Tak paní, vyprázdněte kapsy, ukažte, co tam máte! Vážně mě budete prohledávat jako zlodějku?

A jde se nakupovat

V poněkud chladném dni jsem si potřebovala zaběhnout do nejmenované prodejny s kosmetikou a klasickými drogistickými potřebami, abych si na doma doplnila zásoby. Jelikož opravdu nebylo teplo, měla jsem na sobě teplejší bundu, pro jistotu i čepici, jelikož na chlad jsem byla náchylnější. Již dříve jsem si do dané prodejny chodila nakupovat vše potřebné, nikdy nebyl s ničím problém.

Zajdu tedy do obchodu, vezmu si nákupní košík a jako (téměř každá) normální ženská si kromě potřebných věcí obhlížím i další regály, co mají kde nového. Většinou tak narazím na další věci, které by se buď mohly hodit, nebo v nich minimálně člověk najde zalíbení. Kromě klasických líčidel jsem tak strávila dobrých několik minut v oddělení s pleťovými potřebami. Tak přece jen, kdo by nepotřeboval odličovač, tampony a k tomu několik dalších věciček?

Prohlížím si další regál a postupuji uličkou dopředu. Mají hodně nových věcí, některé ani neznám, ale abych se přiznala, nijak mě ani nelákají, takže kolem nich projdu a nezajímám se, co to je.

Potom se ale zarazím. V uličce, kde se právě nacházím, je na vrcholku horního regálu umístěné zrcadlo, kde je vidět odraz prodavačky u kasy a ostrahy. To by nebylo nic tak divného, kdyby si ale neukazovali na mě. Podívám se na sebe, jestli jsem někde něco neshodila, nebo jsem nedopatřením něco neponičila, ale nikde nic nevidím. Co mě ale ještě víc znervózní, je fakt, že slyším prodavačku, jak říká: ,,Dejte si na ni pozor.“ Jako na mě? Rozhlížím se, jestli se v prodejně nenalézá ještě někdo. Kousek ode mě je postarší manželský pár, který jde jiným směrem a není v zorném poli prodavačky, na něj ukazovat nemohla. Pokrčím rameny, obejdu celý regál a jdu k pokladně, začínám být nervózní. Co jsem provedla?

Tak mladá dámo, ukažte kapsy!

A je to tu, přicházím k pokladně. Prodavačka si mě zkoumavě prohlíží a zaměstnanec ostrahy stojí poblíž. Zatím nijak nereaguj, tak si vše vyložím jako nevinný rozhovor a nevšímám si ho. Vše je mi namarkováno a když vše uhradím a poodstoupím od pokladny, aby mohli přijít na řadu pán s paní, kteří stáli za mnou, ostraha přistoupí.

Dívám se na něj, co mi řekne. Muž, zhruba čtyřicátník, se na mě podívá stylem, že si připadám jak Interpolem hledaná kriminálnice. Po té, snad nejdelší pauze v mém životě, mi ledovým hlasem sdělí: ,,Tak mladá dámo, ukažte kapsy!“ Dívám se na něj, jestli jsem dobře slyšela. On mi pohled oplácí a čeká. Tak tohle jsem tedy opravdu nečekala. Celá znervózním, kdyby si mě aspoň vzal stranou a taktně naznačil, že má nějaké podezření. Ale před dalšími lidmi? Košík s věcmi dávám stranou a rozevírám jednu kapsu u bundy a posléze druhou. V jedné mám akorát klíče od domova a ve druhé mobilní telefon.

To ostraze nestačí, chce vidět i vnitřek. S povzdechem si tedy bundu rozepnu, aby viděl, že uvnitř již žádné kapsy nejsou. S pohledem člověka, který si zoufale přeje nachytat domnělého zloděje, se na mě zkoumavě dívá. Abych mu ukázala, že opravdu nic nemám, povytáhnu bundu do výšky, aby viděl kapsy u kalhot, které jsou tak akorát natažené, že by do nich nikdo nemohl nic dát, leda tak papír a ten by byl hodně pomačkaný.

Neochotně si mě prohlédne a po chvíli sdělí, že si můžu bundu zapnout, nikde nic nenašel. Bundu si zapnu a posbírám si zakoupené věci, které ale po téhle zkušenosti mám sto chutí v obchodě nechat. Otočím se, aby se i prodavačka přesvědčila, že nic nemám a trochu se v duchu modlím, aby v průběhu mé prohlídky obsluhovala jiné zákazníky, protože opravdu nestojím o to, aby si mě každý v obchodě pamatoval jako domnělou zlodějku. Ovšem zjistím, že mezi tím prodavačka sledovala celý proces, nemarkovala zboží a nikomu to nevadilo. Manželský pár, který stál za mnou, si pravděpodobně celý proces užíval a se zájmem sledoval, jak celá situace dopadne. Navíc k tomu takový ten pohled typu ,,no jo, dnešní mládež si myslí, že může všechno“. Cha, ale teď viděli, že nic nemám.

Věci v tašce si vezmu, když už jsem je zaplatila a chvíli stojím namístě, zvědavá, jestli se k tomu ostraha vyjádří. Pracovník se na mě dívá a sděluje, že můžu jít, nemusím tam stát. Odvětím, že čekám vysvětlení celé situace, proč mě podezíral? Sdělil, že on žádné podezření neměl, ale prodavačka viděla mou zateplenou bundu, která působila větším dojmem, a tak se jí zdálo, že bych asi pravděpodobně v nestřeženém okamžiku mohla do té bundy něco schovat. Na mou otázku, jestli mě u něčeho viděla, odvětila kousavě, že ne, ale přesvědčit se musela. Snažím se být klidná, ale na rovinu ji upozorním, že se alespoň mohla mezitím věnovat zákazníkům, protože mi opravdu nebylo příjemné, jak se na mě dívali. S kyselým výrazem odpověděla, že nemůže za to, že mě manželský pár pozoroval. Jasně, ale kdyby namarkovala nákup a nechala si ho zaplatit, mohli už odejít a nedívat se. Tašku se zbožím si beru a u vchodu prohlásím, že děkuju za ,,zpříjemnění dne“, už mě tu nikdo neuvidí. V jednu chvíli mám pocit, že moje slova ostrahu překvapila, na chvíli vypadal, že se chce omluvit. Jelikož ale nic nezaznělo od něj, a ani od prodavačky, odešla jsem. Tady už mě nikdo neuvidí.

Zdroj:

Převyprávěno od osoby blízké