned klidnější. V mém případě to vypadá spíš na vylepšenou ceduli ,,P+S“, tady Park and Stay – pro neangličtináře ,,Zaparkuj a zůstaň“. A ano, vím, že žádná taková cedule není, bohužel i tak musím chtě nechtě na místo usednout.
Posadím se a vytáhnu si notes a pero, abych si mohla případně dělat poznámky z debaty, kterou předpokládám, povedou všichni okolo mě. Jo, to jsem si fakt jen myslela. K mojí smůle si lektor vedl seznam účastníků i s městy, ze kterých jsou. Takže já jsem ke své hrůze měla mluvit jako druhá. Ovšem co myslíte, že je jako první podstatná část projevu? Ano, správně, řekněte nám něco o sobě. Jak já tohle nemám ráda.
No, vzhůru do veřejného pekla. Moje právě začínající a zároveň i končící kariéra hosta na školení, protože mám chuť utéct. Lektor povzbudivě mrkne na mikrofon, naznačujíc, že bych si mohla před promluvou k ostatním taky zapnout. Jak jsem nervní, nepoznám pomalu ani ikonku pro sluchátka, natož pro zvuk. Stisknu příslušné tlačítko a mikrofon se k mému znepokojení rozsvítí, takže je bohužel plně funkční.
No dobrá, takže hlavně nekoktat, neříkat žádné ,,eeeee, ehm, já…“ a působit sebevědomě. Jasně, přesně to, co já nikdy nesvedu. Fajn, tak aspoň nepůsobit dojmem blížícího se infarktu… ehm, dobře, takže jak jsem to říkala na začátku? Působit sebevědomě, neříkat ,,eeee, ehm, já…“. S pocitem, že musím každou chvílí dostat tik do pusy a minimálně nějakou tu křeč, se zhluboka nadechnu a…. ticho… Vypadá to, že můj nervový systém právě vyhlásil celému tělu nutnou aktualizaci a s upgradem prý dnes nemám počítat. No to snad ne.. Měkký restart nepomůže, musím svému softwaru, který se právě rozhodl, že nejspíš všechno uvnitř zkratuje, vysvětlit, že jednou musí naběhnout. V jednu chvíli to vypadalo, že minimálně můj dech našel správnou pozici a že mě ve štychu nenechá. Zato moje mozkovna se rozhodla, že bude důrazně v souvislosti s mým představením do nekonečna mačkat tlačítko Delete.
Tak jo, jdeme na to. Přesněji řečeno, nadechnu se a několik mikrosekund je ono příznačné ticho, když se snažím si v panice vzpomenout, jak mám pozdravit ono publikum, které nebylo součástí objednávky. Ono nejlépe se hodící ,,Dobrý den všem“ jde mimo mé veškeré mozkové závity. Spíše bych začala prosbou o to, aby se všichni otočili a povídali si mezi sebou. Ale tohle přání se mi nesplní.
Veřejný projev
Děkuji, může mluvit další
Než uslyším tuhle kouzelnou větu, musím si projít introvertním hororem (čti: říct víc než dvě souvislé věty před spoustu dalšími lidmi, kteří vás poslouchají a dívají se na vás). Dobře, takže jméno a město jsem nespletla, něco o sobě jsem taky řekla. Ovšem ten hlas, který zněl v reproduktorech, přenášejících zvuk z mikrofonu, ten jsem tedy vůbec nepoznávala. Upřímně jsem si přišla jako někdo, kdo se tomu mikrofonu bude muset na závěr omluvit, že ho obtěžuje.
Mluvím tedy dál do mikrofonu a jen tiše žasnu, jaký hybrid to u toho mikrofonu sedí. Jinak si nedokážu ten hlas vůbec vysvětlit. Spíše jsem doufala, že celá technika panu lektorovi selže a nastane ono pověstné ticho, které bude mít větší trpělivost než lektor, který by to mohl časem vzdát a přejít k dalšímu účastníkovi. No, kdepak technika mi radost dneska neudělá. Reaguje přesně tak, jak jsem nechtěla.
Když ukončím svůj projev, který zaplaťbůh netrval tak dlouho, i když já měla pocit, že jsem u mikrofonu musela být snad 24 hodin, a i ten čas se spiknul proti mně, lektor osloví další účastníky. Každý něco řekl, já si zapisovala a modlila se, aby už mě nikdo neoslovoval.
Později byla vyhlášena pauza. Kdo potřeboval mohl odejít, kdo chtěl, mohl zůstat. Školící místnost byla ovšem v budově, kde se člověk bez doprovodu nemohl pohybovat, pokud tedy vyloženě nešel do místnosti s toaletou, která byla hned proti školící místnosti. Vzhledem k faktu, že spousta lidí potřebovala na vzduch se protáhnout, přidala jsem se k nim, abych se mohla odpojit později. Ovšem moje představa, že jdeme ven před budovu, byla naivní. Sice jsme šli ven, ale ocitli jsme se na jakémsi plácku, který byl vyhraněný pro menší počet lidí, obehnaný ještě keři a dalšími překážkami. Tak přes tohle lézt nebudu. Poprosila jsem tedy lektora, zda by mi ukázal, kudy zpět. Ovšem slovo ,,ukázal“ bylo pro něj přeloženo jako ,,doprovodil“. Takže v závěru všeho ještě soukromý eskort až k východu. No, na tohle budu vzpomínat ještě hodně dlouho.
No, u východu už mě čekal jen turniket, který se těšil, až jím projdu. Jenže zkuste si projít turniketem, když jste tak nervní, že vlastně ani nevíte, kudy kam. Takže návštěvní kartičku bych nejradši hodila do všech možných otvorů, které se na turniketu nacházejí a čert vem, že tvarově vůbec neodpovídají. V danou chvíli si připadám jako turista muzea moderního umění, protože absolutně nevím, co a jak. Nakonec poprosím příslušníka ostrahy, jestli by mi mohl říct, kam ten plastový zázrak mám dát, protože jsem všechny své možnosti vyčerpala. A nutno podotknout, že na mě musel být úsměvný pohled. Každopádně z ,,Alcatrazu“ jsem vzápětí vysvobozena a vzhůru na cestu domů. No, jak bych to celé mohla shrnout? Snaha nezkolabovat na školení vyšla asi nejlépe, na kapačku mě připojovat nemuseli. Můj projev snad skončí někde v propadlišti dějin, všichni na mě zapomenou a já se po opuštění budovy cítila konečně klidná – asi jako vězeň po amnestii :)
Máte nějaký osvědčený způsob, jak se vyrovnat s nervozitou před veřejným vystoupením? Co podle vás nejvíce zabírá?
Zdroje:
Vlastní zkušenost autorky
