Článek
Jsou to jen telefony, nemůžeš nic zkazit
Tuhle kouzelnou větu si říkám vždy, když mě čeká interakce s telefonem. Coby introvertka dávám přednost tomu, když můžu vše, co je třeba sdělit druhé straně, napsat emailem. Jsem schopná emailem třeba stokrát vysvětlit, co je třeba udělat, popř. specifikovat některé detaily. Ovšem telefonicky je to pro mě noční můra. Sice je to rychlejší a efektivnější, ale už jen fakt, že volám někomu, koho neznám, nebo volá někdo mé maličkostí, to už je pro mě fakt zdolávání osobních hranic.
Vždycky si říkám, že přece ani telefonát nemůže trvat věčně a i kdyby na druhé straně byl někdo nepříjemný, dá se na to reagovat. Ovšem to bych u telefonu nesměla být já, která absolutně odrážet neumí a v okamžiku, kdy mluví s někým cizím, se jí hlas změní ve zvuk něčeho pisklavého, že bych se nedivila, kdyby měli volající dojem, že mluví se zvířetem, co se snaží napodobit lidskou komunikaci. A to je ještě ten ideální stav. V horším stavu ze mě nedostane ani čárku, protože se začnu pomalu dusit, jak se snažím ze sebe dostat potřebnou informaci a moje hlasivky sborově křičí, že takhle tedy ne, jim se do ničeho nechce. Ale no tak, musím to překonat!
Vrchní mluvčí na scéně.. V mém případě spíš „Vrchní, prchni…“
Je to tu. Kolegyně z vedlejší kanceláře potřebuje vyřídit urgentní záležitosti mimo budovu a já jsem jediná k dispozici, která může zaskočit. To ještě nevím, s čím za mnou jde, obvykle je to papírování. Nyní přichází se zkroušeným výrazem, pomalu se divím, že nenese bonboniéru jako omluvenku za to, co po mně žádá. Jenom začne slovy: „Prosím Tě, potřebovala bych pomoc s -“ A ne, nedořekne to, protože já ve své vidině kopírování neustále přikyvuju, že jí jsem k dispozici a zkopíruju vše do posledního listu.
Teprve, když zavrtí hlavou, si řeknu, že je něco špatně a dívám se na ní se zvědavostí, co to bude. O zvedání telefonů si nikdy neřekla, takže mě tahle možnost ani nenapadne. Kor, když ví, že to nemám ráda. Kolegyně se podívá tajemným výrazem a dořekne: „Potřebovala bych pomoc s telefonováním, musíš místo mě zvedat hovory a obvolat několik míst.“ To je pro mě, jako kdyby mi řekla, že mám zrušenou plánovanou dovolenou někde na Maledivách. Tázavě se na ni podívám, jestli to bylo myšleno vážně. Po ujištění, že ano, ještě dodá, že to opravdu musí být telefonicky, emaily mi nepomůžou. Tak nic, no, moje jediná záchrana mizí v dáli. Nervózně tedy vstanu a ze své kanceláře pomalu přejdu do druhé, která se pro mě právě stala symbolikou soukromé popravy, v roli kata pevná linka.
Usadím se do kanceláře, abych měla výhled na dveře a kolegyně mi předá sáhodlouhý seznam míst, kam je třeba zavolat. V duchu si říkám, s chutí do toho a půl je hotovo. To musím zvládnout. Víceméně jde o obvolávání organizací s potřebou domluvit nějaké akce, takže nesmím zklamat. Zatímco kolegyně s hlasitým „Díky“ odchází, já pomalu beru telefon do ruky. Nejdřív si jej téměř úspěšně zablokuju, jak se mě ptá na PIN a prsty se mi třesou tak, že zadám špatně kód. Po uklidnění namačkám již správné číslo a mobil se rozsvítí, i když já bych nejradši, kdyby nadobro zhasl.
Začínám obtelefonovávat organizace. U některých mám štěstí, víceméně telefon nezvedají, pouze to dlouze vyzvání. Nejradši bych to po druhém pípnutí zavěsila, ovšem musím jim dát příležitost dostat se k telefonu a zareagovat. Nikdo ovšem nezvedá, takže úspěšně končím neuskutečněný hovor. Taková je úspěšnost s polovinou seznamu. Příležitostně se někdo ozve, já vysvětlím důvod volání, abych se pak dozvěděla, že jsem se dovolala do cílové pobočky, ovšem v jiném kraji než chci. Není nad to, dostat správná telefonní čísla.
Telefonický hovor
V duchu si pomyslím, že bych nejradši napsala hromadný email a rozeslala. Ovšem úkol byl obtelefonovat, nesmím kolegyni zklamat. Když jsem na konci seznamu, s úlevou si odfouknu, že jsem misi splnila. Úleva skončí ve chvíli, kdy se mobil rozdrnčí a volá neznámé číslo. Očima hypnotizuju volajícího a dávám mu možnost si rozmyslet, jestli chce opravdu započít plánovanou konverzaci se mnou. No, dojdu k názoru, že očividně ano, jelikož má pořádnou výdrž. Než bych projela seznam čísel, od koho mi můžou volat, telefon zvednu a samozřejmě hlasivky zareagují přesně tak, jak jsem vůbec nechtěla, tedy stylem „Ha - haló?“ Jsem nervní, takže žádné „Prosím, tady…“, úplně se mi vytratí z hlavy úvodní naučené představování. Na druhém konci se ozve mužský hlas, který se dožaduje přítomnosti jiné kolegyně, od které obdržel dokument. Sděluju mu, že kolegyně, kterou by chtěl k telefonu, není v kanceláři. Mužský hlas odpoví, že to nevadí, třeba mu pomůžu já. S myšlenkou, že o tom vážně pochybuju, se zeptám, co by potřeboval, možná se chytím a něco se dozví. Když mi ovšem nastíní obsah dokumentu, dojdu k závěru, že tady opravdu nevykouzlím žádné informace, i kdybych byla Hermionou Grangerovou. Odpovím tedy, že se omlouvám, ale nemůžu nic sdělit, protože k dokumentu nic nevím. Doptávám se tedy, v domnění, že jde o kolegynina klienta, na jeho číslo a jméno, aby mu kolegyně mohla zavolat zpátky. V následující vteřině bych si nafackovala, když mi muž se smíchem odpoví, že číslo nepotřebuju, stačí, když sdělím kolegyni dokument, který řeší. Po mém tupě proneseném „Aha“ mi sdělí, že je soudcem z jiného města. No výborně, snad si nezapamatoval moje jméno.
Další telefon už znamená lékárničku v pohotovosti, kdyby se mi zase povedlo nějaké telefonické faux pas, ovšem když hovor přijmu, na druhé straně se nikdo neozve. Aha, nejspíš omyl, nevadí. Ovšem takhle telefon drnčí v následující půl hodině ještě asi 6×. Někdo si mě tady snad zkouší. Jakmile se rozdrnčí a já se představím, vypne se. Když se rozdrnčí po sedmé, nevydržím to a do telefonu podrážděně vyhrknu: „Baví vás vyzvánění hodně?“ Že já nebyla zticha. Na druhé straně se totiž v první vteřině nikdo neozve, a pak se osmělí snaž ještě pisklavější hlásek, než je ten můj a sdělí, že je z patra pode mnou a neví, o čem mluvím. Zrudnu až po uši, kdyby se mnou někdo byl v tu chvíli v kanceláři, nejspíš by mi už volal rychlou, protože vypadám, jak když mám tlak v nejvyšších hodnotách. S roztřeseným hlasem, kdy i lidi s koktáním by proti mně mluvili srozumitelně, se ze sebe snažím dostat nějakou adekvátní omluvu a vysvětlím, že mi už několikrát někdo volal a při přijetí hovoru hovor zavěsil. Kolegyně se začne smát na celé kolo, že už chápe, proč jsem tak vystartovala a celou událost bere s nadhledem.
Konec mučení aneb zpět k papírům
Ke konci pracovní doby se kolegyně vrátí. Vše, co potřebovala, si vyřídila a ptá se mě, jak jsem se s tím vším poprala. Předám jí seznam obtelefonovaných organizací, kde je vyznačeno, s kým jsem měla úspěch a s kým ne. Dále jsem sdělila, kdo volal naopak nám a co potřeboval vyřídit. Telefonát se soudcem bere kolegyně jako zábavnou situaci, zatímco já se modlím, aby už nikdy nenastala.
Když odcházím z kanceláře, kolegyně mě požádá, zda bych jí zítra nemohla pomoci. S úlekem v očích se na ni podívám a sděluju, že dnešek mi stačil, jedině mít v sobě prášky na zklidnění. Zasměje se znovu a sdělí, že potřebuje srovnat papíry a do toho něco vyřídit telefonem, ale ten si obstará. S úlevou reaguju, že papíry jí klidně udělám, když to bude něco jednoduchého. Kolegyně se povzbudivě usměje a sdělí: „Taky jsem byla dřív nervák. Ale v situaci, kdy se ti povede trapas, se zkus celou situaci obrátit v humor.“ No, kéž bych mohla. Kdybych uměla reagovat pohotově, hned bych něco řekla. Ale ještě jsem se do takového stavu nedostala. Tak někdy příště. A pokud možno - písemně.
